Co je nového v České republice

Prispevek o PR agenturach se mi zda velmi prospesny: v zemi, kde pochopili demokracii jako system, ve kterem se da za penize koupit vsechno, by bylo prekvapujici, kdyby to vypadalo jinak.

V poslednich letech, s rostouci ekonomickou krizi, se nektere casopisy dokonce prestaly ostychat, a publikuji tzv. PR stranky jako svou normalni soucast.

Prikladem je Reflex a jeho rubrika Styl, nebo z odbornejsich periodik Photo Life: kdyz si firma zaplati, Jan Karbusicky (vydavatel a sefredaktor v jedne osobe) ji otiskne vynikajici recenzi na vyrobek, a podepise ho sifrou -pr-, ktera vypada uplne jako inicialy redaktora (jako napr. -jk- u jeho clanku), ale jak si pozorny ctenar najde v tirazi, je to zkratka za Public Relations.

Pritom jsem presvedcen, ze si pan Karbusicky zadny problem nepripousti. Kdybyste se ho zeptal, vysvetlil by Vam, ze jinak by casopis ani vydavat nemohl, takze je to takhle pro ctenare lepsi.

Ad http://blisty.inter net.cz/10002/20000215f.html#05 Nasel jsem tento odkaz ve vasem clanku v CER, kde parafrazujete totez v anglictine, a neveril jsem vlastnim ocim. Ze by pan ministr skolstvi Eduard Zeman nedokazal rozlisit "... 70 procent zaku zvlastnich skol jsou Romove." od (vykonstruovaneho) tvrzeni, ze  '70 procent romskych zaku je ve zvlastnich skolach.' s kterym pak ciselne polemizuje ? Soude podle pane Zemanovy formulace "pokud se argumentuje, ze 70 % deti skolou povinnych romske populace chodi do zvlastnich skol..." jde o ucelove nedorozumeni a zadni vratka se budou jiste hodit.

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je znovu k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na tomto místě, v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33, případně přímo v nakladatelství Milénium na adrese avc@unl.pvtnet.cz, kde si knihu můžete objednat e-mailem i prostřednictvím úvěrové karty. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.) - Pokud víte o dalších knihkupectvích, kde je kniha v prodeji, anebo o knihkupectvích, kde si myslíte, že by měla být v prodeji, dejte nám vědět.

Výběr textů z posledních dní:

Milan Krejčiřík

Debata o českém rasismu na stránkách BL je sice intelektuálně zajímavá, nicméně vedou ji mezi sebou pouze příslušníci bílé většiny. Jak se máme dozvědět, co si Romové skutečně myslí, když s námi nedebatují? Jsou prohlášení jejich představitelů, které občas čteme v denním tisku, opravdu reprezentativní? A žije většina českých Romů tak špatně, jak se o tom píše, nebo jak to vidíme na obrazovkách TV? Žádné statistiky o Romech se nevedou.

Asi před sedmi lety jsem se seznámil s panem L.P. Je romského původu a žije již po mnoho let v Praze. Dnes je mu něco přes padesát a bydlí v činžovním domě nedaleko mého pracoviště. V poslední době se jeho zdravotní stav natolik zhoršil, že byl nucen odejít do předčasného důchodu. Nedávno mu zemřela manželka. Pan L.P. žije v bytě se svou dcerou, která má asi tříletého syna. Dcera pracuje v nedaleké prodejně potravin. Její manžel je vietnamského původu a nedávno nastoupil do základní vojenské služby. Pana L.P. občas potkávám a prohodím s ním pár slov. Zde jsou některé jeho názory:

Cítím se samozřejmě Čechem i Romem, to se nedá oddělit - stejně jako se doma cítím současně otcem i dědečkem.

Samotné slovo ne. Proč? Tak se nám zde říká od nepaměti, my zase bílým obyvatelům říkáme gádžové. To by se mohli Němci urážet, že jim říkáme Němci. Ono to spíš závisí na tom, kdo to řekne a jak to řekne. Když se to řekne nějak hanlivě, tak to pochopitelně uráží. Označení Rom je mi ale bližší.

. Ano, já vím. Možná to uráží ty Romy, co sem přišli ze Slovenska. Tam se místo "lhát" říká "cikánit" ... možná slovo "cikán" vnímají jako "lhář", ale na mě to tak nepůsobí.

To neumím posoudit, asi se tam mají hůř ... ale vzpomeňte třeba na písničky "Cikánko ty krásná...", "Cikáne černý, cikáne věrný..." Myslíte, že by takové písničky mohly vzniknout ve vysloveně nepřátelském prostředí? Ty písničky se dodnes zpívají na kdejaké venkovské tancovačce.

Celý život ... ale už jsem si na to zvykl. V každé společnosti jsou také lidé hloupí. S tím se nedá nic dělat ... s hlupákem je těžká dohoda.

Humorem. Ale musím říct, že jsem se s vyloženě zlým rasismem osobně nesetkal. Jsou to spíš různé narážky. Nedávno mi kdosi v hospodě řekl, hele, ty černej, nekecej a já na to, hele, ty bílej, jen se moc nevytahuj a všichni jsme se začali smát. Nemyslím si, že mě ten člověk chtěl urazit.

V novinách a televizi. Když se řekne, že Romové kradou, nebo že Romové demolují byty, tak mi to vadí. Jsem Rom, nekradu, mám družstevní byt, platím nájemné ... jindy se dočtu, že opilý Rom ztropil výtržnost, že mladá Romka ukradla někomu peněženku ... to mi taky vadí ... jsou přece i bílí zloději a výtržníci, ale to se nikde nezdůrazní.

Vidíte, řekl jste romská kriminalita, jakoby kradli jen Romové. Vždyť kradou všichni, jenom tomu tak neříkají. Nechci mluvit o těch ukradených miliardách, o nichž se dost píše, ale o těch drobných, každodenních krádežích. Kolik lidí si vyřizuje soukromé věci v pracovní době, telefonuje a jezdí služebním autem na účet zaměstnavatele, to není krádež? Kdo přizná vedlejší příjem a zaplatí za něj daně, když dostane peníze z ruky do ruky? Co doktoři, kteří si připisují neprovedené pracovní úkony a berou úplatky. To nejsou krádeže? Všichni tito lidé mají slušný příjem a kradou jen proto, aby ho měli ještě větší ... a nikomu to nevadí, ještě se řekne, měli by mít vyšší platy, aby nebrali úplatky a nekradli. Co mají dělat ti chudáci, kteří nemají žádný příjem nebo žijí jen z podpory. Občas něco dostanou, něco najdou nebo ukradnou - a my z nich děláme ty největší darebáky.

Ne, to rozhodně ne. Možná, že někdy na začátku jsem míval občas problémy ... byla trochu nedůvěra, ale ta po čase zmizela, jakmile jsem do práce nastoupil. Pracoval jsem hlavně na stavbách ... vždy jsem si dovedl práci sehnat a vydělat si dost peněz. Bohužel teď už nejsem zdráv a jsem odkázán na důchod.

To je složitá otázka. Myslím, že nezaměstnanost se týká hodně těch Romů, co sem přišli ze Slovenska ... těžko se přizpůsobují, neumějí dobře česky, mnozí nikdy nepracovali a takoví lidé těžko najdou nějakou práci ... možná ji ani nehledají, zvyknou si na určitý způsob života. O mnoho pracovních příležitostí Romové také přišli. Dříve pracovali hodně na stavbách, dnes je z těchto míst vytlačili Ukrajinci.

Stalo.

