Čekání zatím marné aneb sentence jen trochu dlouhá k
nadcházejícímu sněmování Unie svobody
Vypadá to, jako by Unie svobody byla na nejlepší cestě stát se hvězdou
českého politického nebe. Nejprve "nezradila" své předvolební sliby. Poté
svou pravověrnost potvrdila pokusem vyvolat dopředu ztracené hlasování o
důvěře vládě a nekompromisním postojem ke státnímu rozpočtu. A nakonec jako
hlavní tahoun přivedla čtyřkoalici nejen k prvenství v průzkumech volebních
preferencí, ale získala veřejně vyslovenou přízeň dvou nejvýraznějších
fenoménů poslední doby - Impulsu 99 a sdružení Děkujeme, odejděte.
Pro to všechno je Unie svobody až po okraj naplněna optimismem. Jeho
projevem je ve straně obecně sdílené přesvědčení, že nadcházející
celorepublikové shromáždění v osobě nového předsedy zvolí budoucího českého
premiéra. Není proto na škodu analyzovat dosavadní politickou strategii
unionistů.
Podíváme-li se na kroky US v klíčových politických událostech, nemůžeme si
nevšimnout dvou ústředních motivů. První z nich je na odiv stavěná
zásadovost. Příkladem tohoto postoje může být sjezdové usnesení o
nespolupráci se "současnou" sociální demokracií, odmítnutí už jen jednání o
Zemanově více než velkorysé nabídce vládních postů po volbách 1998, pokus
předat zástupci Evropské unie v Česku "udavačskou" zprávu o stavu příprav
na vstup, případně neustávající propírání opoziční smlouvy bez jakéhokoli
vstřícného kroku vůči jejím signatářům.
Ponechme stranou, jestli spíše než o zásadovost v dodržování slibů nejde o
neprozíravost v tom, jaké sliby je možno před volbami dávat. Podstatné je,
že všechny tyto příklady nesou jasné znaky politického selhání
unionistických vůdců.
Jestliže totiž je posláním politické strany být nejen volena, ale především
získané mandáty zúročit politickým vlivem (proč by pro ni jinak voliči
hlasovali?), pak Unie veškerý vklad dobrovolně promrhala: nemá ministry,
ačkoli mohla; nezvýšila svou přitažlivost pro ČSSD, přestože je menšinové
vládě dobrý každý poslanec ochotný ji podpořit; a konečně proti sobě
popudila oba významné potenciální partnery gesty více méně bezvýznamnými
(opět zbytečné hlasování o důvěře vládě nebo podmiňování jednání s ČSSD a
ODS pro ně sebevražedným vypovězením opoziční smlouvy).
To vše v praxi znamená, že síla US prosadit se je stále menší, dnes už
fakticky nulová. Tu a tam uspěje s nějakým pozměňovacím návrhem, ale to jen
proto, že se momentálně hodí některému ze smluvních partnerů. Takové
"vítězství" ovšem není projevem politického vlivu, spíše se Unii tak nějak
"přihodí". Když jde o něco skutečně důležitého, její názor nikoho
nezajímá.
Nejpozoruhodnější na celé věci je, že to vše US považuje za svoji největší
výhodu. Naprosté a dobrovolné odříznutí se od byť i minimálního ovlivňování
současné vlády chápe jako nejjistější cestu k získání práva ovlivňovat
maximálně vládu budoucí. Spoléhání se na tuto kauzalitu je ale ošidné.
Zmíněná úvaha totiž v sobě skrývá vysoké riziko. Jednak o něčem podobném
nemůže reálně uvažovat sama, ale jen ve čtyřkoalici, jednak voliči, pokud
je tento blok nepřesvědčí o své soudržnosti, na Unii samu mohou zanevřít.
US se totiž jejich zájmy rozhodla dobrovolně neprosazovat, i když mohla, a
fakticky vyhlásila pro toto volební obdobíjakýsi generální pardon. Co když
ji příznivci napříště nepodpoří, protože si nebudou jisti, že se to po
příštích volbách nebude opakovat.?
Zajímavé je v tomto ohledu srovnání s ODS. Ta se všemožně snaží vzbudit
dojem, že události kolem sestavování Zemanovy vlády nejsou dány jejím
aktivním rozhodnutím, nýbrž objektivní nutností. Podle ODS nevládne ČSSD
proto, že by jí ona k vládě pomohla, ale proto, že vládnou musí vítěz.
Tento manévr Klausově straně zvyšuje přitažlivost pro voliče: čím víc nám
dáte hlasů, tím větší vliv budeme mít.
US naproti tomu vysílá jinou zprávu: potřebujeme vyhrát, jinak nebudeme
vlivnou stranou. Rozhodla se tak vsadit všechno na budoucí volební
vítězství - v tuto chvíli totiž už jedině jím ospravedlní politický
diletantismus svých vůdců. Jen proto je nejnovějším hitem Unie jako vůdce
čtyřkoalice a snaha přivést v této věci značně zdrženlivé lidovce ke slibu
společných kandidátek, obecněji hlubší integrace. Josef Lux svého času
nebyl špatným prorokem, když konstatoval, že nevstoupením do vlády v roce
1998 Unie svobody rezignovala na důvod svého vzniku. Jednotná čtyřkoalice
je zjevně pokusem o unionistický reparát, jehož náklady zatím KDU-ČSL
odmítá platit.
Druhým klíčovým bodem strategie Unie svobody vedle "zásadovosti" a z ní
vyplývající zálibě ve čtyřkoalování je okázalé pohrdání nynější vládou.
Má-li totiž být shora popsaná metoda úspěšná, je třeba vládu, do níž US
odmítla vstoupit, vykreslit jako něco, co vůbec nestojí za řeč. Jakákoli
snaha ovlivnit kroky exekutivy je podle Kühnlových straníků z principu
zbytečná.
Opět je v této věci zajímavé srovnání s ODS. Zatímco v podání Unie dnašní
vláda je a musí být bez dalšího špatná, protože jinak by do ní vstoupila,
je pro ODS špatná proto, že je socialistická. Tím si občanští demokraté
otevřeli cestu pro větší či menší kooperaci se sociálními demokraty tam,
kde to shledávají prospěšným, a k možnosti být veřejností chápán jako i
dnes silný politický hráč bojující za zájmy svých voličů (viz dodatek k
opoziční smlouvě), například jemnou korekcí jejích "výstřelků".
Naproti tomu úspěch unionistické strategie se tak stává závislým na
neúspěchu Zemanovy vlády. Ten se ovšem prozatím nedostavuje a není důvod si
myslet, že se tak vůbec stane. Bilance sociálně demokratického vládnutí
dokonce naznačuje, že nynější česká vláda je na nejlepší cestě být jednou z
vůbec nejúspěšnějších. A ani chabý umělecký dojem na konečném součtu nic
neznění.
Nejpravděpodobnější prognóza proto není k Unii svobody příliš laskavá.
Současná vláda nebude dostatečně neúspěšná na to, aby to poškodilo i
smluvní ODS (o to se určitě občanští demokraté postarají), ani se
čtyřkoalice nestane blokem dostatečně jednotným a tedy nejvlivnějším po
příštích volbách. Jinak řečeno: přínos Unie svobody české politice je k
dnešnímu dni mizivý a jsou všechny důvody domnívat se, že takovým i
zůstane. Prozatím prohrála co mohla a jen čistou nadějí prozatím zůstává
očekávání čehokoli jiného. Nějaké sebereflexe před nastávajícím
celorepublikovým shromážděním totiž není vidět ani náznak
Autor je odb. asistentem na katedře společenských věd VŠB- Technické
univerzity Ostrava
