Jan Čulík si možná ani neuvědomuje, jak je vlastně na stejné lodi s lidmi z Jirákovy Rady ČT nebo i s Janem Šternem, nemluvě o mnohých politicích a komentátorech, kteří televizi veřejné služby redukují výhradně na její žurnalistikou funkci. Proboha, proč ředitelem ČT musí být "profesionální novinář s dobrým manažerským zázemím"? A je skutečně tou hlavní funkcí veřejnoprávní televize býti "hlídacím psem demokracie"? Nebo je to jenom taková funkce, která vyplývá z nějakého širšího kontextu?
Rada ČT před dvěma lety uvažovala v podstatě stejně jako Jan Čulík, neboť také ona apriorně kritizovala zpravodajství ČT (zpanikařena nízkou sledovaností Událostí změřenou v červnu 1997 peoplemetry) a nakonec dala přednost mladému novináři se zkušenostmi z BBC Jakubu Puchalskému, který vše měl zachránit (škoda, že se nestal pouze šéfem zpravodajství, podle mého názoru zde nemusel ztroskotat a mohl to zpravodajství pohnout dopředu), jakoby hlavní funkce televize se odehrávala ve zpravodajských relacích, a jakoby řízení ČT se mělo soustřeďovat na večerní zpravodajské a publicistické pořady.
Já si dovolím citovat dosti autoritativní pramen, tj. ministerskou konferenci Rady Evropy, která před pěti lety přímo v Praze formulovala - na základě širokého konsensu a celoevropské perspektivy - hlavní úkoly televizím veřejné služby.
Na prvním místě zde stojí: vysílat nestranné a nezávislé zpravodajství, informace a komentáře (pokud je tak činěno na dobré úrovni, pak je jasné, že se tím plní vlastně i funkce hlídacího psa).
Těch bodů je v té rezoluci víc (plný text viz Svět televize 4/94, str. 68-78) a já se nechci zaštiťovat citáty a evropskými autoritami. Citací prvních tří bodů chci jen podepřít obecně uznávanou zkušenost, že má-li médium tak široký společenský dosah, jako jej má současná terestrická televize, pak už svých charakterem musí být do jisté míry konsensuální. Bude-li televize na obrazovce jednostranně prosazovat jenom jednu jedinou pravdu (ať už je to pravda Čulíkova nebo Šternova, Vadasova či Justova), aniž by tuto pravdu nechávala procházet testem oponentury, nebo aniž by poskytovala prostor pravdám a názorům jiných, pak takové médium nespojuje, neintegruje, ale naopak rozděluje danou společnost (všimněte si, jak politicky a společensky konsensuální, nebo přinejmenším vybalancované je vysílání komerčních televizí se širokým dosahem).
Nejdůležitějším úkolem televize veřejné služby ve věci zpravodajství, publicistiky a dokumentu není apriorně "šít do vlády a do politiků", jak si přeje Jan Štern a vlastně i Jan Čulík, ale jednak přinášet FAKTA a dále poskytovat PROSTOR pro diskusi, případně nastolovat AGENDU občanské, demokratické společnosti, tedy ty věci, na které komerční televize svoji podstatou a zaměřením ne vždy "dosáhne":
Jan Čulík naštěstí o vývoji v ČT nerozhoduje, bohužel lidé, kteří uvažují jako on (politici, členové rady) často ano. A já mám pocit, že stále nechápou, co se vlastně v ČT odehrálo, a odvádějí debatu o ČT pod vlivem lobbistických zájmů do falešných kolejí. Ten problém ČT přece není ve zpravodajství (nebo alespoň JENOM či PRIORITNĚ ve zpravodajství).
Jde o dosti jednoduchou věc: veřejnost si svými účastnickými poplatky platí veřejnou službu ČT, je to přes 4 miliardy Kč. Za tuto sumu by ČT měla vyrábět, nechat vyrábět či nakupovat pořady, které by tuto veřejnou službu naplňovaly. Konkrétní náplň té služby může být různá, leč evropské tradice ji shrnují do tří slov: informovat, bavit, vzdělávat (což nemusí znamenat vyučování, ale také šíření kulturních a civilizačních hodnot).