Dal jsem manželce na hrob krásnou kytici a druhý den tam nebyla ... někdo ji ukradl. Moc mě to rozzlobilo ... okrádat zemřelé, to je hyenismus, to je strašně nemorální a nedovedu to vůbec pochopit. Kdybych takového člověka přistihl, asi bych ho dokázal ve vzteku zabít. V novinách byste se dočetl, že nějaký Rom zabil na hřbitově člověka. Možná by tam přidali, že ho okradl, ale i kdyby to tam nenapsali, lidi by si to stejně mysleli...

Pavel Hermoch

predseda Ceskeho sdruzeni pratel le Monde diplomatique

Dva muži, stejná slova

1. "Náš boj není namířen proti státu, nýbrž proti jeho obsahu a pohlavárům."
   ??HAIDER
   ??HITLER

2. "To, co je nyní zapotřebí, je, abychom si jasně a upřímně připomněli hodnoty a ctnosti, které se nám v opojení blahobytem a hospodářským růstem trošku vytratily. Myslím tím hodnoty jako píli, vůli podat dobrý výkon, pracovní morálku, disciplínu a pořádek. Myslím tím ctnosti jako skromnost, smysl pro kolektiv, šetrnost a především slušnost."
   ??HAIDER
   ??HITLER

3. "Je třeba odmytizovat ctihodnou politickou společnost i s její pouze formálně demokratickou parlamentaristickou maškarádou."
   ??HAIDER
   ??HITLER

4. "Kdo nepracuje, ať nejí, a kdo nebojuje o svůj život, nemá na této planetě co hledat. Místo na Zemi náleží jen silným, pilným a odvážným."
   ??HAIDER
   ??HITLER

5. "Víte stejně dobře jako já, že rakouský národ je zmetek, ideologický zmetek, neboť příslušnost k národu je věc jedna a příslušnost ke státu je věc druhá."
   ??HAIDER
   ??HITLER

6. "Německé Rakousko musí zpět do lůna velkého mateřského Německa."
   ??HAIDER
   ??HITLER

7. "Kdo se nenaučil pracovat, nevybuduje ani v budoucnosti žádný prosperující region, a to je tedy třeba říci i obyvatelům východní Evropy."
   ??HAIDER
   ??HITLER

8. "Válka nám vzala ty nejkvalitnější složky národa, zatímco ty nejhorší zůstaly v podstatě neporušené."
   ??HAIDER
   ??HITLER

9. "Dáváme peníze teroristům, násilí opěvujícímu tisku, plebsu, který nechce pracovat, jen pro slušné lidi nemáme peníze žádné."
   ??HAIDER
   ??HITLER

10. "Všude chtějí stavět pomník neznámému vojínu, který v anonymitě věrně plní svou povinnost. Ten největší pomník by se ale měl postavit německému vojákovi, tomu prostému muži, který toho o své vlasti mnoho nevěděl, pro kterého měla jen bídu a práci, a který i přesto svou povinnost splnil."
    ??HAIDER
    ??HITLER

11. "S těmi černochy je to skutečně problém. Neudělají nic pořádného ani tam, kde mají většinu. To je opravdu veškerá snaha marná."
    ??HAIDER
    ??HITLER

12. "Když jednou něco řeknu, tak to tak taky myslím".
    ??HAIDER
    ??HITLER

13. "Jen co se slunce trochu schová za mraky, už jsou intelektuálové smutní a zachmuřilí, když pak zas sluníčko vykoukne, už zase hned všechno zapomenou a jsou rozpustilí, už zase všechno zapomněli, a věrnost už pro ně není tím absolutním přikázáním."
    ??HAIDER
    ??HITLER

14. "Myslím, že budeme muset přestat používat řecký výraz Theatron, správně bychom to měli nazývat Đbarabiznyđ."
    ??HAIDER
    ??HITLER

15. "Pro naše židovské spoluobčany neexistuje žádná situace ohrožení v žádné formě."
    ??HAIDER
    ??HITLER

16. "Udivuje mně slabá poučenost těchto politických dětí, jinak by si nemohli namlouvat, že mě křikem nebo házením kamení mohou zahnat."
    ??HAIDER
    ??HITLER

17. "Nebojím se převzít odpovědnost, a sice plnou odpovědnost."
    ??HAIDER
    ??HITLER

    
    

18. "Dřívější výroky, které mi jsou připisovány, byly necitlivé a s možností mylné interperetace."
    ??HAIDER
    ??HITLER

Rozluštění

1. Hitler 18.března 1926 na schůzi NSDAP v Mnichově.
   Haider 10.září 1990 v novinách Die Presse "My jsme prostředkem v boji proti škůdcům. U nás rudoši a černoši vládnou - a nežijí v rezervacích, jak je to obvyklé."

2. Haider 5.září 1994 v Zeit im Bild II .

   Hitler 20.ledna 1933 na schůzi úředníků berlínské župy: "Když vedeme takový gigantický boj za vnitřní povznesení národa, potřebujeme k tomu nejen čas a sílu, odvahu a smělost, nýbrž především a hlavně vytrvalost."

3. Haider 5.září 1994 v novinách Freiheitlicher Pressedienst

   Hitler 16.prosince 1925 na shromáždění NSDAP ve Stuttgartu: "Za co tyto občanské strany bojují? Bojují za nové dobré volební klima, za úspěšné volby, čili za křesla v parlamentu, takže jejich program není ničím jiným než pouhou volební agitkou."

4. Hitler 28.října 1925 na shromáždění NSDAP ve Výmaru.

   Haider 29.října 1988 v novinách Freiheitlicher Pressedienst: "Kdo nepracuje, bude si na práci zase muset zvyknout. Tenhle systém není nic jiného než signálem pro mládež (Š) a všechny sociální parazity, kterým je třeba říct: "Masopustní svátky skončily, a teď si pěkně plivneme do dlaní."

5. Haider 18.srpna 1988 v pořadu Inlandsreport.

   Hitler v Mein Kampf, 1935, s.73 f.: "Pod názvem ĐRakouskođ rozumím prostě tu část území velké habsburské říše, která z důvodu německého osídlení nejenže byla tím hlavním podnětem ke vzniku tohoto státu, nýbrž jejíž obyvatelstvo se navíc výlučně vyznačovalo energií, která tomuto politicky tak umělému výtvoru vdechla niterný kulturní život na několik století."

6. Hitler v Mein Kampf, 1935, s.1

   Haider 18.února v časopise Profil: "Nesmíme se spojit s tím, že Korutany zůstanou svobodné a celistvé. Tato země bude svobodná pouze tehdy, když bude německá."

7. Haider 1.května 1991 v Zeit im Bild.

   Hitler v rukopise knihy z roku 1928: "Tvrdá důkladnost a chladná logika, střízlivé myšlení jsou opravdovému Rusovi vnitřně nesympatické a částečně i nesrozumitelné."

8. Hitler 28.února 1926 v projevu v Národním klubu v Hamburku.

   Haider 2.listopadu 1986 v novinách Freiheitlicher Pressedienst: "Vojáctví je v určitých kruzích haněno a pošpiňováno, někteří pánové si o čest padlých a pamětníků světové války až moc rádi otírají boty."

9. Haider 30.září 1995 v projevu k veteránům SS v Krumpendorfu.

   Hitler 16.prosince 1925 na schůzi NSDAP ve Stuttgartu: "Byla odstraněna bída? Nebyla, je horší než kdy předtím. Soukromé vlastnictví nebylo převedeno na společenství lidu, nýbrž soukromé vlastnictví a vlastnictví lidu bylo převedeno do zahraničí."

