Vrchnost, spodina a já,
aneb psychologický profil subjektivní výjimečnosti
Jedna pěkná česká písnička začíná "V uniformě lokaje, za kočárem dnešní
doby." Odtud inspirace.
Respekt jednoho k druhému je nerovnoměrně rozprostřený. (Jako samotný
vesmír, alespoň podle jedné kacířské
teorie)
Není nutno být produktem petrifikovaného provinčního prostředí a
vnucovaného rovnostářství, abych dělil lidi kolem sebe na vrstvy, a nestačí
být nadprůměrně inteligentní, abych se tomu vyvaroval.
Po zdárném zamávání Occamovou břitvou mi zbudou tři vrstvy:-
1. Vrchnost. Ne příliš početná, mající peníze, nebo třeba
profesní prestiž, ale hlavně, vliv - moc změnit můj vlastní osud nějakou
protekcí, nebo mne nějak potrestat. Vrchnost zbožňuji, lichotím ji, její
zájmy urputně hájím (v zájmu vlastním).
2. Ego. V této vrstvě jsem sám, neboť jsem zcela výjimečný, nikdo
se mi nevyrovná. Lid, se kterým se setkám, odkazuji jako výhybkář dolů,
nestrpím je mít vedle sebe v této hodnotové hladině jako sobě rovné. Zkusím
je preventivně ponižovat, pokud se nevzepřou, dobrá. Pokud mi čelí, zkusím
jinou taktiku, třeba si s nimi začít ihned tykat, nebo jim pochlebovat tak
dlouho, než odhalím jejich slabinu. Jinak nezbývá, než že rovnou vyplavou v
mých očích až nahoru a stanu se naráz jejich ochotným zastáncem a
obdivovatelem. Jsem tu totiž pořád tak docela sám, že je mi smutno. Ke své
vrchnosti se lísám co můžu. Pokud mne přijmou. Pokud ne, mohu na ně i
zanevřít, a alespoň subjektivně je zatratím, odkážu zpět dolů, mezi ty,
kterými opovrhuji. Je to přece můj svět, moje škála hodnot.
3. Spodina. Ti ostatní, bez rozdílů. Můžu k nim být shovívavý,
nebo i laskavý, jako k zoologickým exemplářům Sem patří například voliči...
Ale na nich nezáleží, pokud se nesrocují a nebouří. Ja třeba je občas
seknout, aby nezapomněli, kam patří.
Vrstvy 1 a 2 patří k sobě neodlučně odjakživa. Zatímco vrchnost sluhu
přehlíží, on je právě kvůli své příslušnosti k ní ve vlastních očích
'někdo' , tak jako pan Povondra u pana Bondyho v Čapkových Mlocích. Řečeno
lidově:- '"My jabka plaveme," pravilo hovínko, mezi jablky plovoucí. '
Vrstva 3 je vlastně takový amorfní živel a potencionální nepřítel. 'Kdo
není s námi, je proti nám.'
Když si tento model chování spustíme a necháme běžet, zjistíme, že se
všichni lidé zařadí (jednotlivě) do vrstvy 2, a začnou se vymezovat proti
ostatním svou nevraživostí a netolerancí, aby náhodou nespadli do té třetí
vrstvy. Někteří se ovšem nějakým siláckým kouskem nebo prostě charismaticky
vyprofilují navrch, a tito vůdcové mají zdánlivě vše. Subjektivně však ne,
zamindrákovaně hledí po nějaké vnější opěrce, širším světovém uznání, vyšší
metě ke které se hlásit a jiných patách, které lízat.
Začal jsem sice u sebe, ale je to celosvětový lidský fenomén. Například
8 z deseti dotázaných řidičů si myslí, že oni sami řídí vůz nadprůměrně
dobře, což je statistický nesmysl. Ale neodbočujme.
I vrchnost se subjektivně zařazuje do druhé vrstvy, a žehrá nebo
pokukuje po nějakém protektorovi, případně spřízněném krutovládci. Takový
už je člověk, že si nedokáže vymyslet vlastní paradigmata, jen neustále
prohlašuje pravdy převzaté. Zařazuje se do toho či onoho klanu nebo kabaly
a ze své palisády napadá ty ostatní. Mezi klany vzniká ideologická
rivalita, a mezi jejich příslušníky osobní nevraživost. Hodně důležité je
schopnost podle nějakých signálů rychle rozšifrovat, kam kdo patří, a k
tomu slouží různé viditelné znaky nejlépe, jako třeba barva pleti. Ale
předsudky jsou od toho, aby byly úsudky preventivně rychlé. Zdali máme
všichni potřebu aktivně ponižovat druhé, to je otázka.
V zásadě si my lidé libujeme v bezpečí a stavíme kolem sebe ochranný
krunýř nejen mocných jedinců, ale i mocných myšlenek. Způsob, jakým se k
nim hlásíme, poukazuje na chatrnost naší vlastní konstrukce a vratkost
našeho sebevědomí. Chováme se jako popínavá rostlina, která se pomocí zdi,
na kterou se upnula, vyvyšuje nad vlastní půdu.
Chatrné sebevědomí se pozná podle zbytečných výpadů a zbabělého štěkotu,
jako v případě malého vyděšeného psa. Čím více štěkám, tím větší jsem,
představuje si asi takový ratlík.
