Quo vadis Česká televize?
Článek Milana Šmída, zveřejněný v časopise Týden 3/2000, z něhož redakce vyškrtla klíčovou větu, kritickou vůči Janu Šternovi.
Málokdo si uvědomuje, jak výjimečným úkazem ve střední a východní Evropě byl Ivo Mathé, který jako jediný z ředitelů veřejnoprávních televizí dosloužil svůj termín až do konce. Za dobu jeho úřadování se například ve Slovenskej televízii vystřídalo pět ředitelů. V Bulharsku se od pádu komunismu měnil televizní ředitel téměř každý rok.
Znamená nedávná demise ředitele ČT Jakuba Puchalského, že tato doba stability u nás končí, a že se zařadíme do "normálu" postkomunistických zemí, kde k politickému folkloru patří neustálý boj politický stran o získání vlivu ve veřejném rozhlasu a televizi?
ČT bez politické kurately
Při zrození našich veřejnoprávních médií stály planety v mimořádně příznivé poloze, alespoň co do ochrany těchto médií před seismickými vlnami politických zemětřesení a vládních krizí. Veřejnoprávní Český rozhlas (ČRo) a Česká televize (ČT) vznikaly v letech 1991-1992 ve stínu federálního rozhlasu a televize, tudíž mimo hlavní zájmovou oblast tehdejší československé politiky.
ČT a ČRo vznikly vlastně jenom proto, aby se dodržela federální symetrie poté, co Slováci si už v květnu 1991 prosadili svůj vlastní národní rozhlas a televizi. Začátkem roku 1992 se rozhořívala předvolební kampaň k červnovým volbám a ta měla zájem především o zpravodajství federálního programu F1, zatímco podvečerní zpravodajský magazin ČT na druhém programu ČTV politiky v podstatě nezajímal.
Podle toho vypadala volba Rady ČT v České národní radě (30.1.1992) i výběrové řízení na místo ředitele ČT (jmenován 23.3.1992) - politici se do něj nemíchali a stranická příslušnost či loajalita nebyly tím rozhodujícím kritériem.
Po rozpadu Československa, kdy se ČT 1.1.1993 stala hlavní televizí nového státu, ji od politického vměšování na čas uchránila liberalistická doktrina Klausovy koalice, která sice ČT permanentně kritizovala, ale řešení viděla v rychlém vytvoření konkurenčního prostředí, jak v rámci televizních programů (o licenci TV NOVA se rozhodlo 30.1.1993), tak uvnitř ČT do doby, než tato konkurence vznikne (vytvoření alternativního zpravodajského týmu pro ČT 2 v roce 1993).
Svým způsobem se o ochranu ČT před politickými bouřemi zasloužila i TV NOVA, když se po roce 1994 ukázalo, že vláda nad veřejnoprávní televizí ještě nemusí být tím rozhodujícím klíčem k ovládnutí voličských mas.
Co se změnilo?
O tom, že veřejná televize pracuje špatně, že je podujatá ve prospěch té či oné strany, nebo naopak že nezávislost veřejných médií je stranami ohrožována - to jsou klišé, která se objevují téměř v každé diskusi o veřejnoprávních médiích, a nejen v České republice. Průběžně se vyskytovala i v každé parlamentní debatě k výročním zprávám ČT od roku 1993. Ale zatímco až do nedávna to byly jen platonické diskusní výpady bez zjevných následků, v současné době již přituhuje.
Parlament se chystá na odvolání Rady ČT a není vyloučeno, že do nominace příštího ředitele ČT se promítnou politické vlivy více, než by bylo zdrávo. Co se tedy změnilo od dob Iva Mathého?
Především se změnilo politické prostředí. Zatímco až do voleb 1996 pravicová koalice neměla příliš velké důvody ke stížnostem, protože hlavní média stála na její straně, a opozice byla slabá na to, aby svůj vliv mohla prosadit, od roku 1996 vzniká nová situace. Opozice posílila a na vládní strany se začala valit kritika za nedostatky ekonomické transformace.
Do hry vstupuje politika a dobré úmysly
Zatímco volba první, tzv. Grygarovy rady v roce 1992 proběhla na základě osobnostního principu, volba nové, tzv. Jirákovy rady v roce 1997 (27.2. a 2.4.) již vycházela ze stranických nominací. Devět členů Rady ČT nakonec vytvořili kandidáti těchto stran: 3 ODS, 3 ČSSD, 2 KDU/ČSL a 1 ODA.
Těsně před volbou (24.2.1997) poslanecká sněmovna členům Rady ČT pronikavě zvýšila platy - 20 tisíc pro předsedu, 13 tisíc pro řadového člena měsíčně. Zda se tím měla zvýšit motivace členů k větší aktivitě nebo zda šlo jen o to, koupit si loajalitu zvolených radních, to vědí nejlépe poslanci.