10. Hitler 9.května 1926 na shromáždění NSDAP v Eutinu.

    Haider v říjnu 1990 v projevu na hoře Ulrichsberg, citace z časopisu Profil č.23/91: "Naši vojáci nebyli pachateli, v nejlepším případě byli oběťmi."

11. Haider 1.března 1995 v Zeit im Bild II.

    Hitler 18.ledna 1927 na shromáždění NSDAP v Schleizu: "Myslíte, že existuje nějaký vynález lidstva, který by se podařil negrovi? Ani jeden. Můžete ho vycvičit, aby na klavíru zahrál Wagnerovu operu. (Š) A tak je to se vším. Jistě že dneska negr může otírat žárovku, ale vynalézt ji neumí."

12. Haider 14.května 1991 v Zeit im Bild.

    Hitler 11.října 1932: "V čem se mí protivníci nejvíce mýlí, je moje nesmírná rozhodnost."

13. Hitler 24.října 1932 na shromáždění NSDAP ve Štětíně.

    Haider 5.října v novinách Der Standard: "Ti co tam vzadu pokřikují, ti budou ještě svoje plíce potřebovat, až budu vládnout já. K práci je budou potřebovat."

14. Hitler 28.října 1925 na shromáždění NSDAP ve Výmaru.

    Haider 14.září 19868 na sjezdu strany v Innsbrucku: "Hanění Rakouska, tak jak je praktikují subvencovaní spisovatelé, však trpět nebudeme."

15. Haider 8.října v Abendjournalu.

    Hitler 30.ledna 1939 v projevu v Reichstagu: "V Německu dodnes nikdo nebyl pronásledován kvůli svému náboženskému přesvědčení, a ani nikdo kvůli němu pronásledován nebude."

16. Hitler 4.listopadu 1925 na shromáždění NSDAP v Braunschweigu.

    Haider 7.prosince 1994 v Mittagsjournalu: "Tak lehké už to nebude, nás umlčet nějakými pochody se svíčkami."

17. Hitler 11.října 1932 na shromáždění NSDAP v Günzburgu.

    Haider 3.října 1999 v Zeit im Bild: "Chceme do vlády!"

18. Haider 12.listopadu 1999 v projevu ve vídeňském Hofburgu.

    Hitler 12.června 1925 na zasedání vůdců NSDAP v Plauen: "Vžijte se do mé situace. I já mám právo na omyl. To je v povaze člověka, který se skládá z massa a krve. Není neomylný."

"Nechapu, proc je podle Vas zpravodajstvi CT o neco lepsi nez driv. Jeho strnulost je mrtvolna (jako v 80. letech), sledovat se zajmem by ho dokazal snad jen imbecil, a to takovy, ktery stravil predchozich deset let na pustem ostrove," napsal v reakci na mou včerejší recenzi Událostí z  3. 2. 2000 Tomáš Pecina.

Aby nebylo mýlky: byl jsem příjemně překvapen, že v porovnání s vysíláním České televize např. koncem éry Ivo Mathého touto dobou před dvěma lety se přestaly - alespoň na prostoru jediného zde dosud recenzovaného pořadu vyskytovat skutečně hrubé, komické chyby. Zdá se mi, že i když nedokázal za poslední dva roky šéf zpravodajství Zdeněk Šámal přiblížit zpravodajství České televize svým étosem normálnímu provozu zvídavého a kritického televizního vysílání, soustředil se alespoň na uhlazování do očí bijící neprofesionality. Zpravodajství České televize je stejně chaotické a bezobsažné (anglický výraz je anodyne, bezbarvé, neutrální, nekonfrontanční) jako dříve, ale zdá se mi, jeho původní drsnost byla trochu uhlazena (ne úplně, základní rysy tohoto postoje zůstávají, nejsou ale tak na první pohled zjevné jako dříve).

Zdeněk Šámal a kolegové se zaměřili na prezentaci. Svědčí o tom velká pozornost věnovaná rádobyatraktivním znělkám Událostí i Jednadvacítky (čím to je a proč to je, že pozorný divák objeví v grafických znělkách Událostí, Jednadvacítky i Pravého poledne implicitní náboženský, či - obecněji řečeno - jemný religiózně-mýtický podtext?) i úsilí prezentovat zpravodajství České televize na veřejnosti co "nejkorektněji"

Právě toto intenzivní úsilí o korektnost, jemuž však chybí vnitřní dynamika, sebevědomí i filozofie (Zdeněk Šámal nikdy veřejně nesdělil, jakou filozofii televizního zpravodajství zastává - kdyby chtěl, Britské listy jsou mu otevřené). Bohužel to vyvolává dojem všeobecné prázdnoty a - ano, Tomáš Pecina to pojmenoval - mrtvolnosti.

Pozorný divák vidí podle toho, co se odehrává na obrazovce České televize, že se reportéři ČT bojí. Nikdo nevybočí z normálu konvenčního vnímání skutečnosti. Nevěřím, že nemají vlastní, samostatné dobré nápady. Podobnost s osmdesátými lety je v tom, že ve zpravodajství České televize vládne, jak se zdá, atmosféra přežívání - jen ať mě nevyhodí, ať se udržím na tomto "prestižním" (?) místě. Proto si nedovolím novou myšlenku. Jistě, v osmdesátých letech propagovala Československá televize militantní komunistickou ideologii - dnes pod rouškou hyperkorektní oficióznosti a zdvořilosti šíří konvenční postoje, bezradnost, izolovanost od světa a prázdnotu.

Možná, že už britské televizní stanice pod tlakem rozmanitosti digitálního a kabelového vysílání také postupně ztrácejí kvalitu. Nicméně však kdykoliv zapnu televizní či rozhlasový přijímač a naladím si stanici BBC, fascinuje mě, že zpravodajské a publicistické pořady, které poslouchám či na něž se dívám, jsou zajímavé - obsahují nové myšlenky. Zdá se mi, že vedoucí pracovníci od reportérů BBC vysloveně vyžadují, aby natáčeli pouze pořady, v nichž je pokaždé něco nového.

(Jen namátkou: cestou na univerzitu včera kolem poledne na kole jsem v rádiu poslouchal na stanici BBC Radio 4 každodenní pravidelný půlhodinový pořad You and Yours, věnovaný zajímavým či aktuálním problémům obyčejných lidí. Pustil jsem rádio zrovna ve chvíli, kdy se hovořilo o potížích vysoce inteligentních dětí, jichž je v populaci průměrně jedno procento - tedy např. takových, které se naučí mluvit v šesti měsících života, ve dvou letech umějí číst a užívat počítače, v šesti řeší matematické rovnice. Z pořadu vyplynulo, že navzdory očekávání to mají tyto děti ve škole velmi obtížné - učitelé se je snaží většinou zatlačit do normálního průměru a nejsou schopni pochopit, že tyto děti vyžadují zvláštní režim. Interviewovaní supernadaní jedinci kolem věku 16 let všichni svědčili o tom, že by bývali dali přednost, aby byli úplně normálními lidmi. V pořadu hovořili také psychologové a pedagogové o nejnovějším výzkumu o podstatě inteligence a o tom, do jaké míry je inteligence dána geneticky a do jaké míry prostředím.)

Jistě, to, co jsem napsal v předchozím odstavci, není zrovna nejlepší příklad: srovnávám-li publicistický pořad BBC Radio 4 se zpravodajskými relacemi ČT, srovnávám nesrovnatelné. Ale v principu platí, co jsem už napsal: pořady okruhů rozhlasové a televizní stanice BBC jsou objevné vysílání zpravodajských pořadů České televize je nudné.

