Je zpravodajství České televize mrtvolné?
Václav Grulich o zavádění víz proti občanům z východní Evropy -
Jednadvacítka 3. 2. 2000
Jan Čulík
"Nechapu, proc je podle Vas zpravodajstvi CT o neco lepsi nez
driv. Jeho
strnulost je mrtvolna (jako v 80. letech), sledovat se zajmem by
ho dokazal snad jen imbecil, a to takovy, ktery stravil predchozich
deset let na pustem ostrove," napsal v reakci na mou včerejší recenzi
Událostí z 3. 2. 2000 Tomáš Pecina.
Aby nebylo mýlky: byl jsem příjemně překvapen, že v porovnání s
vysíláním České televize např. koncem éry Ivo Mathého touto dobou před
dvěma lety se přestaly - alespoň na prostoru jediného zde dosud
recenzovaného pořadu vyskytovat skutečně hrubé, komické chyby. Zdá se mi,
že i když nedokázal za poslední dva roky šéf zpravodajství Zdeněk Šámal
přiblížit zpravodajství České televize svým étosem normálnímu provozu
zvídavého a kritického televizního vysílání, soustředil se alespoň na
uhlazování do očí bijící neprofesionality.
Zpravodajství České televize je stejně chaotické a bezobsažné (anglický
výraz je anodyne, bezbarvé, neutrální, nekonfrontanční) jako dříve,
ale zdá se mi, jeho původní drsnost byla trochu uhlazena (ne úplně,
základní rysy tohoto postoje zůstávají, nejsou ale tak na první pohled
zjevné jako dříve).
Zdeněk Šámal a kolegové se zaměřili na prezentaci. Svědčí o tom
velká pozornost věnovaná rádobyatraktivním znělkám Událostí i Jednadvacítky
(čím to je a proč to je, že pozorný divák objeví v grafických znělkách
Událostí, Jednadvacítky i Pravého poledne implicitní náboženský, či -
obecněji řečeno - jemný religiózně-mýtický podtext?) i úsilí prezentovat
zpravodajství České televize na veřejnosti co "nejkorektněji"
Právě toto intenzivní úsilí o korektnost, jemuž však chybí vnitřní
dynamika, sebevědomí i filozofie (Zdeněk Šámal nikdy veřejně nesdělil,
jakou filozofii televizního zpravodajství zastává - kdyby chtěl, Britské
listy jsou mu otevřené). Bohužel to vyvolává dojem všeobecné prázdnoty a -
ano, Tomáš Pecina to pojmenoval - mrtvolnosti.
Pozorný divák vidí podle toho, co se odehrává na obrazovce České
televize, že se reportéři ČT bojí. Nikdo nevybočí z normálu
konvenčního vnímání skutečnosti. Nevěřím, že nemají vlastní, samostatné
dobré nápady. Podobnost s osmdesátými lety je v tom, že ve zpravodajství
České televize vládne, jak se zdá, atmosféra přežívání - jen ať mě
nevyhodí, ať se udržím na tomto "prestižním" (?) místě. Proto si
nedovolím novou myšlenku. Jistě, v osmdesátých letech propagovala
Československá televize militantní komunistickou ideologii - dnes pod
rouškou hyperkorektní oficióznosti a zdvořilosti šíří konvenční postoje,
bezradnost, izolovanost od světa a prázdnotu.
Možná, že už britské televizní stanice pod tlakem rozmanitosti
digitálního a kabelového vysílání také postupně ztrácejí kvalitu. Nicméně
však kdykoliv zapnu televizní či rozhlasový přijímač a naladím si stanici
BBC, fascinuje mě, že zpravodajské a publicistické pořady, které poslouchám
či na něž se dívám, jsou zajímavé - obsahují nové myšlenky. Zdá se
mi, že vedoucí pracovníci od reportérů BBC vysloveně vyžadují, aby natáčeli
pouze pořady, v nichž je pokaždé něco nového.
(Jen namátkou: cestou na univerzitu včera kolem poledne na kole jsem
v rádiu poslouchal na stanici BBC Radio 4 každodenní pravidelný půlhodinový
pořad You and Yours, věnovaný zajímavým či aktuálním problémům obyčejných
lidí. Pustil jsem rádio zrovna ve chvíli, kdy se hovořilo o potížích vysoce
inteligentních dětí, jichž je v populaci průměrně jedno procento - tedy
např. takových, které se naučí mluvit v šesti měsících života, ve dvou
letech umějí číst a užívat počítače, v šesti řeší matematické rovnice. Z
pořadu vyplynulo, že navzdory očekávání to mají tyto děti ve škole velmi
obtížné - učitelé se je snaží většinou zatlačit do normálního průměru a
nejsou schopni pochopit, že tyto děti vyžadují zvláštní režim.