U člověka to může fungovat mnohem abstraktněji -
"Jsem chytrý a tudíž mám pravdu, tudíž není chytré mi oponovat, takže
když mi oponuješ, nejenže nemáš pravdu, ale nevidíš-li zbytečnost svého
počínání, musíš být hloupý, což logicky znamená, že jsem chytřejší, a svou
pravdu jsem objektivně obhájil a prokázal sobě, a o to jde, neboť jen já
jsem z nás dvou tolik chytrý, že poznám pravdu. Když jsi tak zabedněný, že
to nechápeš, to je další důkaz, jak na mne nestačíš. A to co říkáš, je a
priori blbost, jejíž nuance jsou pod prahem mé rozlišovací schopnosti."
Demagogie spočívá v tom, překrucovat argument druhého tak, aby se
hodil do předem zaujatého stanoviska.
K vědě tato demagogie nepatří, pokud vědu chápeme jako usilování o pravdu,
ne usilování prosadit svůj názor coby pravdu.
Ale nutno podotknout že Vědec, je ex definitio ten kdo prostě Ví
(a nepotřebuje pouze Věřit).
Napadne li Vás někdo konkrétní (slovně, ba doslovně) vzpomeňte si na
Hamletovu soliloquii "... the poor man's contumely".
(urážka, pohana, opovržlivé vyjadřování a výpadky chudáka) a snažte se to
nebrat osobně, ale jako všeobecný jev. Budeme-li terčem, pamatujme na slova
Eleanor Roosevelt(ové). "No one can make you feel inferior without your
consent." Nikdo vás nedokáže ponižovat, když mu k tomu nesvolíte.
To ovšem neznamená, že se debata stane věcnou. Spojování myšlenky nebo
postupu myšlení a chování s jejím konkrétním nositelem má totiž tu
vlastnost, že pokud chcete napadnout myšlenku, je podle Occamovy břitvy
snazší napadnout rovnou nositele myšlenky. Jak potvrdí každý totalitní
režim, nelze odloučit názory od lidí, ale likvidace lidí není úplně vhodný
nástroj jak brzdit myšlenky. Pokud někoho jen zesměšníte veřejně, můžete
získat na svou stranu právě onu amorfní veřejnost, která se tradičně
shromažďuje na Staroměstském náměstí od dob veřejných poprav, a hmotný dav
se může hodit, když se 'zvažuje'.
Někdy stačí dát dotyčnému prostor a prostředky, aby se zesměšnil sám,
ale reakce davu není tak či onak určující.
Nepoužívejte příměry a přirovnání nalehko. Člověk vztahovačný a zaujatý
vnímá abstraktní příměr jako osobní příkoří. Zvažme, že snažíte-li se
poukázat na nevhodnost jeho názoru jaksi odtažitě, příměrem, je to navíc
pokořující pro něj, jako byste mu ujmuli ideativní (spolu)vlastnictví a
jeho (spolu)majetek zešměšňovali. Kritik svým vtipným příměrem hlásá, že
názor, který veleduch zastává, nemusí být úplně bezva. Tím napadá intelekt
dotyčného, jeho úsudek, proč takový chybný názor zaujal a zastává, a navíc
se kritik ukazuje jako obratný kejklíř s přirovnáními. Veleduch nesmí být
ponižován, ani tím, že neumí vymýšlet trefné příměry, ani tím, že se
poukazuje na jakoukoli možnou chybičku v jeho myšlení. Chybovat je přece
pouze lidské (a lid, to jsou oni, té 3. kategorie) Veleduch si
nemůže dovolit brát příměr neosobně. A vůbec, kde bychom to byli, kdybychom
se bavili o tématech bez personifikace, to by se pak tvůrčí myslitel nikdy
nedočkal uznání, kariéra vědce a badatele by přestala existovat, a autorský
zákon by byl nanic.
Jak známo, agresivita ve výrocích a ponižování funguje - je mocnou
zbraní různých kultů, když masírují své budoucí přívržence.
V určitém okamžiku se ponižovaný začne považovat za méněcenného, a za
špetku uznání a úlevy se rád zaprodá. Možná, že mu takový způsob
zaimponuje, a začne jej používat sám. Sadismus a masochismus jsou dvě
strany téže mince.
Takže čím menší skutečné sebeuznání, čím slabší sebevědomí, tím více
ratlík provokuje a napadá, jen aby nebyl kolem něj klid. Co kdyby si jej
někdo zapomenul povšimnout...Syndrom zneuznané geniality je hlučný,
bojovný, energický a trapný.
Nejhorší trest je ponechat jej bez povšimnutí. Intelekt se musí
producírovat, jako vlajka s heslem Pravda vítězí.
Potřebujeme stožár a bod nejvyšší, aby se honosný intelekt nepopletl s
hadrem. Nestačí být v bezvětří, chceme li se nafouknout. Vlajka potřebuje
nejen stožár, ale i vítr kritiky, aby vlajka ukázala jakým nepodstatným
průhlednostem dokáže hravě čelit.
Pozor, ještě jednou - pokud to laskavému čtenáři někoho připomíná, ať
nezapomene vnímat tyto vlastnosti nejprve u sebe, třeba i preventivně.
Pozor na vlastní hubris, což jest nafoukanost, vedoucí ke zkáze.
Děkuji, za nás ostatní ve vrstvě 3.