Do určité míry je to jistě tím, že se reportéři na obrazovce ČT bojí projevit profesionální individualitu a osobnost. Stylizují se tedy pod rouškou oficiózní hyperkorektnosti co do nejnevýraznějšího projevu, aby se skryli co nejnenápadněji v podrostu konvenčního, otřepaného vidění světa. Nevýrazný projev s potlačením vlastní osobnosti považují chybně za profesionalitu. Profesionální úsudek reportéra však vyžaduje, aby ho formovala jeho individuální osobnost a zkušenost. Jenže potíž je, že nezávislý a individuální projev bývá v redakci zpravodajství České televize potlačován: ostatní ho vyštípou, protože ho budou považovat za ohrožení vlastní existence Takže to, co by šéfredaktor měl podporovat, je pro redaktora ČT v daném prostředí dokonce nebezpečné. Je to docela jasně vidět při vysílání na obrazovce.

V publicistickém pořadu Jednadvacítka jsou výše uvedené potíže viditelné ještě výrazněji než ve zpravodajských Událostech. Jednadvacítka má totiž mít analyticko-kritickou funkci: nejsou-li jí její redaktoři schopni, bije to do očí daleko více než v běžném zpravodajském pořadu.

Ke konkrétním nedostatkům Jednadvacítky z 3. 2. 2000

Úsilí Zdeňka Šámala o co nejbombastičtější vybavení studia, když už věcný obsah pořadu je bezbarvý, dosáhlo v Jednadvacítce skutečně pozoruhodné intenzity. Zahájení pořadu, v němž se jakoby z nebes snáší z výšin moderátor Jednadvacítky uprostřed načervenale pozlacené konstrukce s dvěma víceméně polokruhovitými jakoby schodišti, snášejícími se po obou stranách moderátora dolů k obrazovce, na níž se pod moderátorem objeví záběr týkající se hlavního tématu dne, je tak kýčovité, že to působí až umělecky.

K neobjevnosti pořadu Jednadvacítka přispívá i to, že pořad v podstatě opakuje, jen trochu podrobněji, hlavní témata dne: nejenže se v něm znovu vysílají v podstatě tytéž zpravodajské šoty, jako v Událostech na ČT 1 o necelé dvě hodiny předtím, ale hovoří nezřídka titíž reportéři a k rozhovoru jsou zvány tytéž osobnosti (k elektronickému podpisu: počítačový odborník Smejkal vystupoval v Událostech i v Jednadvacítce. Cožpak je k danému tématu v České republice k dispozici skutečně vždycky jen jedna, tatáž osoba?)

Britská paralela pořadu Jednadvacítka, Paxmanova Newsnight toto nedělá. Přináší sice také shrnutí hlavních zpráv dne, avšak jinak se na prostoru pětačtyřiceti minut věnuje podrobně třem či čtyřem základním tématům, které rozpracoval vlastní tým pořadu Newsnight a které se často vůbec nekryjí s tím, co se vysílalo v hlavním večerním zpravodajství BBC.

Zde je znát, že v BBC má každý pořad vlastní, oddělený produkční tým a vlastní redakci, kdežto v ČT dělá nejrůznější zpravodajské pořady kdekdo.

Tak bylo v Jednadvacítce dne 3. 2. 2000 dosti velkým zklamáním, že hlavní zprávou dne byla znovu pravděpodobnost, že v Rakousku bude do vlády jmenován Joerg Haider. Už jsme to slyšeli během předchozích dvou hodin v České televizi nejméně dvakrát: v Událostech a pak v pořadu Tady a teď.

Informace v Jednadvacítce nepřinesla nic nového. Vystoupil v ní v rozhovoru z Bratislavy znovu reportér Tomáš Šponar, stejně jako v Událostech, tentokrát měl možnost se rozhovořit trochu podrobněji. Jenže co jsme se dověděli? Otázky Jaroslava Dědiče nebyly objevné. Myslím, že reportéři ČT dost trpí zbytečnou touhou, aby všechno, co se vysílá, bylo stoprocentně aktuální. Může to vést k povrchnosti, protože pro dobrou analýzu je zapotřebí i odstupu.

Moderátor Jaroslav Dědič se ptal (Šponarovi ve vysílání tykal, což se nezdá být profesionální, navozuje to dojem nepřípustného kamarádšoftství mezi pracovníky televize, z něhož je divák vyloučen), jestli reportér ví něco o programu rakouských lidovců a svobodných. Šponar ovšem v první reakci odpověděl, že program nemá. Pak dále spekuloval o tom, co by obsahem programu mělo být - uvedl, že zřejmě bude mít ekonomický rozměr.

Šponarovi v bratislavském studiu při rozhovoru asi dvakrát vypadlo z ucha sluchátko. Pořád ho sbíral, což poněkud odvádělo divákovu pozornost o toho, o čem se mluvilo. Ze začátku svého živého vstupu přerušoval Šponar svou řeč několikrát váháním (ééé - ééé - ééé) - to se taky normálně u reportérů v zahraničních televizích tolik nevidí.

Šponar posléze zahltil diváky dosti nepřehlednými informacemi o tom, kdo dostane možná v rakouské vládě jaké ministerské křeslo. Bylo obtížné se v těchto verbálních informacích orientovat a přesně řečeno, pochybuju, že to bylo pro českého diváka v daném okamžiku podstatné či zajímavé. Důležitější by bývala byla všeobecnější, ale hlubší analýza o rakouské politické kultuře, například taková, jakou otiskl nedávno deníku Guardian (v Britských listech zde).

Celkovým dojmem bylo to, že se - navzdory dosti podstatné zprávě o tom, že se do vlády v sousedním Rakousku dostává potenciální sympatizant s nacisty - České televizi nepodařilo uplatnit profesionální úsudek, vybrat z problematiky to, co na ní je nejdůležitější a jasně a přehledně, s vědomím historických souvislostí i kulturních charakteristik dnešního Rakouska ji vysvětlit divákovi.

Kontroverzní zavádění víz proti východoevropským zemím v Jednadvacítce nebylo kontroverzní

Následoval neúčinný rozhovor Jaroslava Dědiče s ministrem vnitra Grulichem a běloruským konzulem Leonidem Astapovičem o tom, že Česká republika - zjevně pod tlakem Evropské unie - zavádí víza proti východoevropským zemím. Je to otázka velmi zajímavá a ministra Grulicha se měl moderátor vyptat na filozofii Zemanovy vlády v této věci: proč si představuje, že omezení víz sníží v České republice východoevropskou zločinnost? Neztíží to naopak život obyčejným Východoevropanům a nevytvoří to množství nových příležitostí pro příslušníky východoevropských mafií, jak obyčejné lidi - za pomoci české vlády - vykořisťovat?

Dědič příležitosti zeptat se na tyto věci Grulicha skoro vůbec nevyužil. Jako by zavádění víz směrem na východ vůbec nebylo kontroverzní. Jako by bylo možno věřit Grulichovu přesvědčování, že zavedení víz je účinným bojem proti východňárské kriminalitě.

Dědič nechal Grulicha absurdně hovořit i o tom, že poctiví obchodníci se víz nebojí, protože si je zařídí. Grulich ani Dědič ovšem nedodali, že si je jistě zařídí, a to ještě daleko jednodušeji, i nepoctiví obchodníci. Jen v jednom okamžiku se Jaroslav Dědič zmohl vůči Grulichovi na velmi jemnou protiotázku, když se zeptal, zda je skutečně třeba nutit cizince kromě žádosti o víza vyplňovat také tzv. "hraniční průvodky". Grulich nutnost obojí, duplikující byrokracie nevysvětlil a Dědič to po něm už nepožadoval.