Interviewovaní supernadaní jedinci kolem věku 16 let všichni svědčili o
tom, že by bývali dali přednost, aby byli úplně normálními lidmi. V pořadu
hovořili také psychologové a pedagogové o nejnovějším výzkumu o podstatě
inteligence a o tom, do jaké míry je inteligence dána geneticky a do jaké
míry prostředím.)
Jistě, to, co jsem napsal v předchozím odstavci, není zrovna
nejlepší příklad: srovnávám-li publicistický pořad BBC Radio 4 se
zpravodajskými relacemi ČT, srovnávám nesrovnatelné. Ale v principu
platí, co jsem už napsal: pořady okruhů rozhlasové a televizní stanice BBC
jsou objevné vysílání zpravodajských pořadů České televize je
nudné.
Do určité míry je to jistě tím, že se reportéři na obrazovce ČT
bojí projevit profesionální individualitu a osobnost. Stylizují se tedy
pod rouškou oficiózní hyperkorektnosti co do nejnevýraznějšího projevu, aby
se skryli co nejnenápadněji v podrostu konvenčního, otřepaného vidění
světa. Nevýrazný projev s potlačením vlastní osobnosti považují chybně za
profesionalitu. Profesionální úsudek reportéra však vyžaduje, aby ho
formovala jeho individuální osobnost a zkušenost. Jenže potíž je, že
nezávislý a individuální projev bývá v redakci zpravodajství České televize
potlačován: ostatní ho vyštípou, protože ho budou považovat za ohrožení
vlastní existence Takže to, co by šéfredaktor měl podporovat, je pro
redaktora ČT v daném prostředí dokonce nebezpečné. Je to docela jasně vidět
při vysílání na obrazovce.
V publicistickém pořadu Jednadvacítka jsou výše uvedené potíže
viditelné ještě výrazněji než ve zpravodajských Událostech. Jednadvacítka
má totiž mít analyticko-kritickou funkci: nejsou-li jí její redaktoři
schopni, bije to do očí daleko více než v běžném zpravodajském pořadu.
Ke konkrétním nedostatkům Jednadvacítky z 3. 2. 2000
Úsilí Zdeňka Šámala o co nejbombastičtější vybavení studia, když už
věcný obsah pořadu je bezbarvý, dosáhlo v Jednadvacítce skutečně
pozoruhodné intenzity. Zahájení pořadu, v němž se jakoby z nebes snáší z
výšin moderátor Jednadvacítky uprostřed načervenale pozlacené konstrukce s
dvěma víceméně polokruhovitými jakoby schodišti, snášejícími se po obou
stranách moderátora dolů k obrazovce, na níž se pod moderátorem objeví
záběr týkající se hlavního tématu dne, je tak kýčovité, že to působí až
umělecky.
K neobjevnosti pořadu Jednadvacítka přispívá i to, že pořad v
podstatě opakuje, jen trochu podrobněji, hlavní témata dne: nejenže se v
něm znovu vysílají v podstatě tytéž zpravodajské šoty, jako v Událostech na
ČT 1 o necelé dvě hodiny předtím, ale hovoří nezřídka titíž reportéři a k
rozhovoru jsou zvány tytéž osobnosti (k elektronickému podpisu: počítačový
odborník Smejkal vystupoval v Událostech i v Jednadvacítce. Cožpak je k
danému tématu v České republice k dispozici skutečně vždycky jen jedna,
tatáž osoba?)
Britská paralela pořadu Jednadvacítka, Paxmanova Newsnight toto
nedělá. Přináší sice také shrnutí hlavních zpráv dne, avšak jinak se na
prostoru pětačtyřiceti minut věnuje podrobně třem či čtyřem základním
tématům, které rozpracoval vlastní tým pořadu Newsnight a které se často
vůbec nekryjí s tím, co se vysílalo v hlavním večerním zpravodajství BBC.
Zde je znát, že v BBC má každý pořad vlastní, oddělený produkční tým
a vlastní redakci, kdežto v ČT dělá nejrůznější zpravodajské pořady kdekdo.
Tak bylo v Jednadvacítce dne 3. 2. 2000 dosti velkým zklamáním, že
hlavní zprávou dne byla znovu pravděpodobnost, že v Rakousku bude do vlády
jmenován Joerg Haider. Už jsme to slyšeli během předchozích dvou hodin v
České televizi nejméně dvakrát: v Událostech a pak v pořadu Tady a teď.
Informace v Jednadvacítce nepřinesla nic nového. Vystoupil v ní v
rozhovoru z Bratislavy znovu reportér Tomáš Šponar, stejně jako v
Událostech, tentokrát měl možnost se rozhovořit trochu podrobněji. Jenže co
jsme se dověděli? Otázky Jaroslava Dědiče nebyly objevné. Myslím, že
reportéři ČT dost trpí zbytečnou touhou, aby všechno, co se vysílá, bylo
stoprocentně aktuální. Může to vést k povrchnosti, protože pro dobrou
analýzu je zapotřebí i odstupu.