Úkol managementu ČT v této situaci není ve své podstatě tak složitý. Programové vedení ČT musí sladit tři prvky: požadovanou strukturu pořadů pro vysílání, disponibilní finanční prostředky a možnosti výrobních kapacit, to vše v časovém harmonogramu, jenž umožňuje proporčnost, spojitost a nepřetržitost poskytované programové služby.
Složitost a obtížnost tohoto v podstatě jenoduchého a naprogramovatelného postupu vzniká specifikou veřejnoprávního úkolu. Vzniká tím, že se od ČT žádá, aby nejen lacině importovala, ale aby také sama - mnohem nákladněji - produkovala a vyráběla. A navíc tato výroba je výrobou malosériovou, ne-li přímo kusovou (na rozdíl od komerčního vysílání, který se svým jediným cílem: bavit a zaujmout, může mnohem lépe rozvíjet velkosériové standardizované cykly). A aby to nebylo jednoduché, televizní výroba je navíc speciální výrobou závislou na tvůrčím potenciálu a zkušenostech personálu, které tento personál může získat převážně v televizním prostředí.
Právě tady, v této oblasti došlo ke kolapsu, nikoli v nějakém zpravodajství. Pod slabým a nerozhodným programovým vedením se obvykle začíná živelně vyrábět to, co vyhovuje partikulárním zájmům a ne to, co potřebuje program. Jestliže není programová koncepce, jestliže se o projektech rozhoduje případ od případu a podle toho, jak se "prodají" příslušnému šéfovi, a nikoli podle toho, jak jsou potřebné v rámci celkově koordinovaného postupu, peníze začínají protékat mezi prsty, jdou tam, kde by nemusely být a najednou chybějí tam, kde by měly být.
Jestliže ještě v listopadu není definován výrobní plán na příští rok (obvykle se o něm začíná diskutovat někdy na jaře, konečnou podobu nabývá v září, říjnu), je jasné, že stroj, který by měl plynule běžet, se pravděpodobně zadrhne. To, že se vzbouřili producenti, je pak zákonité. Jsou závislí na doplňkových odměnách, chtějí vyrábět. Totéž kameramani. V tomto smyslu skutečně jsou lobbistickými skupinami, které sledují své vlastní partikulární zájmy, podobně jako Fenič či jiní externí producenti. Na druhé straně jejich vzpoura signalizuje poruchy systému, které nelze přehlédnout nebo odbýt mávnutím ruky nad lobbistickou povahou protestů. Že se na těchto protestech přiživují ještě další zájmy (viz politici, ti, kterým Puchalský šlápl na kuří oko, ti, kteří by chtěli chytit vítr do plachet, jako Jan Štern apod.), je zcela jasné.
Jan Čulík, který zřejmě čerpá i z dalších názorových soukromých e-mailů, nevylučuje, že "Puchalský musel odejít... protože se proti němu postavily vnitřní zakonzervované struktury se svými partikulárními zájmy..."
K tomu se mohu vyjádřit jen obecně. Personál každého podniku si v jistém smyslu lze představit jako geologický řez vrstvami, jež sem byly ukládány bývalými šéfy a režimy. Je třeba pracovat s tím, co je k dispozici a geologické složení řezu měnit postupně, nejlépe ukládáním vrstev nových, kvalitnějších, a postupnou likvidací vrstev starých, nefukčních. Je jasné, že staré vrstvy budou vždy klást odpor. Ale takový je úděl schopných manažerů a reformátorů (a já si myslím, že Mathé mezi ně patřil), vybalancovat systém, aby pracoval a ne aby se hroutil, a především - přidávat nové vrstvy, které jsou kvalitní a funkční a nikoli takové, které funkčnost systému spíše zhoršují.
Já vůbec nezávidím Radě ČT její dnešní situaci. Nebudou to mít jednoduché. Ovšem pokud budou při výběru vycházet ze stejného paradigmatu jako Jan Čulík, pak z toho nekouká opět nic dobrého. (Cožpak lord Reith, A. Milne, John Birt a další z plejády ředitelů BBC museli být novináři?) Doufejme tedy, že členové Rady ČT se za ty bezmála už tři roky ve funkci snad dostatečně poučili o tom, co to vlastně ČT je, jak pracuje, a že to jejich rozhodování není jen o politice (i když je to TAKÉ o politice).