Přítomnost běloruského konzula byla v pořadu zbytečná, neboť to byl kdosi, kdo přišel z minulé éry: jako správný někdejší komunistický funkcionář, Leonid Astapovič zahltil vysílání Jednadvacítky oficiózními frázemi a statistikami a neřekl v podstatě nic. Pracovníci televize, kteří zvou do Jednadvacítky hosty, by neměli zvát k danému tématu jen tak kdekoho, ale měli by se předem ujistit, že ve vysílání nebude blábolit. Je to ke škodě pořadu.

Astapovičův běloruský projev se simultánně překládal a do celkového zmatku vyslovovaných frází (nejprve v běloruštině, pak v češtině) přispěl trochu ještě informativní titulek s nezbytně důležitým údajem, že simultánně překládá řečové klenoty pana Astapoviče Milan Dvořák.

Zajímavé je, že zpravodajství České televize zjevně nevyznává normální etické zásady lidských práv. Moderátor se nezeptal, jestli vytvářením pevnosti Evropa neporušuje Evropská unie základní lidské právo volného cestování. Českou televizi však zajímalo, zda zavádění víz neohrozí český mezinárodní obchod.

Jiří David

Vypadá to, jako by Unie svobody byla na nejlepší cestě stát se hvězdou českého politického nebe. Nejprve "nezradila" své předvolební sliby. Poté svou pravověrnost potvrdila pokusem vyvolat dopředu ztracené hlasování o důvěře vládě a nekompromisním postojem ke státnímu rozpočtu. A nakonec jako hlavní tahoun přivedla čtyřkoalici nejen k prvenství v průzkumech volebních preferencí, ale získala veřejně vyslovenou přízeň dvou nejvýraznějších fenoménů poslední doby - Impulsu 99 a sdružení Děkujeme, odejděte.

Pro to všechno je Unie svobody až po okraj naplněna optimismem. Jeho projevem je ve straně obecně sdílené přesvědčení, že nadcházející celorepublikové shromáždění v osobě nového předsedy zvolí budoucího českého premiéra. Není proto na škodu analyzovat dosavadní politickou strategii unionistů.

Podíváme-li se na kroky US v klíčových politických událostech, nemůžeme si nevšimnout dvou ústředních motivů. První z nich je na odiv stavěná zásadovost. Příkladem tohoto postoje může být sjezdové usnesení o nespolupráci se "současnou" sociální demokracií, odmítnutí už jen jednání o Zemanově více než velkorysé nabídce vládních postů po volbách 1998, pokus předat zástupci Evropské unie v Česku "udavačskou" zprávu o stavu příprav na vstup, případně neustávající propírání opoziční smlouvy bez jakéhokoli vstřícného kroku vůči jejím signatářům.

Ponechme stranou, jestli spíše než o zásadovost v dodržování slibů nejde o neprozíravost v tom, jaké sliby je možno před volbami dávat. Podstatné je, že všechny tyto příklady nesou jasné znaky politického selhání unionistických vůdců.

Jestliže totiž je posláním politické strany být nejen volena, ale především získané mandáty zúročit politickým vlivem (proč by pro ni jinak voliči hlasovali?), pak Unie veškerý vklad dobrovolně promrhala: nemá ministry, ačkoli mohla; nezvýšila svou přitažlivost pro ČSSD, přestože je menšinové vládě dobrý každý poslanec ochotný ji podpořit; a konečně proti sobě popudila oba významné potenciální partnery gesty více méně bezvýznamnými (opět zbytečné hlasování o důvěře vládě nebo podmiňování jednání s ČSSD a ODS pro ně sebevražedným vypovězením opoziční smlouvy).

To vše v praxi znamená, že síla US prosadit se je stále menší, dnes už fakticky nulová. Tu a tam uspěje s nějakým pozměňovacím návrhem, ale to jen proto, že se momentálně hodí některému ze smluvních partnerů. Takové "vítězství" ovšem není projevem politického vlivu, spíše se Unii tak nějak "přihodí". Když jde o něco skutečně důležitého, její názor nikoho nezajímá.

Nejpozoruhodnější na celé věci je, že to vše US považuje za svoji největší výhodu. Naprosté a dobrovolné odříznutí se od byť i minimálního ovlivňování současné vlády chápe jako nejjistější cestu k získání práva ovlivňovat maximálně vládu budoucí. Spoléhání se na tuto kauzalitu je ale ošidné.

Zmíněná úvaha totiž v sobě skrývá vysoké riziko. Jednak o něčem podobném nemůže reálně uvažovat sama, ale jen ve čtyřkoalici, jednak voliči, pokud je tento blok nepřesvědčí o své soudržnosti, na Unii samu mohou zanevřít. US se totiž jejich zájmy rozhodla dobrovolně neprosazovat, i když mohla, a fakticky vyhlásila pro toto volební obdobíjakýsi generální pardon. Co když ji příznivci napříště nepodpoří, protože si nebudou jisti, že se to po příštích volbách nebude opakovat.?

Zajímavé je v tomto ohledu srovnání s ODS. Ta se všemožně snaží vzbudit dojem, že události kolem sestavování Zemanovy vlády nejsou dány jejím aktivním rozhodnutím, nýbrž objektivní nutností. Podle ODS nevládne ČSSD proto, že by jí ona k vládě pomohla, ale proto, že vládnou musí vítěz. Tento manévr Klausově straně zvyšuje přitažlivost pro voliče: čím víc nám dáte hlasů, tím větší vliv budeme mít.

US naproti tomu vysílá jinou zprávu: potřebujeme vyhrát, jinak nebudeme vlivnou stranou. Rozhodla se tak vsadit všechno na budoucí volební vítězství - v tuto chvíli totiž už jedině jím ospravedlní politický diletantismus svých vůdců. Jen proto je nejnovějším hitem Unie jako vůdce čtyřkoalice a snaha přivést v této věci značně zdrženlivé lidovce ke slibu společných kandidátek, obecněji hlubší integrace. Josef Lux svého času nebyl špatným prorokem, když konstatoval, že nevstoupením do vlády v roce 1998 Unie svobody rezignovala na důvod svého vzniku. Jednotná čtyřkoalice je zjevně pokusem o unionistický reparát, jehož náklady zatím KDU-ČSL odmítá platit.

Druhým klíčovým bodem strategie Unie svobody vedle "zásadovosti" a z ní vyplývající zálibě ve čtyřkoalování je okázalé pohrdání nynější vládou. Má-li totiž být shora popsaná metoda úspěšná, je třeba vládu, do níž US odmítla vstoupit, vykreslit jako něco, co vůbec nestojí za řeč. Jakákoli snaha ovlivnit kroky exekutivy je podle Kühnlových straníků z principu zbytečná.

Opět je v této věci zajímavé srovnání s ODS. Zatímco v podání Unie dnašní vláda je a musí být bez dalšího špatná, protože jinak by do ní vstoupila, je pro ODS špatná proto, že je socialistická. Tím si občanští demokraté otevřeli cestu pro větší či menší kooperaci se sociálními demokraty tam, kde to shledávají prospěšným, a k možnosti být veřejností chápán jako i dnes silný politický hráč bojující za zájmy svých voličů (viz dodatek k opoziční smlouvě), například jemnou korekcí jejích "výstřelků".

Naproti tomu úspěch unionistické strategie se tak stává závislým na neúspěchu Zemanovy vlády. Ten se ovšem prozatím nedostavuje a není důvod si myslet, že se tak vůbec stane. Bilance sociálně demokratického vládnutí dokonce naznačuje, že nynější česká vláda je na nejlepší cestě být jednou z vůbec nejúspěšnějších. A ani chabý umělecký dojem na konečném součtu nic neznění.