Faktem zůstává, že nová Rada ČT se energicky chopila svého poslání a ve svém programovém prohlášení z 9.4.1997 oznamuje, že se "vedle povinností uložených jí zákonem - bude postupně věnovat jednotlivým oblastem televizní tvorby a jednotlivým sférám fungování televize jako organizační struktury." Otevřeně se zde tedy říká, že Rada chce jít nad rámec zákona, který ji přisuzuje kontrolní, nikoli však řídící funkce, a že je odhodlána si svůj plat zasloužit tím, že se bude na řídícím procesu aktivně podílet. Je vysoce pravděpodobné, že tento přístup byl veden dobrými úmysly, kterými však - jak známo - je někdy dlážděna cesta do pekel.
Zpravodajství na tapetě
Krátce nato, v červnu 1997, nově zaváděný peoplemetrový výzkum přináší šokující výsledky sledovanosti večerního zpravodajství ČT, podle nichž na Události ČT v 19.30 se dívalo jen 8-10% diváků, zatímco Televizní noviny TV NOVA ve stejném čase dosahovala 30-35% sledovanosti. Od tohoto okamžiku bylo jasné, co se stane onou "oblastí klesající pod průměr", které chtějí členové rady podle svého programového prohlášení věnovat svou pozornost a "podílet se na hledání způsobů a strategií, jak podporovat dosaženou úroveň v dalším růstu,"
Nejen rada, ale i někteří politici zpanikařili při pohledu na nízký rating Událostí ČT, ačkoliv například lidé v BBC z 15 procent sledovanosti svých večerních zpráv nedělají žádnou tragedii. Politici i rada začali Mathému čím dál tím častěji vyčítat, že se zpravodajstvím něco neudělá, nechápajíce, že Ivo Mathé je především producent, manažer, osoba navýsost odborná a spíše nepolitická, která respektuje rozhodovací pravomoce svých podřízených a radikální řezy dělá teprve tehdy, když je přesvědčen, že neohrozí systém a přinesou žádané výsledky.
Ještě v září 1997 vedení ČT posunuje začátek Událostí na 19.15, ale to již nic nemění na tom, že když se v únoru 1998 vybírá nový ředitel, přednost dostává Puchalský (změna) před Mathém (stabilitou). Puchalský nastupuje do funkce 1.4.1998.
Puchalského pád - dílo politiků?
Je lidsky pochopitelné, že Puchalský se snaží svoji demisi zdůvodňovat politickými tlaky, aby zmírnil rozsah svého profesionálního selhání. To selhání ovšem spočívá spíše v celkovém nezvládnutí personální politiky a managementu organizace, která má 3000 zaměstnanců a 4,5 miliardy korun k utrácení, než v jednotlivostech, pro které na něj dnes útočí "velkohubí lobbisté" a "profesní a úzce zájmové kliky" - abych citoval slova komentáře Josef Chuchmy z MF DNES 16.12. -, nebo v nedostatečnosti zpravodajství a publicistiky ČT, za kterou Puchalského kritizují politici.
O kvalitě a úrovni televizního zpravodajství by se dalo široce diskutovat, do dokonalosti má stále daleko. Nicméně ani zpravodajské redakci ani Puchalskému nelze upřít snahu nenechat se vtáhnout do siločar politických vlivů, pokoušet se o vyváženost pohledu a zachovat ČT nezávislost. Bilance v tomto ohledu je spíše pozitivní.
Za Puchalského ředitelování se ČT podařilo říci sbohem samospádné nedělní Debatě Oty Černého a uvést nový a kvalitnější diskusní pořad V pravé poledne. Puchalský se nezalekl Jana Šterna, který na kritiku neobjektivních a kontroverzních pořadů Nadoraz odpověděl hrozbou mediální kampaně, kterou nakonec uskutečnil, aniž to cokoli změnilo na postoji vedení ČT. A Puchalský dokonce politicky "ustál" i nešťastný projekt majora Zemana, do něhož se nechal svými spolupracovníky vmanipulovat.
Nicméně jestliže se proti řediteli vzbouří personál včetně lidí, které sám do funkcí ustavil, je zřejmé, že tady není cosi v pořádku, že tu došlo k selhání lidského faktoru.
Systém proti selhání lidského faktoru
Takové selhání se může stát vítanou záminkou pro všechny, kteří vztyčují varovný prst a říkají: vidíte, dali jsme jim příliš nezávislosti, musíme lépe dohlížet. Předseda mediální komise sněmovny Ivan Langer má sice pravdu, když cítí odpovědnost za bezproblémové fungování veřejnoprávního média, měl by však vědět, že nejlepší pojistkou pro hladké fungování jakékoli organizace je vytvoření takového systému, který dysfunkce včas odhaluje a automaticky napravuje.
