Co je nového v České republice

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je k dostání v internetovém knihkupectvi Eliška, (knihy.cz, informace o knize je na tomto místě), v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33, případně přímo v nakladatelství Milénium na adrese avc@unl.pvtnet.cz, kde si knihu můžete objednat e-mailem i prostřednictvím úvěrové karty. Určitý počet výtisků by nyní měl být k dispozici znovu v internetovém knihkupectví Kosmas. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.) - Pokud víte o dalších knihkupectvích, kde je kniha v prodeji, anebo o knihkupectvích, kde si myslíte, že by měla být v prodeji, dejte nám vědět.

Výběr textů z posledních dní:

Václav Pinkava

Na druhém místě se uvádí:

A teprve na třetím místě je:

Těch bodů je v té rezoluci víc (plný text viz Svět televize 4/94, str. 68-78) a já se nechci zaštiťovat citáty a evropskými autoritami. Citací prvních tří bodů chci jen podepřít obecně uznávanou zkušenost, že má-li médium tak široký společenský dosah, jako jej má současná terestrická televize, pak už svých charakterem musí být do jisté míry konsensuální. Bude-li televize na obrazovce jednostranně prosazovat jenom jednu jedinou pravdu (ať už je to pravda Čulíkova nebo Šternova, Vadasova či Justova), aniž by tuto pravdu nechávala procházet testem oponentury, nebo aniž by poskytovala prostor pravdám a názorům jiných, pak takové médium nespojuje, neintegruje, ale naopak rozděluje danou společnost (všimněte si, jak politicky a společensky konsensuální, nebo přinejmenším vybalancované je vysílání komerčních televizí se širokým dosahem).

Nejdůležitějším úkolem televize veřejné služby ve věci zpravodajství, publicistiky a dokumentu není apriorně "šít do vlády a do politiků", jak si přeje Jan Štern a vlastně i Jan Čulík, ale jednak přinášet FAKTA a dále poskytovat PROSTOR pro diskusi, případně nastolovat AGENDU občanské, demokratické společnosti, tedy ty věci, na které komerční televize svoji podstatou a zaměřením ne vždy "dosáhne":

Jan Čulík naštěstí o vývoji v ČT nerozhoduje, bohužel lidé, kteří uvažují jako on (politici, členové rady) často ano. A já mám pocit, že stále nechápou, co se vlastně v ČT odehrálo, a odvádějí debatu o ČT pod vlivem lobbistických zájmů do falešných kolejí. Ten problém ČT přece není ve zpravodajství (nebo alespoň JENOM či PRIORITNĚ ve zpravodajství).

Jde o dosti jednoduchou věc: veřejnost si svými účastnickými poplatky platí veřejnou službu ČT, je to přes 4 miliardy Kč. Za tuto sumu by ČT měla vyrábět, nechat vyrábět či nakupovat pořady, které by tuto veřejnou službu naplňovaly. Konkrétní náplň té služby může být různá, leč evropské tradice ji shrnují do tří slov: informovat, bavit, vzdělávat (což nemusí znamenat vyučování, ale také šíření kulturních a civilizačních hodnot).

Úkol managementu ČT v této situaci není ve své podstatě tak složitý. Programové vedení ČT musí sladit tři prvky: požadovanou strukturu pořadů pro vysílání, disponibilní finanční prostředky a možnosti výrobních kapacit, to vše v časovém harmonogramu, jenž umožňuje proporčnost, spojitost a nepřetržitost poskytované programové služby.

Složitost a obtížnost tohoto v podstatě jenoduchého a naprogramovatelného postupu vzniká specifikou veřejnoprávního úkolu. Vzniká tím, že se od ČT žádá, aby nejen lacině importovala, ale aby také sama - mnohem nákladněji - produkovala a vyráběla. A navíc tato výroba je výrobou malosériovou, ne-li přímo kusovou (na rozdíl od komerčního vysílání, který se svým jediným cílem: bavit a zaujmout, může mnohem lépe rozvíjet velkosériové standardizované cykly). A aby to nebylo jednoduché, televizní výroba je navíc speciální výrobou závislou na tvůrčím potenciálu a zkušenostech personálu, které tento personál může získat převážně v televizním prostředí.

Právě tady, v této oblasti došlo ke kolapsu, nikoli v nějakém zpravodajství. Pod slabým a nerozhodným programovým vedením se obvykle začíná živelně vyrábět to, co vyhovuje partikulárním zájmům a ne to, co potřebuje program. Jestliže není programová koncepce, jestliže se o projektech rozhoduje případ od případu a podle toho, jak se "prodají" příslušnému šéfovi, a nikoli podle toho, jak jsou potřebné v rámci celkově koordinovaného postupu, peníze začínají protékat mezi prsty, jdou tam, kde by nemusely být a najednou chybějí tam, kde by měly být.