Nejpravděpodobnější prognóza proto není k Unii svobody příliš laskavá. Současná vláda nebude dostatečně neúspěšná na to, aby to poškodilo i smluvní ODS (o to se určitě občanští demokraté postarají), ani se čtyřkoalice nestane blokem dostatečně jednotným a tedy nejvlivnějším po příštích volbách. Jinak řečeno: přínos Unie svobody české politice je k dnešnímu dni mizivý a jsou všechny důvody domnívat se, že takovým i zůstane. Prozatím prohrála co mohla a jen čistou nadějí prozatím zůstává očekávání čehokoli jiného. Nějaké sebereflexe před nastávajícím celorepublikovým shromážděním totiž není vidět ani náznak

Autor je odb. asistentem na katedře společenských věd VŠB- Technické univerzity Ostrava

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Spíše budeme ubezpečeni, že to je dobrý nápad, který nelze než odhlasovat.

Průzkum veřejného mínění k tomuto tématu by ovšem zřejmě vyzněl rozpačitě.

Mražení platů velké nadšení nevyvolá z několika důvodů.

Především - pokud to má být přiznání neúspěchu, pak by systémovým řešením bylo svěřit péči o stát někomu, kdo by si plat zasloužil a klidně i vyšší.

Pak rozhodně nelze říct, že by si kapři zmražením hladiny vypouštěli rybník - pouze konstatují, že vody je dost.

Místo o "zmražení" se tedy klidně může hlasovat o "konzervaci" platů.

A pokud jde o zamýšlený zákon, podle kterého by se v budoucnu platy představitelů státní moci odvozovaly od průměrných platů v zemi, není jasné, co se míní tím "odvozením": Má být plat představitele násobkem průměrného platu, anebo se má představitelův plat průměrnému platu rovnat?

V tom druhém případě by asi pro zámožnější poslance vyšlo nastejno, kdyby práci pro veřejnost rovnou vykonávali dobrovolně.

Těm, kteří politiku nedělají vedle podnikání, by pochopitelně vedle průměrné mzdy na stravu a činži měly být z veřejných prostředků hrazeny prokazatelně vynaložené náklady.

Například na oblek, aby nám na mezinárodních fórech nedělali ostudu ve vytahaných svetrech.

Otázkou ovšem je, zda by politici - dobrovolníci měli automaticky postaráno o společenskou prestiž.

Asi sotva.

To co se od představitelů státu očekává, je profesionální výkon vlády a přijímání precizních zákonů, které by vyjadřovaly zájem občana, nikoli například ČEZu či Telecomu.

Dobrovolně skromný příjem? Ten může být pouhou třešničkou na dortu.

Vysílá se v úterý 22. února ráno.

Poznámka JČ: Bohužel nikdo jaksi příliš neobjasnil, co má zmrazení platů ústavních činitelů znamenat. Budou se i nadále zvyšovat podle inflace, anebo nikoliv, to znamená, budou se v důsledku inflace postupně snižovat?

Václav Pinkava

Jedna pěkná česká písnička začíná "V uniformě lokaje, za kočárem dnešní doby." Odtud inspirace.

Respekt jednoho k druhému je nerovnoměrně rozprostřený. (Jako samotný vesmír, alespoň podle jedné kacířské teorie)

Není nutno být produktem petrifikovaného provinčního prostředí a vnucovaného rovnostářství, abych dělil lidi kolem sebe na vrstvy, a nestačí být nadprůměrně inteligentní, abych se tomu vyvaroval.

Po zdárném zamávání Occamovou břitvou mi zbudou tři vrstvy:-

1. Vrchnost. Ne příliš početná, mající peníze, nebo třeba profesní prestiž, ale hlavně, vliv - moc změnit můj vlastní osud nějakou protekcí, nebo mne nějak potrestat. Vrchnost zbožňuji, lichotím ji, její zájmy urputně hájím (v zájmu vlastním).

2. Ego. V této vrstvě jsem sám, neboť jsem zcela výjimečný, nikdo se mi nevyrovná. Lid, se kterým se setkám, odkazuji jako výhybkář dolů, nestrpím je mít vedle sebe v této hodnotové hladině jako sobě rovné. Zkusím je preventivně ponižovat, pokud se nevzepřou, dobrá. Pokud mi čelí, zkusím jinou taktiku, třeba si s nimi začít ihned tykat, nebo jim pochlebovat tak dlouho, než odhalím jejich slabinu. Jinak nezbývá, než že rovnou vyplavou v mých očích až nahoru a stanu se naráz jejich ochotným zastáncem a obdivovatelem. Jsem tu totiž pořád tak docela sám, že je mi smutno. Ke své vrchnosti se lísám co můžu. Pokud mne přijmou. Pokud ne, mohu na ně i zanevřít, a alespoň subjektivně je zatratím, odkážu zpět dolů, mezi ty, kterými opovrhuji. Je to přece můj svět, moje škála hodnot.

3. Spodina. Ti ostatní, bez rozdílů. Můžu k nim být shovívavý, nebo i laskavý, jako k zoologickým exemplářům Sem patří například voliči... Ale na nich nezáleží, pokud se nesrocují a nebouří. Ja třeba je občas seknout, aby nezapomněli, kam patří.

Vrstvy 1 a 2 patří k sobě neodlučně odjakživa. Zatímco vrchnost sluhu přehlíží, on je právě kvůli své příslušnosti k ní ve vlastních očích 'někdo' , tak jako pan Povondra u pana Bondyho v Čapkových Mlocích. Řečeno lidově:- '"My jabka plaveme," pravilo hovínko, mezi jablky plovoucí. '

Vrstva 3 je vlastně takový amorfní živel a potencionální nepřítel. 'Kdo není s námi, je proti nám.'

Když si tento model chování spustíme a necháme běžet, zjistíme, že se všichni lidé zařadí (jednotlivě) do vrstvy 2, a začnou se vymezovat proti ostatním svou nevraživostí a netolerancí, aby náhodou nespadli do té třetí vrstvy. Někteří se ovšem nějakým siláckým kouskem nebo prostě charismaticky vyprofilují navrch, a tito vůdcové mají zdánlivě vše. Subjektivně však ne, zamindrákovaně hledí po nějaké vnější opěrce, širším světovém uznání, vyšší metě ke které se hlásit a jiných patách, které lízat.

Začal jsem sice u sebe, ale je to celosvětový lidský fenomén. Například 8 z deseti dotázaných řidičů si myslí, že oni sami řídí vůz nadprůměrně dobře, což je statistický nesmysl. Ale neodbočujme.

I vrchnost se subjektivně zařazuje do druhé vrstvy, a žehrá nebo pokukuje po nějakém protektorovi, případně spřízněném krutovládci. Takový už je člověk, že si nedokáže vymyslet vlastní paradigmata, jen neustále prohlašuje pravdy převzaté. Zařazuje se do toho či onoho klanu nebo kabaly a ze své palisády napadá ty ostatní. Mezi klany vzniká ideologická rivalita, a mezi jejich příslušníky osobní nevraživost. Hodně důležité je schopnost podle nějakých signálů rychle rozšifrovat, kam kdo patří, a k tomu slouží různé viditelné znaky nejlépe, jako třeba barva pleti. Ale předsudky jsou od toho, aby byly úsudky preventivně rychlé. Zdali máme všichni potřebu aktivně ponižovat druhé, to je otázka.