Namísto diskusí o tom, kdy a jak odvolat Radu ČT, by proto bylo možná užitečnější zamyslet se nad systémem řídících a kontrolních mechanismů veřejnoprávního média. Dosavadní Rada ČT je koncipovaná jako orgán kontrolní, od jejich členů se nevyžadují odborné předpoklady, jen reprezentace určité části veřejnosti. V podstatě jedinou výkonnou pravomoc jmenovat a odvolávat ředitele dostala proto, aby se tento akt více vzdálil od parlamentu a stranického handrkování.
Co ČT i ČRo chybí, je orgán typu správní rady známý z německých veřejnoprávních médií (viz tab.1), v němž zasedají odborníci, orgán, který se spolupodílí na strategickém rozhodování, a do kterého může být přizvána i vláda nebo zástupci podnikové samosprávy. Případ Puchalského totiž ukazuje, že nejen zpravodajstvím je živa televize, a že často dobré úmysly a perfektní záměry projektů jsou k ničemu, pokud zůstávají jen na papíře nejrůznějších hlášení a výročních zpráv.
Bohužel, naše mediální legislativa správní radu veřejnoprávního média nezná, a co hůře - nepočítá s ní ani nový zákon o vysílání, který nedávno prošel legislativní radou vlády, a který zcela nesystémově chce svěřit dozorčímu, kontrolnímu orgánu - Radě ČT - další řídící kompetence.
Italská zkušenost varuje
Není pochyb o tom, že vzniklou situaci se budou snažit využít všichni ti, kteří v současné politické situaci, kdy předčasné volby mohou vypuknout každým okamžikem, by si rádi zajistili v ČT svoji vlivovou agenturu. Současný zvýšený zájem politických stran o ČT je svým způsobem dobrou vizitkou její práce, neboť se ukazuje, že ČT je dnes nejdůležitějším televizním prostorem seriózní politické diskuse, v níž její menšinoví diváci mohou mít ve společnosti jako tzv. opinion makers (názorové autority) větší vliv než většinové publikum komerčních televizí.
O tom, jak se bude vyvíjet vztah mezi veřejnoprávní televizí a politickými stranami, rozhodne v mnohém chování politických stran v parlamentu. Podíváme-li se za hranice (viz tabulky 1, 2), vidíme, že vazba na stát, parlament či vládu existuje téměř všude na světě. Jde jen o to, zda veřejná média jsou držena na dlouhé či na krátké oprati.
Zkušenosti ukazují, že úzké připoutání veřejnoprávní televize k parlamentu a k politickým stranám nepřináší nikdy nic dobrého. Za odstrašující příklad může sloužit vývoj v Itálii, kde zákon z roku 1975 svěřil státní televizi RAI do správy parlamentu. A protože parlament měl neomezenou moc jmenovat a odvolávat členy správní rady RAI, došlo k parcelování, tzv. lottizzazione, jednotlivých televizních programů a redakcí pod vliv jednotlivých politických stran, které ve svých důsledcích vedlo ke zdvojování funkcí z politických důvodů, k vytváření míst pro stranické vysloužilce a k nehospodárnosti, jež přivedla RAI do obrovských dluhů, než reforma v roce 1993 tento systém rozbila.
Zákony vše nespasí
Ovšem ani sebedokonalejší legislativa nezajistí uspokojivé fungování systému veřejnoprávních médií, pokud ji nepodepře příslušná politická kultura. Nedávno na pražské konferenci Forum 2000 o tom hovořil polský novinář a politik Adam Michnik, když si stěžoval, že za deset let se nepodařilo v Polsku dobře zreformovat veřejná média. Doslova řekl:
"Proč nemáme v Polsku nějakou BBC? Protože tu nemáme Brity. My, Poláci, nemáme britskou politickou kulturu. Nejsou v nás myšlenky pluralismu, tolerance, common sense. To všechno nemáme a proto jsme odsouzeni k destruktivním hloupým konfliktům, při nichž každá politická frakce by chtěla mít televizi jen pro sebe."
U nás v České republice jsme "destruktivních a hloupých konfliktů" a bojů o televizi zatím byli ušetřeni. Ačkoliv se o ČT často a vášnivě diskutovalo, když přišlo k rozhodování, politici a parlament si netroufli překročit mez, která by toto veřejnoprávní médium zbavila politické nezávislosti. Vydrží jim tato zdrženlivost i do budoucna?.
katedra žurnalistiky, UK v Praze, Fakulta sociálních věd a publicistiky