Jestliže ještě v listopadu není definován výrobní plán na příští rok (obvykle se o něm začíná diskutovat někdy na jaře, konečnou podobu nabývá v září, říjnu), je jasné, že stroj, který by měl plynule běžet, se pravděpodobně zadrhne. To, že se vzbouřili producenti, je pak zákonité. Jsou závislí na doplňkových odměnách, chtějí vyrábět. Totéž kameramani. V tomto smyslu skutečně jsou lobbistickými skupinami, které sledují své vlastní partikulární zájmy, podobně jako Fenič či jiní externí producenti. Na druhé straně jejich vzpoura signalizuje poruchy systému, které nelze přehlédnout nebo odbýt mávnutím ruky nad lobbistickou povahou protestů. Že se na těchto protestech přiživují ještě další zájmy (viz politici, ti, kterým Puchalský šlápl na kuří oko, ti, kteří by chtěli chytit vítr do plachet, jako Jan Štern apod.), je zcela jasné.

Jan Čulík, který zřejmě čerpá i z dalších názorových soukromých e-mailů, nevylučuje, že "Puchalský musel odejít... protože se proti němu postavily vnitřní zakonzervované struktury se svými partikulárními zájmy..."

K tomu se mohu vyjádřit jen obecně. Personál každého podniku si v jistém smyslu lze představit jako geologický řez vrstvami, jež sem byly ukládány bývalými šéfy a režimy. Je třeba pracovat s tím, co je k dispozici a geologické složení řezu měnit postupně, nejlépe ukládáním vrstev nových, kvalitnějších, a postupnou likvidací vrstev starých, nefukčních. Je jasné, že staré vrstvy budou vždy klást odpor. Ale takový je úděl schopných manažerů a reformátorů (a já si myslím, že Mathé mezi ně patřil), vybalancovat systém, aby pracoval a ne aby se hroutil, a především - přidávat nové vrstvy, které jsou kvalitní a funkční a nikoli takové, které funkčnost systému spíše zhoršují.

Já vůbec nezávidím Radě ČT její dnešní situaci. Nebudou to mít jednoduché. Ovšem pokud budou při výběru vycházet ze stejného paradigmatu jako Jan Čulík, pak z toho nekouká opět nic dobrého. (Cožpak lord Reith, A. Milne, John Birt a další z plejády ředitelů BBC museli být novináři?) Doufejme tedy, že členové Rady ČT se za ty bezmála už tři roky ve funkci snad dostatečně poučili o tom, co to vlastně ČT je, jak pracuje, a že to jejich rozhodování není jen o politice (i když je to TAKÉ o politice).

Milan Šmíd

Nesmysly produkované Tomášem Markem v komentáři "Potřebujeme veřejnoprávní televizi?" (MF DNES 15.1.) mne nejprve "nadzvedly" tak, že byly vlastně tím hlavním a prvopočátečním podnětem k tomu, abych sednul k počítači a ve svém volném čase zase cosi sepisoval a pak zneužíval dobré vůle pana Čulíka, který mým názorům, včetně těch kritických směřujících k jeho osobě, tak tolerantně poskytuje prostor.

Pak jsem ovšem zapochyboval o racionalitě svého rozhodnutí, neboť někdy doopravdy nemá cenu diskutovat s hlupákem, který si osobuje právo hovořit o věcech, kterým naprosto nerozumí, a je lepším nad ním mávnout rukou. Problém je ovšem v tom, že tyto nesmysly se objevily neoponované v nejčtenějším českém deníku.

Abyste mi dobře rozuměli, já tak silná slova nevolím proto, že pan Tomáš Marek má jiný názor, než mám já. Já jiné názory respektuji, dobře vím, že nikdo nemá patent na rozum, a jsem ochoten přijmout i stanovisko někoho, kdo si myslí, že veřejnoprávní televize by měla být v České republice zrušena. Ovšem jestliže argumentace k tomuto požadavku postrádá jakékoli zakotvení v realitě, pak si dovolím obhájit své tvrzení, že Tomáš Marek je věci médií a televizního vysílání ignorant.

Abych nedával nálepky bez důkazů:

Nad takovými názory rozum už doopravdy zůstává stát (a to jsem jiné ponechal bez komentáře - např. návrh na to, aby "sociologicky" potřebné vzdělávací pořady vyráběly jakési neurčité nadace, mlžení ve věci konkurence a reklamního trhu apod.) Člověka užaslého nad takovou koncentrací nesmyslů a arogantní hlouposti napadají jenom otázky: Zná ten člověk vůbec, co to vysílání je, jakými komunikačními kanály se šíří, co to jsou vysílací frekvence, jaké mají fyzikální vlastnosti, proč se všude na světě - i v tom jmenovaném Lucembursku - k frekvencím udělují licence? Zamyslel se někdy Tomáš Marek, jaký charakter má ono tržiště, na kterém se vysílání odehrává? Jakého druhu je ono zboží, které je zde distribuováno? A jaké kvality by se od něj měly vyžadovat? Zamyslel se někdy nad tím, jakou funkci masová komunikace, a tím pádem i masová média, a tedy i televize, v moderní společnosti vlastně vykonávají?