V zásadě si my lidé libujeme v bezpečí a stavíme kolem sebe ochranný krunýř nejen mocných jedinců, ale i mocných myšlenek. Způsob, jakým se k nim hlásíme, poukazuje na chatrnost naší vlastní konstrukce a vratkost našeho sebevědomí. Chováme se jako popínavá rostlina, která se pomocí zdi, na kterou se upnula, vyvyšuje nad vlastní půdu.

Chatrné sebevědomí se pozná podle zbytečných výpadů a zbabělého štěkotu, jako v případě malého vyděšeného psa. Čím více štěkám, tím větší jsem, představuje si asi takový ratlík.

U člověka to může fungovat mnohem abstraktněji -

"Jsem chytrý a tudíž mám pravdu, tudíž není chytré mi oponovat, takže když mi oponuješ, nejenže nemáš pravdu, ale nevidíš-li zbytečnost svého počínání, musíš být hloupý, což logicky znamená, že jsem chytřejší, a svou pravdu jsem objektivně obhájil a prokázal sobě, a o to jde, neboť jen já jsem z nás dvou tolik chytrý, že poznám pravdu. Když jsi tak zabedněný, že to nechápeš, to je další důkaz, jak na mne nestačíš. A to co říkáš, je a priori blbost, jejíž nuance jsou pod prahem mé rozlišovací schopnosti."

Demagogie spočívá v tom, překrucovat argument druhého tak, aby se hodil do předem zaujatého stanoviska.

K vědě tato demagogie nepatří, pokud vědu chápeme jako usilování o pravdu, ne usilování prosadit svůj názor coby pravdu.

Ale nutno podotknout že Vědec, je ex definitio ten kdo prostě Ví (a nepotřebuje pouze Věřit).

Napadne li Vás někdo konkrétní (slovně, ba doslovně) vzpomeňte si na Hamletovu soliloquii "... the poor man's contumely". (urážka, pohana, opovržlivé vyjadřování a výpadky chudáka) a snažte se to nebrat osobně, ale jako všeobecný jev. Budeme-li terčem, pamatujme na slova Eleanor Roosevelt(ové). "No one can make you feel inferior without your consent." Nikdo vás nedokáže ponižovat, když mu k tomu nesvolíte.

To ovšem neznamená, že se debata stane věcnou. Spojování myšlenky nebo postupu myšlení a chování s jejím konkrétním nositelem má totiž tu vlastnost, že pokud chcete napadnout myšlenku, je podle Occamovy břitvy snazší napadnout rovnou nositele myšlenky. Jak potvrdí každý totalitní režim, nelze odloučit názory od lidí, ale likvidace lidí není úplně vhodný nástroj jak brzdit myšlenky. Pokud někoho jen zesměšníte veřejně, můžete získat na svou stranu právě onu amorfní veřejnost, která se tradičně shromažďuje na Staroměstském náměstí od dob veřejných poprav, a hmotný dav se může hodit, když se 'zvažuje'.

Někdy stačí dát dotyčnému prostor a prostředky, aby se zesměšnil sám, ale reakce davu není tak či onak určující.

Nepoužívejte příměry a přirovnání nalehko. Člověk vztahovačný a zaujatý vnímá abstraktní příměr jako osobní příkoří. Zvažme, že snažíte-li se poukázat na nevhodnost jeho názoru jaksi odtažitě, příměrem, je to navíc pokořující pro něj, jako byste mu ujmuli ideativní (spolu)vlastnictví a jeho (spolu)majetek zešměšňovali. Kritik svým vtipným příměrem hlásá, že názor, který veleduch zastává, nemusí být úplně bezva. Tím napadá intelekt dotyčného, jeho úsudek, proč takový chybný názor zaujal a zastává, a navíc se kritik ukazuje jako obratný kejklíř s přirovnáními. Veleduch nesmí být ponižován, ani tím, že neumí vymýšlet trefné příměry, ani tím, že se poukazuje na jakoukoli možnou chybičku v jeho myšlení. Chybovat je přece pouze lidské (a lid, to jsou oni, té 3. kategorie) Veleduch si nemůže dovolit brát příměr neosobně. A vůbec, kde bychom to byli, kdybychom se bavili o tématech bez personifikace, to by se pak tvůrčí myslitel nikdy nedočkal uznání, kariéra vědce a badatele by přestala existovat, a autorský zákon by byl nanic.

Jak známo, agresivita ve výrocích a ponižování funguje - je mocnou zbraní různých kultů, když masírují své budoucí přívržence.

V určitém okamžiku se ponižovaný začne považovat za méněcenného, a za špetku uznání a úlevy se rád zaprodá. Možná, že mu takový způsob zaimponuje, a začne jej používat sám. Sadismus a masochismus jsou dvě strany téže mince.

Takže čím menší skutečné sebeuznání, čím slabší sebevědomí, tím více ratlík provokuje a napadá, jen aby nebyl kolem něj klid. Co kdyby si jej někdo zapomenul povšimnout...Syndrom zneuznané geniality je hlučný, bojovný, energický a trapný.

Nejhorší trest je ponechat jej bez povšimnutí. Intelekt se musí producírovat, jako vlajka s heslem Pravda vítězí.

Potřebujeme stožár a bod nejvyšší, aby se honosný intelekt nepopletl s hadrem. Nestačí být v bezvětří, chceme li se nafouknout. Vlajka potřebuje nejen stožár, ale i vítr kritiky, aby vlajka ukázala jakým nepodstatným průhlednostem dokáže hravě čelit.

Pozor, ještě jednou - pokud to laskavému čtenáři někoho připomíná, ať nezapomene vnímat tyto vlastnosti nejprve u sebe, třeba i preventivně. Pozor na vlastní hubris, což jest nafoukanost, vedoucí ke zkáze.

Děkuji, za nás ostatní ve vrstvě 3.

Václav Pinkava

Karel Koecher

Sleduji tu debatu o vědě a náboženství atd. a trochu kroutím hlavou. Dotýká se totiž jedné z mých odborností (té nejoblíbenější), původně jsem absolvent mat-fyz UK, pak jsem studoval jsem na Columbia u  Ernesta Nagela philosophy of science, moje doktorská disertace je z tohoto oboru a  učil jsem philosophy of science a kosmologii v USA.

Nechci se pouštět do konkretní kritiky diskusních příspěvků v BL, ale myslím, že by se někde mělo říct, že ani samotná odbornost ve fyzice a matematice k smysluplné diskusi problémů, které byly diskutovány v BL, nestačí, byť by ta odbornost byla kombinována se základními znalostmi z filozofie. Natož pak informovanost založená pouze na přečtení několika populárních knih.

Ty, byť by byly dílem sebevětšího odborníka, musí masově používat pojmových analogií, které, když když se zapomene, že jde pouze o primitivní metafory (vlnění elektromagnetické či gravitační - vlny na hladině rybníka, atd.), vyvolají zcela falešné vědomí, že čtenář chápe oč jde.

Jsou to prostě nesmírně náročné problémy jejichž smysluplná diskuse vyžaduje zcela nevšední kombinaci odborností. Když jsem, pane Čulíku, četl Váš sloupek v Literárních novinách, který to všechni spustil, měl jsem pocit že jste vlastně sám mimoděk tu náročnost podcenil a vzbudil dojem, že jde o něco co může smysluplně diskutovat každý průměrný intelektuál - tím, že jste šel za hranici prostého referátu, jak Vás to zaujalo.

Budete-li tu diskusi někde ještě shrnovat, mělo by se asi někde říct že současná philosophy of science a philosophy of mathematics jsou vědecké discipliny, o nichž může laik bohužel jenom pasivně číst populární výklady, a  k nimž může přispět svými názory asi stejně platně jako k metamatematice nebo superstring theory.