Moderátor Jaroslav Dědič se ptal (Šponarovi ve vysílání tykal, což
se nezdá být profesionální, navozuje to dojem nepřípustného kamarádšoftství
mezi pracovníky televize, z něhož je divák vyloučen), jestli reportér ví
něco o programu rakouských lidovců a svobodných. Šponar ovšem v první
reakci odpověděl, že program nemá. Pak dále spekuloval o tom, co by
obsahem programu mělo být - uvedl, že zřejmě bude mít ekonomický
rozměr.
Šponarovi v bratislavském studiu při rozhovoru asi dvakrát vypadlo z
ucha sluchátko. Pořád ho sbíral, což poněkud odvádělo divákovu pozornost o
toho, o čem se mluvilo. Ze začátku svého živého vstupu přerušoval Šponar
svou řeč několikrát váháním (ééé - ééé - ééé) - to se taky normálně u
reportérů v zahraničních televizích tolik nevidí.
Šponar posléze zahltil diváky dosti nepřehlednými informacemi o
tom, kdo dostane možná v rakouské vládě jaké ministerské křeslo. Bylo
obtížné se v těchto verbálních informacích orientovat a přesně řečeno,
pochybuju, že to bylo pro českého diváka v daném okamžiku podstatné či
zajímavé. Důležitější by bývala byla všeobecnější, ale hlubší analýza o
rakouské politické kultuře, například taková, jakou otiskl nedávno deníku
Guardian (v Britských listech zde).
Celkovým dojmem bylo to, že se - navzdory dosti podstatné zprávě o
tom, že se do vlády v sousedním Rakousku dostává potenciální sympatizant s
nacisty - České televizi nepodařilo uplatnit profesionální úsudek, vybrat z
problematiky to, co na ní je nejdůležitější a jasně a přehledně, s vědomím
historických souvislostí i kulturních charakteristik dnešního Rakouska ji
vysvětlit divákovi.
Kontroverzní zavádění víz proti východoevropským zemím v
Jednadvacítce nebylo kontroverzní
Následoval neúčinný rozhovor Jaroslava Dědiče s ministrem vnitra
Grulichem a běloruským konzulem Leonidem Astapovičem o tom, že Česká
republika - zjevně pod tlakem Evropské unie - zavádí víza proti
východoevropským zemím. Je to otázka velmi zajímavá a ministra Grulicha se
měl moderátor vyptat na filozofii Zemanovy vlády v této věci: proč si
představuje, že omezení víz sníží v České republice východoevropskou
zločinnost? Neztíží to naopak život obyčejným Východoevropanům a nevytvoří
to množství nových příležitostí pro příslušníky východoevropských mafií,
jak obyčejné lidi - za pomoci české vlády - vykořisťovat?
Dědič příležitosti zeptat se na tyto věci Grulicha skoro vůbec
nevyužil. Jako by zavádění víz směrem na východ vůbec nebylo kontroverzní.
Jako by bylo možno věřit Grulichovu přesvědčování, že zavedení víz je
účinným bojem proti východňárské kriminalitě.
Dědič nechal Grulicha absurdně hovořit i o tom, že poctiví
obchodníci se víz nebojí, protože si je zařídí. Grulich ani Dědič ovšem
nedodali, že si je jistě zařídí, a to ještě daleko jednodušeji, i
nepoctiví obchodníci. Jen v jednom okamžiku se Jaroslav Dědič zmohl
vůči Grulichovi na velmi jemnou protiotázku, když se zeptal, zda je
skutečně třeba nutit cizince kromě žádosti o víza vyplňovat také tzv.
"hraniční průvodky". Grulich nutnost obojí, duplikující byrokracie
nevysvětlil a Dědič to po něm už nepožadoval.
Přítomnost běloruského konzula byla v pořadu zbytečná, neboť to byl
kdosi, kdo přišel z minulé éry: jako správný někdejší komunistický
funkcionář, Leonid Astapovič zahltil vysílání Jednadvacítky oficiózními
frázemi a statistikami a neřekl v podstatě nic. Pracovníci televize, kteří
zvou do Jednadvacítky hosty, by neměli zvát k danému tématu jen tak
kdekoho, ale měli by se předem ujistit, že ve vysílání nebude blábolit. Je
to ke škodě pořadu.
Astapovičův běloruský projev se simultánně překládal a do celkového
zmatku vyslovovaných frází (nejprve v běloruštině, pak v češtině) přispěl
trochu ještě informativní titulek s nezbytně důležitým údajem, že
simultánně překládá řečové klenoty pana Astapoviče Milan Dvořák.
Zajímavé je, že zpravodajství České televize zjevně nevyznává
normální etické zásady lidských práv. Moderátor se nezeptal, jestli
vytvářením pevnosti Evropa neporušuje Evropská unie základní lidské právo
volného cestování. Českou televizi však zajímalo, zda zavádění víz
neohrozí český mezinárodní obchod.