Problém je v tom, že stručně s Tomášem Markem diskutovat nelze, protože tam, kde je vědomostní prázdno, nelze nacházet společné body, na kterých se dá diskuse vybudovat. V takové situaci je možné pouze se tázat: čte ten člověk nějaké jiné než české noviny, zná ten člověk nějaké cizí jazyky, seznámil se někdy s tím, co se děje za našimi humny, jak je regulováno vysílání ve světě atd.atd.??

Rád bych v této souvislosti - alespoň ve stručnosti - upozornil pana Marka, že na rozdíl od něj má Evropská unie ve věci tzv. veřejnoprávního vysílání dosti jasno, a svůj postoj k vysílání veřejné služby zakotvila do zvláštního protokolu k Dohodě o Evropské Unii, který byl přijat v Amsterodamu 17. června 1997. Hned v té první větě se říká

"Considering that the system of public broadcasting in Member States is directly related to the democratic, social and cultural needs of each society a to preserve media pluralism", tj. "

"Systém veřejného/veřejnoprávního vysílání v členských zemích EU má bezprostřední vztah k demokratickým, sociálním a kulturním potřebám každé společnosti a k zachování mediálního pluralismu." (bliží viz http://europa.eu.int)

(Tady trochu odbočím - postoj řady českých novinářů a komentátorů a jejich neschopnost překročit rámec českého provincialismu, mne vždy připomíná jeden vtip, který se kdysi vyprávěl o Slovácích: Dva bačové sedí na kraji doliny a kolem jde cizinec, který se chce doptat na cestu. Ptá se anglicky, rusky, německy, francouzsky, bačové však nerozumějí a jenom kroutí hlavou. Když cizinec poodejde, jeden bača řekne druhému: Podívej na něj, tolik jazyků umí a stejně mu to nic není platné, hahaha ... a začnou se poklepávat po ramenou, jací jsou správní kabrňáci, a jak jim celý svět za hranicí jejich doliny může být ukradený. Arogance pana Marka navrhujícího zrušit "v naší dolině" televizi veřejné služby k postoji těch bačů nemá zase tak daleko.)

Milan Šmíd

Ale abych se neoháněl jen deklaracemi, ve zvláštním materiálu (vyjde v Britských listech zítra, pozn. JČ) přikládám překlad článku, který napsal kdysi před deseti lety Michael Grade, tehdejší ředitel nikoli veřejnoprávního, ale KOMERČNÍHO britského kanálu Channel 4. Za těch deset let se ve světě i v britské televizi mnohé změnilo, ne všechny předpovědi se naplnily, nicméně ten materiál uvádím hlavně proto, že se v něm zmiňuje práce a výsledky tzv. Peacockovy komise o BBC.

Krátce shrnuto: V letech největšího rozkvětu thatcherismu ve Velké Británii se pod palbu zastánců volného trhu bez přívlastků dostala také BBC. Žádalo se od ní, aby opustila svůj piedestal de facto státem chráněné a dotované instituce, a aby vstoupila na televizní trh, kde by musela soutěžit o reklamní výnosy, což by údajně mělo podnítit růst její výkonnosti a efektivity.

K tomuto problému konzervativní vláda sestavila v roce 1985 komisi, do jejíhož čela postavila Alana Peacocka. Poté, co se Peacock, žádný labouristický levičák, ale naopak správný pravicový konzervativec, v komisi seznámil s fungováním televize a televizního reklamního trhu, ve své zprávě, která vyšla v roce 1986, se vyslovil nikoli pro změnu ve financování BBC, ale naopak pro zachování statu quo BBC.

Důvody, které uváděl, byly podložené podrobnými hospodářskými analýzami a rozbory speciálně získaných dat ze sociologických výzkumů. Vycházelo z nich, že pestrost a rozmanitost televizní nabídky je jednou z věcí, kterou veřejnost žádá a oceňuje, a že tato pestrost nabídky na britském televizním trhu má příčinu také v rozmanitosti a rozdílnosti financování veřejné BBC a komerční ITV. Kdyby BBC musela soutěžit s ITV o příjmy na reklamním trhu, vedlo by to k omezení této rozmanitosti.

Na trhu vysílání se totiž objektivně prosazuje tendence, podle níž vysílající stanice mající k dispozici stejný zdroj financí se snaží v konkurenčním boji získávat co největší podíl na reklamním trhu, a to tak, že čím dál tím více se zaměřují jen na takové pořady, které mají šanci získat masovou, většinovou sledovanost. Tato orientace na stejný typ pořadů schopných přivést k obrazovkám tzv. většinové publikum vede k tomu, že začínají mizet tzv. menšinové žánry, a konečným výsledkem není obohacení, ale naopak ochuzení programového menu, ze kterého divák může vybírat. (Konec konců česká mediální scéna už v tomto ohledu také může nabídnout řadu zkušeností - stačí si ladit soukromé rozhlasové stanice).

Kupodivu, sečtou-li se oni menšinoví diváci v prostředí, které jim poskytuje alespoň základní možnosti volby, pak ve svém součtu často představují větší část publika než ono "většinové auditorium". Výzkum Peacockovy zprávy ukázal, že průměrný britský divák se díval asi jen na dva až tři z deseti nejsledovanějších pořadů týdne, což poněkud odporuje i u nás šířenému přesvědčení, že Top Ten reklamního trhu naprosto uspokojuje většinu diváků. Podle britského výzkumu se totiž přibližně stejný počet lidí díval na tři jiné pořady na třech dalších programech.

V každém z nás dříme zároveň většinový i menšinový divák. Kromě většinové "nenáročné zábavné řachandy" či akčního filmu na TV NOVA se rádi občas podíváme i jinam, podle svých menšinových zájmů. Smůla našich menšinových zájmů je však v tom, že jsou rozptýleny do více programů, což nevyhovuje reklamním agenturám.

Jak Peacockova komise zjistila, prodej vysílacího času pro reklamu není trhem, který odráží preference diváka, ale trhem, v němž se spíše odrážejí preference reklamy, které s objektivně zjištěnými diváckými zájmy často nebývají totožné.

Takže se dostáváme na rozcestí, čemu dát přednost. Byznysmenům s médii a reklamou, nebo divákovi? Já mám někdy pocit, jakoby čeští politici a novináři byli už natolik zmanipulovaní vysílacím průmyslem, že na média nejsou schopni pohlédnout jinak než jako na byznys, který má sloužit především k vydělávání peněz a teprve potom - možná - také k plnění nějakých funkcí v demokratické a kulturní společnosti (viz například článek Ivana Langera v Hospodářských novinách z 30. června 1999).

Kam zavedla českou televizní scénu politika tržních komsomolců typu Tomáše Marka, je možné dnes pozorovat na našich televizních obrazovkách. Ano, uznávám, reklamní trh tady není nijak obrovský, ale přesto se domnívám, že za ty peníze, které z reklamního trhu TV NOVA dostává, by mohla předvádět více a lépe. Stačí srovnat úroveň programové nabídky TV NOVA dnes s její nabídkou před čtyřmi, pěti léty. Snad se příliš nezmýlím, když řeknu, že kdysi ta nabídka byla pestřejší, a že v posledních měsících a letech směřuje ke stále větší monotónnosti a stejnosti.

A když se k tomu ještě přidá neschopnost veřejné ČT nabídnout divákům něco alternativního, případně i lepšího a zajímavějšího, pak není divu, že se o televizi diskutuje tak vášnivě jako v posledních dnech.

Milan Šmíd

P.S. Všem, kteří dočetli až sem, vyslovuji obdiv a uznání za jejich trpělivost nad rozvolněností (mírnější výraz pro ukecanost) mého psaného projevu. Je to právě ona rozvolněnost formátu, kterou mi internet - na rozdíl od tradičních médií - umožňuje a proto ji tak bohatě využívám.

Milan Šmíd

Článek Milana Šmída, zveřejněný v časopise Týden 3/2000, z něhož redakce vyškrtla klíčovou větu, kritickou vůči Janu Šternovi.

Málokdo si uvědomuje, jak výjimečným úkazem ve střední a východní Evropě byl Ivo Mathé, který jako jediný z ředitelů veřejnoprávních televizí dosloužil svůj termín až do konce. Za dobu jeho úřadování se například ve Slovenskej televízii vystřídalo pět ředitelů. V Bulharsku se od pádu komunismu měnil televizní ředitel téměř každý rok.

Znamená nedávná demise ředitele ČT Jakuba Puchalského, že tato doba stability u nás končí, a že se zařadíme do "normálu" postkomunistických zemí, kde k politickému folkloru patří neustálý boj politický stran o získání vlivu ve veřejném rozhlasu a televizi?

ČT bez politické kurately

Při zrození našich veřejnoprávních médií stály planety v mimořádně příznivé poloze, alespoň co do ochrany těchto médií před seismickými vlnami politických zemětřesení a vládních krizí. Veřejnoprávní Český rozhlas (ČRo) a Česká televize (ČT) vznikaly v letech 1991-1992 ve stínu federálního rozhlasu a televize, tudíž mimo hlavní zájmovou oblast tehdejší československé politiky.

ČT a ČRo vznikly vlastně jenom proto, aby se dodržela federální symetrie poté, co Slováci si už v květnu 1991 prosadili svůj vlastní národní rozhlas a televizi. Začátkem roku 1992 se rozhořívala předvolební kampaň k červnovým volbám a ta měla zájem především o zpravodajství federálního programu F1, zatímco podvečerní zpravodajský magazin ČT na druhém programu ČTV politiky v podstatě nezajímal.

Podle toho vypadala volba Rady ČT v České národní radě (30.1.1992) i výběrové řízení na místo ředitele ČT (jmenován 23.3.1992) - politici se do něj nemíchali a stranická příslušnost či loajalita nebyly tím rozhodujícím kritériem.

Po rozpadu Československa, kdy se ČT 1.1.1993 stala hlavní televizí nového státu, ji od politického vměšování na čas uchránila liberalistická doktrina Klausovy koalice, která sice ČT permanentně kritizovala, ale řešení viděla v rychlém vytvoření konkurenčního prostředí, jak v rámci televizních programů (o licenci TV NOVA se rozhodlo 30.1.1993), tak uvnitř ČT do doby, než tato konkurence vznikne (vytvoření alternativního zpravodajského týmu pro ČT 2 v roce 1993).

Svým způsobem se o ochranu ČT před politickými bouřemi zasloužila i TV NOVA, když se po roce 1994 ukázalo, že vláda nad veřejnoprávní televizí ještě nemusí být tím rozhodujícím klíčem k ovládnutí voličských mas.

Co se změnilo?

O tom, že veřejná televize pracuje špatně, že je podujatá ve prospěch té či oné strany, nebo naopak že nezávislost veřejných médií je stranami ohrožována - to jsou klišé, která se objevují téměř v každé diskusi o veřejnoprávních médiích, a nejen v České republice. Průběžně se vyskytovala i v každé parlamentní debatě k výročním zprávám ČT od roku 1993. Ale zatímco až do nedávna to byly jen platonické diskusní výpady bez zjevných následků, v současné době již přituhuje.

Parlament se chystá na odvolání Rady ČT a není vyloučeno, že do nominace příštího ředitele ČT se promítnou politické vlivy více, než by bylo zdrávo. Co se tedy změnilo od dob Iva Mathého?

Především se změnilo politické prostředí. Zatímco až do voleb 1996 pravicová koalice neměla příliš velké důvody ke stížnostem, protože hlavní média stála na její straně, a opozice byla slabá na to, aby svůj vliv mohla prosadit, od roku 1996 vzniká nová situace. Opozice posílila a na vládní strany se začala valit kritika za nedostatky ekonomické transformace.

Do hry vstupuje politika a dobré úmysly

Zatímco volba první, tzv. Grygarovy rady v roce 1992 proběhla na základě osobnostního principu, volba nové, tzv. Jirákovy rady v roce 1997 (27.2. a 2.4.) již vycházela ze stranických nominací. Devět členů Rady ČT nakonec vytvořili kandidáti těchto stran: 3 ODS, 3 ČSSD, 2 KDU/ČSL a 1 ODA.

Těsně před volbou (24.2.1997) poslanecká sněmovna členům Rady ČT pronikavě zvýšila platy - 20 tisíc pro předsedu, 13 tisíc pro řadového člena měsíčně. Zda se tím měla zvýšit motivace členů k větší aktivitě nebo zda šlo jen o to, koupit si loajalitu zvolených radních, to vědí nejlépe poslanci.

Faktem zůstává, že nová Rada ČT se energicky chopila svého poslání a ve svém programovém prohlášení z 9.4.1997 oznamuje, že se "vedle povinností uložených jí zákonem - bude postupně věnovat jednotlivým oblastem televizní tvorby a jednotlivým sférám fungování televize jako organizační struktury." Otevřeně se zde tedy říká, že Rada chce jít nad rámec zákona, který ji přisuzuje kontrolní, nikoli však řídící funkce, a že je odhodlána si svůj plat zasloužit tím, že se bude na řídícím procesu aktivně podílet. Je vysoce pravděpodobné, že tento přístup byl veden dobrými úmysly, kterými však - jak známo - je někdy dlážděna cesta do pekel.

Zpravodajství na tapetě

Krátce nato, v červnu 1997, nově zaváděný peoplemetrový výzkum přináší šokující výsledky sledovanosti večerního zpravodajství ČT, podle nichž na Události ČT v 19.30 se dívalo jen 8-10% diváků, zatímco Televizní noviny TV NOVA ve stejném čase dosahovala 30-35% sledovanosti. Od tohoto okamžiku bylo jasné, co se stane onou "oblastí klesající pod průměr", které chtějí členové rady podle svého programového prohlášení věnovat svou pozornost a "podílet se na hledání způsobů a strategií, jak podporovat dosaženou úroveň v dalším růstu,"

Nejen rada, ale i někteří politici zpanikařili při pohledu na nízký rating Událostí ČT, ačkoliv například lidé v BBC z 15 procent sledovanosti svých večerních zpráv nedělají žádnou tragedii. Politici i rada začali Mathému čím dál tím častěji vyčítat, že se zpravodajstvím něco neudělá, nechápajíce, že Ivo Mathé je především producent, manažer, osoba navýsost odborná a spíše nepolitická, která respektuje rozhodovací pravomoce svých podřízených a radikální řezy dělá teprve tehdy, když je přesvědčen, že neohrozí systém a přinesou žádané výsledky.

Ještě v září 1997 vedení ČT posunuje začátek Událostí na 19.15, ale to již nic nemění na tom, že když se v únoru 1998 vybírá nový ředitel, přednost dostává Puchalský (změna) před Mathém (stabilitou). Puchalský nastupuje do funkce 1.4.1998.

Puchalského pád - dílo politiků?

Je lidsky pochopitelné, že Puchalský se snaží svoji demisi zdůvodňovat politickými tlaky, aby zmírnil rozsah svého profesionálního selhání. To selhání ovšem spočívá spíše v celkovém nezvládnutí personální politiky a managementu organizace, která má 3000 zaměstnanců a 4,5 miliardy korun k utrácení, než v jednotlivostech, pro které na něj dnes útočí "velkohubí lobbisté" a "profesní a úzce zájmové kliky" - abych citoval slova komentáře Josef Chuchmy z MF DNES 16.12. -, nebo v nedostatečnosti zpravodajství a publicistiky ČT, za kterou Puchalského kritizují politici.

O kvalitě a úrovni televizního zpravodajství by se dalo široce diskutovat, do dokonalosti má stále daleko. Nicméně ani zpravodajské redakci ani Puchalskému nelze upřít snahu nenechat se vtáhnout do siločar politických vlivů, pokoušet se o vyváženost pohledu a zachovat ČT nezávislost. Bilance v tomto ohledu je spíše pozitivní.

Za Puchalského ředitelování se ČT podařilo říci sbohem samospádné nedělní Debatě Oty Černého a uvést nový a kvalitnější diskusní pořad V pravé poledne. Puchalský se nezalekl Jana Šterna, který na kritiku neobjektivních a kontroverzních pořadů Nadoraz odpověděl hrozbou mediální kampaně, kterou nakonec uskutečnil, aniž to cokoli změnilo na postoji vedení ČT. A Puchalský dokonce politicky "ustál" i nešťastný projekt majora Zemana, do něhož se nechal svými spolupracovníky vmanipulovat.

Nicméně jestliže se proti řediteli vzbouří personál včetně lidí, které sám do funkcí ustavil, je zřejmé, že tady není cosi v pořádku, že tu došlo k selhání lidského faktoru.

Systém proti selhání lidského faktoru

Takové selhání se může stát vítanou záminkou pro všechny, kteří vztyčují varovný prst a říkají: vidíte, dali jsme jim příliš nezávislosti, musíme lépe dohlížet. Předseda mediální komise sněmovny Ivan Langer má sice pravdu, když cítí odpovědnost za bezproblémové fungování veřejnoprávního média, měl by však vědět, že nejlepší pojistkou pro hladké fungování jakékoli organizace je vytvoření takového systému, který dysfunkce včas odhaluje a automaticky napravuje.

Namísto diskusí o tom, kdy a jak odvolat Radu ČT, by proto bylo možná užitečnější zamyslet se nad systémem řídících a kontrolních mechanismů veřejnoprávního média. Dosavadní Rada ČT je koncipovaná jako orgán kontrolní, od jejich členů se nevyžadují odborné předpoklady, jen reprezentace určité části veřejnosti. V podstatě jedinou výkonnou pravomoc jmenovat a odvolávat ředitele dostala proto, aby se tento akt více vzdálil od parlamentu a stranického handrkování.

Co ČT i ČRo chybí, je orgán typu správní rady známý z německých veřejnoprávních médií (viz tab.1), v němž zasedají odborníci, orgán, který se spolupodílí na strategickém rozhodování, a do kterého může být přizvána i vláda nebo zástupci podnikové samosprávy. Případ Puchalského totiž ukazuje, že nejen zpravodajstvím je živa televize, a že často dobré úmysly a perfektní záměry projektů jsou k ničemu, pokud zůstávají jen na papíře nejrůznějších hlášení a výročních zpráv.

Bohužel, naše mediální legislativa správní radu veřejnoprávního média nezná, a co hůře - nepočítá s ní ani nový zákon o vysílání, který nedávno prošel legislativní radou vlády, a který zcela nesystémově chce svěřit dozorčímu, kontrolnímu orgánu - Radě ČT - další řídící kompetence.

Italská zkušenost varuje

Není pochyb o tom, že vzniklou situaci se budou snažit využít všichni ti, kteří v současné politické situaci, kdy předčasné volby mohou vypuknout každým okamžikem, by si rádi zajistili v ČT svoji vlivovou agenturu. Současný zvýšený zájem politických stran o ČT je svým způsobem dobrou vizitkou její práce, neboť se ukazuje, že ČT je dnes nejdůležitějším televizním prostorem seriózní politické diskuse, v níž její menšinoví diváci mohou mít ve společnosti jako tzv. opinion makers (názorové autority) větší vliv než většinové publikum komerčních televizí.

O tom, jak se bude vyvíjet vztah mezi veřejnoprávní televizí a politickými stranami, rozhodne v mnohém chování politických stran v parlamentu. Podíváme-li se za hranice (viz tabulky 1, 2), vidíme, že vazba na stát, parlament či vládu existuje téměř všude na světě. Jde jen o to, zda veřejná média jsou držena na dlouhé či na krátké oprati.

Zkušenosti ukazují, že úzké připoutání veřejnoprávní televize k parlamentu a k politickým stranám nepřináší nikdy nic dobrého. Za odstrašující příklad může sloužit vývoj v Itálii, kde zákon z roku 1975 svěřil státní televizi RAI do správy parlamentu. A protože parlament měl neomezenou moc jmenovat a odvolávat členy správní rady RAI, došlo k parcelování, tzv. lottizzazione, jednotlivých televizních programů a redakcí pod vliv jednotlivých politických stran, které ve svých důsledcích vedlo ke zdvojování funkcí z politických důvodů, k vytváření míst pro stranické vysloužilce a k nehospodárnosti, jež přivedla RAI do obrovských dluhů, než reforma v roce 1993 tento systém rozbila.

Zákony vše nespasí

Ovšem ani sebedokonalejší legislativa nezajistí uspokojivé fungování systému veřejnoprávních médií, pokud ji nepodepře příslušná politická kultura. Nedávno na pražské konferenci Forum 2000 o tom hovořil polský novinář a politik Adam Michnik, když si stěžoval, že za deset let se nepodařilo v Polsku dobře zreformovat veřejná média. Doslova řekl:

"Proč nemáme v Polsku nějakou BBC? Protože tu nemáme Brity. My, Poláci, nemáme britskou politickou kulturu. Nejsou v nás myšlenky pluralismu, tolerance, common sense. To všechno nemáme a proto jsme odsouzeni k destruktivním hloupým konfliktům, při nichž každá politická frakce by chtěla mít televizi jen pro sebe."

U nás v České republice jsme "destruktivních a hloupých konfliktů" a bojů o televizi zatím byli ušetřeni. Ačkoliv se o ČT často a vášnivě diskutovalo, když přišlo k rozhodování, politici a parlament si netroufli překročit mez, která by toto veřejnoprávní médium zbavila politické nezávislosti. Vydrží jim tato zdrženlivost i do budoucna?.

Milan Šmíd

katedra žurnalistiky, UK v Praze, Fakulta sociálních věd a publicistiky

Ivo Mathé

Pekne zdravim,

Ivo Mathé

Poznámka JČ: V Literárních novinách č. 3/2000 jsem napsal, že o tom, že by se ČT, Nova a Prima připravovaly na digitální televizní vysílání, není příliš slyšet.

VI. Úskalí nadcházejících technologických změn a s nimi související proměny role televizí veřejné služby

Na téma konvergence, oborového splynutí nyní ještě specifického vysílání s komunikačními technologiemi, následně ohrožené perspektivy plnoformátové televize, volně šířené televize (free-TV), televize poskytující službu veřejnosti (public-service TV) po roce 2000 atd., apod. jsou nyní pořádány desítky odborných konferencí na celém světě.

a) Digitální televize jako problém sociální a psychologický

Již s ohledem na výše vyslovené - v části III. d) - mají podle mého názoru plnoformátové, volně přístupné vysílací okruhy perspektivu, zejména v zemích s jazykovou menšinou. V České republice napomáhají takovému stavu i silní komerční celoplošní vysílatelé ostře vedeným bojem proti rozvoji digitálního vysílání disponujícího mnohaproudou informační dálnicí pro konkurenci (přibrzďují vývoj - jako "štrajchpudlíci"). Taková situace zvyšuje důležitost volně přístupné služby veřejnosti televizním vysíláním. K její záchraně je však třeba aktivně přispět, neboť nekorektní tlak soukromých vysílatelů v České republice (dnes již pod unifikujícím deštníkem), zejména z ekonomických, a v našich podmínkách i z politických důvodů, nepoleví. Je třeba vytrvale získávat argumenty pro to, aby na informační dálnici byl vyhrazen i jeden veřejnoprávní pruh. Ten však nevznikne automaticky. K jeho vyhrazení bude potřeba politická vůle zúčastněných." (Raboy, Marc a kol.: Public Broadcasting for 21st Century, Academia Monograph 17, John Libbey Media, University of Luton 1996 s.14)

I pro budoucnost České televize v nadcházejícím digitálním věku platí: "Musíme postavit do rovnováhy naši schopnost sebekritiky s příslušnou dávkou sebevědomí. A především, musíme si i nadále připomínat, že jedinou věcí, na které při vysílání záleží, jsou pořady." (Sir Bland, Christopher: Co je BBC? Fleming Lecture, Královský institut v Londýně 1997)

VI. b) Pilíře Úlohy televize veřejné služby ve světě nových médií

Vyjádřeno velmi stručně, jde o dosažení čtyř zásadních pilířů služby veřejnosti televizním vysíláním: kvality, rozmanitosti, inovace spojené s osobitostí a reflexe národní kultury.

Vycházeje podrobněji z koncepce programu jde o:

iniciaci a reflexi kvalitních dramatických, komediálních, hudebních a audiovizuálních uměleckých děl včetně výtvarného, vizuálního a reprodukčního umění,

rozmanitost kulturních aktivit v České republice,

srozumitelné, nestranné zpravodajství a publicistiku,

podporu poctivé a informované diskuse na celostátní, regionální i místní úrovni,

pořady vzdělávací povahy,

široké pokrytí sportovních zájmů a zájmů spojených s volným časem,

vysoký standard původních dětských pořadý,

pořady odrážející život a zájmy místního i celostátního publika.

VI. c) Česká televize a digitální vysílání

Klasicky šířený dvacetičtyřhodinový programový servis je již skutečností. Velkým úkolem je nejen nepřetržitý zpravodajský servis, ale zejména jeho neustálé komplexní zkvalitňování. V nejbližších letech Česká televize představí specializovaný zpravodajský okruh šířený digitálně (zřejmě pod názvem ČT-News). Dalšími digitálními volně přístupnými programy by měl být okruh vzdělávací (prozatím nazývaný ČT-Univerzita) a komponovaný z archivních pořadý (zřejmě ČT-Zlatý fond ). K prvnímu pokusnému digitálnímu terestrickému vysílání dojde podle mého soudu lokálně již koncem roku 1998. Při zvažování dalších digitálně šířených okruhů (např. regionálních) bude z ekonomických důvodů nutno brát v úvahu podmíněný přístup diváků, případně spolupráci s komerčním subjektem.

Digitalizace vlastních výrobních kapacit České televize bude pokračovat. V souvislosti s digitalizací příspěvkových tras (investicí do mobilních digitálních SNG a vysílacích a přijímacích stanic v Televizních studiích Brno a Ostrava, případně v dalších lokalitách) bude usnadněno dodávání, komunikace a výměna zpravodajských materiálů. Bude tak prakticky dovršena integrace všech studií (pracovišť) a kapacit České televize do funkčního technologického celku.

Česká televize již zavádí a v nejbližších letech bude neustále rozvíjet nejmodernější "redakční systém", který současný vývojový stupeň nabídky výpočetní techniky dovoluje. Jedná se o stavebnicovou strukturu otevřenou pro budoucí implementaci softwaru vhodného ke kompletnímu zpravodajskému servisu a umožňujícího perspektivní kroky ke komplexní práci s audiovizuálními materiály v celostátním propojení.

Ještě před již zmíněným zvýšením počtu vysílaných okruhů bude rozšířená nabídka služeb České televize obsahovat větší množství pořadý vybavených skrytými titulky (vč. pořadů "živě" vysílaných), zvláštní zpravodajství ve znakové řeči, zvýšený počet pořadů vybavených stereo či dvoukanálovou zvukovou modulací, v budoucnu po upřesnění vysílacích standardů i pořady s vícekanálovým zvukovým doprovodem ("domácí kino"), teletext na ČT2 (nabízí se zejména možnost tzv. expresteletextu v češtině, či čtyřjazyčná verze teletextu Euronews), v úvahu přichází i možnost vysílání skrytých podtitulků v jazycích národnostních menšin žijících v České republice, divákým bude nabídnuta i vyšší úroveň služeb typu VPS, po vyjasnění standardu bude zaveden tzv. elektronický programový prývodce (EPG), pronikavé bude obohacení vzhledu i obsahu internetové stránky České televize spolu s přípravou provozu živého vysílání tzv. systémem "RealVideo". V blízké budoucnosti bude nutné posoudit a ve spolupráci s komerčními subjekty zavést i vysílání datových služeb typu Intercast.

Ladislav Nedbal

Pane Hoffmane,

Tak jsem z toho vazne zmateny a vidim jen dve vysvetleni. Bud se Lidove noviny vydavaji ve vice verzich (ja jsem kupoval svuj vytisk v jiznich Cechach) nebo jsem podlehl (snad prechodnemu) pomateni smyslu pod vlivem prave nastupujici chripky. Pokud je spravna ta druha alternativa, omlouvam se Vam.

"Gottuv" pripad nicmene pekne odhaluje neschopnost soucasneho kulturne-politickeho establishmentu (cesky se tomu rika verchuska?) vyporadat se s problemy kritickou a hlavne presvedcivou analyzou namisto bezpracnych sprostaren. Za sprostarnu povazuji napriklad prave zlehcovani a  urazky zalozene na veku nebo telesnem stavu kritizovaneho (o rase, politickem nazoru a pohlavi nemluve).

Je zrejma i vysoka kontraproduktivnost postupu rychlopalnych intelektualu. Gottovi popularita naroste, v Hannoveru vystoupi a hlavne narostou preference komunistu.

Muze se Vam to zdat jako nesmyslne spojeni, ale jsem si jist, ze existuje statisticky vyznamna souvislost mezi vulgarni medialni kampani a  instinktivnim priklonem do prostoru, kde uderkovi intelektualove neradi: v  dobrem propade soc.demokracie, casteji bohuzel komuniste.

Komuniste by meli postavit tem nejrazantnejsim antikomunistum a muzum razneho slova pomnicek s podekovanim.

Na mem rozhodnuti, ze chci odebirat noviny, kde pujde o reseni problemů a  nikoliv o bezobsazne urazky a ideologizujici manipulace se nic nemeni. Lidove noviny to v soucasne dobe jeste nejsou.

I Vam preji pekny den.

Ladislav Nedbal