Co je britský komerční kulturní okruh Channel Four - a jaká je jeho role ve srovnání s BBC
Ale abych se neoháněl jen deklaracemi, ve zvláštním materiálu (vyjde v Britských listech zítra, pozn. JČ) přikládám překlad článku, který napsal kdysi před deseti lety Michael Grade, tehdejší ředitel nikoli veřejnoprávního, ale KOMERČNÍHO britského kanálu Channel 4. Za těch deset let se ve světě i v britské televizi mnohé změnilo, ne všechny předpovědi se naplnily, nicméně ten materiál uvádím hlavně proto, že se v něm zmiňuje práce a výsledky tzv. Peacockovy komise o BBC.
Krátce shrnuto: V letech největšího rozkvětu thatcherismu ve Velké Británii se pod palbu zastánců volného trhu bez přívlastků dostala také BBC. Žádalo se od ní, aby opustila svůj piedestal de facto státem chráněné a dotované instituce, a aby vstoupila na televizní trh, kde by musela soutěžit o reklamní výnosy, což by údajně mělo podnítit růst její výkonnosti a efektivity.
K tomuto problému konzervativní vláda sestavila v roce 1985 komisi, do jejíhož čela postavila Alana Peacocka. Poté, co se Peacock, žádný labouristický levičák, ale naopak správný pravicový konzervativec, v komisi seznámil s fungováním televize a televizního reklamního trhu, ve své zprávě, která vyšla v roce 1986, se vyslovil nikoli pro změnu ve financování BBC, ale naopak pro zachování statu quo BBC.
Důvody, které uváděl, byly podložené podrobnými hospodářskými analýzami a rozbory speciálně získaných dat ze sociologických výzkumů. Vycházelo z nich, že pestrost a rozmanitost televizní nabídky je jednou z věcí, kterou veřejnost žádá a oceňuje, a že tato pestrost nabídky na britském televizním trhu má příčinu také v rozmanitosti a rozdílnosti financování veřejné BBC a komerční ITV. Kdyby BBC musela soutěžit s ITV o příjmy na reklamním trhu, vedlo by to k omezení této rozmanitosti.
Na trhu vysílání se totiž objektivně prosazuje tendence, podle níž vysílající stanice mající k dispozici stejný zdroj financí se snaží v konkurenčním boji získávat co největší podíl na reklamním trhu, a to tak, že čím dál tím více se zaměřují jen na takové pořady, které mají šanci získat masovou, většinovou sledovanost. Tato orientace na stejný typ pořadů schopných přivést k obrazovkám tzv. většinové publikum vede k tomu, že začínají mizet tzv. menšinové žánry, a konečným výsledkem není obohacení, ale naopak ochuzení programového menu, ze kterého divák může vybírat. (Konec konců česká mediální scéna už v tomto ohledu také může nabídnout řadu zkušeností - stačí si ladit soukromé rozhlasové stanice).
Kupodivu, sečtou-li se oni menšinoví diváci v prostředí, které jim poskytuje alespoň základní možnosti volby, pak ve svém součtu často představují větší část publika než ono "většinové auditorium". Výzkum Peacockovy zprávy ukázal, že průměrný britský divák se díval asi jen na dva až tři z deseti nejsledovanějších pořadů týdne, což poněkud odporuje i u nás šířenému přesvědčení, že Top Ten reklamního trhu naprosto uspokojuje většinu diváků. Podle britského výzkumu se totiž přibližně stejný počet lidí díval na tři jiné pořady na třech dalších programech.
V každém z nás dříme zároveň většinový i menšinový divák. Kromě většinové "nenáročné zábavné řachandy" či akčního filmu na TV NOVA se rádi občas podíváme i jinam, podle svých menšinových zájmů. Smůla našich menšinových zájmů je však v tom, že jsou rozptýleny do více programů, což nevyhovuje reklamním agenturám.
Jak Peacockova komise zjistila, prodej vysílacího času pro reklamu není trhem, který odráží preference diváka, ale trhem, v němž se spíše odrážejí preference reklamy, které s objektivně zjištěnými diváckými zájmy často nebývají totožné.
Takže se dostáváme na rozcestí, čemu dát přednost. Byznysmenům s médii a reklamou, nebo divákovi? Já mám někdy pocit, jakoby čeští politici a novináři byli už natolik zmanipulovaní vysílacím průmyslem, že na média nejsou schopni pohlédnout jinak než jako na byznys, který má sloužit především k vydělávání peněz a teprve potom - možná - také k plnění nějakých funkcí v demokratické a kulturní společnosti (viz například článek Ivana Langera v Hospodářských novinách z 30. června 1999).
Kam zavedla českou televizní scénu politika tržních komsomolců typu Tomáše Marka, je možné dnes pozorovat na našich televizních obrazovkách. Ano, uznávám, reklamní trh tady není nijak obrovský, ale přesto se domnívám, že za ty peníze, které z reklamního trhu TV NOVA dostává, by mohla předvádět více a lépe. Stačí srovnat úroveň programové nabídky TV NOVA dnes s její nabídkou před čtyřmi, pěti léty. Snad se příliš nezmýlím, když řeknu, že kdysi ta nabídka byla pestřejší, a že v posledních měsících a letech směřuje ke stále větší monotónnosti a stejnosti.
A když se k tomu ještě přidá neschopnost veřejné ČT nabídnout divákům něco alternativního, případně i lepšího a zajímavějšího, pak není divu, že se o televizi diskutuje tak vášnivě jako v posledních dnech.
P.S. Všem, kteří dočetli až sem, vyslovuji obdiv a uznání za jejich trpělivost nad rozvolněností (mírnější výraz pro ukecanost) mého psaného projevu. Je to právě ona rozvolněnost formátu, kterou mi internet - na rozdíl od tradičních médií - umožňuje a proto ji tak bohatě využívám.