Možná, až vyjde česky skvělá kniha Briana Greena The Elegant Universe (někdo se o ní v  BL už zmínil) - předpokládám, že vyjde, ale překlad nebude zrovna snadný - že by ji měl v BL recenzovat někdo opravdu fundovaný, a při té příležitosti říct i něco o vědecké revoluci z přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Se zvláštním důrazem na to, že šlo o  radikální revizi paradigmat nejen vědeckých, ale i o stejně zásadní revizi paradigmat filozofických, a jak právě v této své kombinované vědecko-filozofické podobě ona revoluce položila pojmové základy pro současný rozvoj filozofie matematiky, fyziky, kosmologie, informační teorie a computer science ( zde linka vede přes Wittgensteina z Vídně k Turingovi do Anglie a od Von Neumanna z Heidelbergu do USA), a  vůbec interpretaci jejich výsledků ve vztahu k lidské civilizaci.

Bylo by třeba o tom mluvit tím spíš, že pro české intelektuální prostředí je typické , že ačkoli se tato revoluce odehrávala doslova v našem bezprostředním sousedství a dokonce částečně v našem středu, tak byla u nás okázale a totálně ignorována, historie české filosofie mezi oběma válkami jí byla zcela nedotčena. Skutečně, tu tak zásadní.vědecko-filosofickou revoluci jsme měli přímo pod nosem, a přitom jako by nebyla.

Ernst Mach, po němž byl pojmenován Vídeňský kroužek, učil v Praze (byl, mimochodem, profesorem fyziky Franze Kafky na německém gymnásiu), v Praze působil Goedel, Carnap, Frank (a ovšem, byť krátce, i Einstein).

Vídeňský kroužek dokonce měl některá svá setkání v Praze. Ale protože šlo o kulturu "rakouskou", a nová česká identita byla po první světové válce založena na odporu ke všemu rakouskému, Češi, až do jisté míry na Emanuela Rádla, to ignorovali, a Rádl to také měl u nás za to pěkně těžké.

Vědecká revoluce, no prosím, ale filozofická, s ní spjatá? O ničem takovém jsme nebyli ochotni slyšet, a vlastně nejsme moc ochotni slyšet dodnes, kdy je pro nás, opět z čistě politických důvodů, filozofickým velikánem Patočka, inspirující se, paradoxně, Heideggerem, jehož filozofie je nejen programově nenávistná vůči moderní vědě, ale i  bytostně spjatá s nacismem jehož vášnivým přivržencem Heidegger byl jako člověk i jako filozof.

Samozřejmě, Patočka tyto Heideggerovy postoje nesdílel, a dělal co mohl aby z Heideggerovy koncepce bytí dospěl k humanistickým hodnotám. Že to šlo jen za cenu všeobecného rozmlžení pojmů a jejich logiky, jinými slovy profesionálně velmi mizerného filozofování, nechápal nebo nechtěl chápat.

Tím, že filozofické myšlení u nás má dodnes potíže se inspirovat onou "rakouskou" revolucí, včetně Wittgensteina je, řekl bych, jedním z největších profesionálních handicapů našich současných humanistických oborů. Poznamenává to i  diskuse v BL, včetně té o vědě a pánubohu, především spekulováním o nedefinovatelném.

Mimochodem, je opravdu legrační jak se heideggerovská nenávist k moderní vědě ( která podle nacistů nepřípustně ohrožuje neomylné, intuitivně dějinotvorné kolektivní vědomí rasově čistých nadlidí) bezděčně odráží i v projevech našeho pana prezidenta - který toho Heideggera má asi tak z třetí ruky - když mluví o "hrozbách" moderní vědy, která podle něj může za ničení životního prostředí, odcizení se naší spirituálnosti a podobně.

Nebo vůbec když mluví o "smysluplnosti", domnívajíc se zřejmě že jde obecně o jakési spojení daného slovního výrazu s nějakým účelem nebo cílem, ve filozofickém kontextu pak o posvěcení daného pojmu účelem nebo cílem transcendentním, přesahujícím pouhou empirii.

Netuší, chudák, že právě rigorózní logická analýza jazyka a stanovisko, že "smysluplné" (meaningful) je pouze to, co je jednoznačně pojmově vymezitelné a plně sdělitelné - na rozdíl od toho co jednoznačně a beze zbytku vymezitelné a sdělitelné není a  o čem se má v nejlepším případě mlčet (Wittgenstein), protože nikdo nemůže vědět jak to chápe ten druhý a co z toho lze právoplatně vyvodit - byly právě filozofickými východisky hlavního proudu antitotalitní filozofie dvacátého století a diskreditace ideologických doktrin všeho druhu. To jest důsledné "odtranscendentnění" jazyka jako analytického a komunikačního nástroje, a ne naopak.

Michal Donath

Vazeny pane Culiku,

se zajmem jsem si precetl ve vasem clanku "Ovlivnuji v Ceske republice inzerenti sdelovaci prostredky?" následujici vetu:

"Pred nedavnem chtel Michal Donath nechat znovu vytisknout inzerat v MFD o tom, ze s obvinenimi, podanymi na Zelezneho se strasne dlouho nic nedeje. ackoliv ten inzerat uz jednou vysel (o ctrnact dni predtim, v Hospodarskych novinach, ale v MFD ho sefredaktor Sabata zatrhl)."

Rad bych veci uvedl na pravou miru:

Zadavatelem inzeratu byla spolecnost CNTS, nikoliv Michal Donath. Inzerat stejneho zneni vysel v jeden den, a to 31. ledna 2000, v denicich Hospodarske noviny, Lidove noviny a Mlada fronta Dnes.

I presto, ze jednatele CNTS na sebe pisemne prevzali odpovednost za obsah inzeratu, ktery mel s panem Zeleznym spolecne jen to, ze v nem slo o trestni oznameni, ktera se ho tykala a v nichz i podle pisemneho potvrzeni vrchniho zastupce organy cinne v trestnim rizeni nepostupuji, jak maji.

Kopii dopisu Vam v pripade zajmu rad zaslu.

Informace, ze by pan sefredaktor Sabata neco zatrhl, je take nepravdiva. Myslim ale, ze skutecne chtel. Proc, to se mohu pouze domyslet.

Faktem je, ze z nejakeho duvodu o uverejneni inzeratu rozhodovalo vedeni vydavatelstvi MAFRA az v nemeckem Duesseldorfu.

Ujistuji Vas, ze pri sve praci v PR spoleham pouze na hodnotu sdelovanych informaci a nikoliv na hodnotu svych kontaktu, ci inzeratu zadanych do medii. Rad se Vam i vsem ostatnim omluvim, pokud nekdo prokaze opak meho tvrzeni.

PR je legitmnim druhem komunikace, pokud se dela eticky. Snazim se o takovy postup jiz 9.5 let a jsem presvedcen, ze dusledne. Protisluzby medii za zadanou inzerci povazuji za velmi neeticke. I zde plati, ze s cim kdo zachazi, tim take schazi.

S pratelskym pozdravem

Michal Donath

Donath-Burson-Marsteller

Kateřina Dostálová - místopředsedkyně petičního výboru Poslanecké sněmovny České republiky

Vážený pane předsedo,

žádáme Vás o rezignaci na post předsedy i člena Rady ČT z důvodu hrubého porušení autorských práv Stálé komise pro sdělovací prostředky PČR.

Obsahem Vámi údajně připravené a již zveřejněné koncepce je totiž stávající projekt naší komise s názvem "Politické tlaky Stálé komise pro sdělovací prostředky na Radu ČT".

Obsahem projektu je toto: