Jan Štern je mistrem umění dezinterpretace a v České televizi by neměl co dělat
Klíčovou větu Milanu Šmídovi z článku v Týdnu vyškrtli
Praha neděle 16.ledna 2000
Poté, co jsem před čtyřmi týdny odevzdal požadovaný materiál o České televizi pro časopis Týden a odjel jako každý rok do Finska za manželkou na dovolenou, jsem se zařekl, že si nějaký čas od sledování diskusí o médiích odpočinu.
Naneštěstí je tu internet, ve Finsku tak snadno dostupný, který mne zásoboval názory, nad kterými se mi občas obracela kudla v kapse. Ale vydržel jsem nereagovat, alespoň po celou dobu dovolené. Až teprve dnes, poté, co jsem si v letadle při zpáteční cestě přečetl komentář Tomáše Marka v MF DNES (15.1. Potřebujeme veřejnoprávní televizi?) jsem to už nevydržel...
Ale začnu od začátku. Kupodivu, článek, který jsem dodal do Týdne, redakce upravila jen minimálně, myslel jsem, že budou více nesouhlasit, nicméně jednu důležitou větu mi vyškrtli. (Protože článek je on-line na www.tyden.cz, tak doufám, že se nedopouštím žádné nepřístojnosti, když ho nabídnu i v původní needitované podobě čtenářům Britských listů.)
Na rozdíl od editora Britských listů, který manažerský výbuch Ivana Kytky v redakci zpravodajství označil kdysi za "katastrofu pro českou demokracii" (omlouvám se za nepřesný citát, ale takhle nějak to Jan Čulík formuloval), se já osobně domnívám, že zpravodajství ČT není sice nic moc, dokázal bych si ho představit na lepší - především profesionálně televizně lepší - úrovni, nicméně ho nezatracuji, a naopak tvrdím, že Puchalský se snažil o vyváženost a politickou nezávislost ČT tak, jak ji poznal v BBC, o čemž mne nejvíce přesvědčil tím, jak se vyrovnal s problémem některých pořadů Nadoraz.
Je známo, že tvůrci cyklu, kteří se proslavili jednostranností a neobjektivností reportáží "Soudkyně" a "Okolo Prahy cestička" (o stylu útoků na Kavana nemluvě, myslím, že na blistech je k tomu dokumentace, odmítli přijmout kritiku své práce a navíc Jan Štern šel do konfrontace s tím, že když Puchalský bude na svém kritickém stanovisku trvat, tak že to v "médiích proti němu rozjede." Tento slib také splnil, nebyl pro něj problém obejít své kamarády a přátele své matky z dřívějška a sehnat podpisy na petici. Na to pak Puchalský reagoval tím, že Šternovi dal padáka.
O této situaci jsem se zmínil v následujícím odstavci:
"Za Puchalského ředitelování se ČT podařilo říci sbohem samospádné nedělní Debatě Oty Černého a uvést nový a kvalitnější diskusní pořad V pravé poledne. Puchalský se nezalekl Jana Šterna, který na kritiku neobjektivních a kontroverzních pořadů Nadoraz odpověděl hrozbou mediální kampaně, kterou nakonec uskutečnil, aniž to cokoli změnilo na postoji vedení ČT. A Puchalský dokonce politicky "ustál" i nešťastný projekt majora Zemana, do něhož se nechal svými spolupracovníky vmanipulovat."
Věta o Janu Šternovi samozřejmě z mého článku zmizela. Nezmiňoval bych se o tom (každý máme právo na názor a ten můj nemusí být rozhodující), kdyby Jan Štern nebyl náhle tak aktivní v médiích při hodnocení situace v ČT. Je to pochopitelné. Pád Puchalského mu otevírá šanci vrátit se do ČT a on by samozřejmě rád do nějaké vysoké funkce. Skromně sice v MF DNES tvrdí (rozhovor s Jakubem Ungerem "V ČT chybějí politické kauzy, tvrdí producent Jan Štern"), že se za dva roky poučil a do funkce by se příliš nehrnul, nicméně je evidentní, že by byl velice rád, kdyby ho někdo oslovil. Také proto se tváří poučeně (viz komentář v Lidových novinách: O televizi chceme vědět všechno) a snaží se veřejnosti prezentovat jako odborník na televizní produkci.
Já mu tuto kvalifikaci odpírám. Ano, je třeba "vrátit do vysílání investigativní žurnalistiku", ano, je třeba "více politických kauz" do vysílání, nicméně jestli Jan Štern pokládá za investigativní žurnalistiku takové reportáže, kde reportér se stává nástrojem vyřizování účtů jedné kliky proti druhé klice, nebo takové reportáže, kde předem se určí, kde je zlo a kde je dobro, a pak se pro tuto konstrukci hledají a vymýšlejí argumenty, případně dezinterpretují fakta?
To umění dezinterpretace Jan Štern převedl i ve zmíněném rozhovoru pro MF DNES, když zrušení své výpovědi z ČT u Obvodního soudu pro Prahu 4 se snaží prezentovat jako důkaz uznání správnosti reportáží "Soudkyně" a "Okolo Prahy cestička". Doslova tvrdí: "Je to satisfakce, a to hlavně pro Nadoraz. U soudu jsem po hrozně dlouhé době ty dvě reportáže znovu viděl a musím říci, že je to dobrá práce. Na všem se s odstupem času dá něco najít, ale v principu si za těmi materiály pořád stojím."
To, že ČT má špatné právníky, kteří nedokážou správně zformulovat výpověď, je stará známá věc. Co já si pamatuji, ČST a později ČT většinu svých pracovních sporů prohrávala a dodneška prohrává. Ale spojit právnické neumětelství ČT, formální právní nedostatečnost své výpovědi z ČT se soudním potvrzením objektivnosti či kvality natočených reportáží, to podle mého názoru není příliš dobré vysvědčení pro novináře, který by se tak rád prezentoval jako nestranný a objektivní.
Přiznám se, že mám nedůvěru k politickým kariérám, pokud za nimi nestojí výsledky. A Jan Štern vždy byl a také asi zřejmě i nadále bude kariérou, zaštítěnou více politicky, než odborně.
Stačí vzpomenout deník Prostor, kterému Jan Štern šéfredaktoroval, a který od 1. dubna 1992 do prosince 1992, tedy za pouhých devět měsíců nadělal, někdo říká 60 milionů, jiný tvrdí, že až 100 milionů dluhů. Kdo to platil? Skupina Panok pana Hrnčiříka, který tuneloval plzeňskou Kreditní banku, jejíž dluhy platíme dnes my všichni. Ne vždycky ty tunelované peníze si totiž odváželi podvodní bankéři v kufrech do Švýcarska, ty peníze se prošustrovaly také v neefektivních továrnách a rozhazovačných podnicích, na nichž se přiživovali i řadoví občané, ba i novináři. Velkorysost provozu deníku Prostor neměla v dějinách české žurnalistiky obdoby, redakce zaměstnávala šest stálých fotoreportérů, proplácela svým redaktorům ze služebních cest i útratu z hotelových minibarů... atd. atd.
Když zkrachoval Prostor, hledal se politicky vhodný intendant pro nezávislé zpravodajství 2. programu ČT v roce 1993, do příchodu TV NOVA, a tak se Jan Štern dostal do ČT. Nevím o tom, že by se za ten rok zpravodajství ČT2 nějakým způsobem zapsalo do zlaté knihy českého žurnalismu. Jak jeden teoretik (Bohuslav Blažek) prohlásil, jediný rozdíl od zpravodajství na ČT1 byl v tom, že jste to měli dříve odbyté (za 15 minut). V roce 1998 se Jan Štern hlásil do konkursu na ředitele ČT, ale neprošel.
Ono se lehce utrácí z peněz, které dodají jiní. ČT je přímo ideální zdroj, přísun je zajištěn od televizních koncesionářů. A proto - dejte mi funkci, dejte mi peníze a točit si budu to, co já chci a co já a moji kamarádi pokládáme za správné a nikdo nám nemá do toho co kecat. Tak alespoň chápu postoj Jana Šterna, který zaujal při diskusi o pořadech Nadoraz s Puchalským při vědomí toho, jak je přes svou disidentskou minulost politicky silný v kramflecích. Jak se ukázalo, nebyl, což bylo dobré znamení o tom, že doba spěje k normálu, kdy nerozhodují politické zásluhy, ale zcela konkrétní fakta a výsledky.
Ani nevím, proč jsem se tak široce rozepsal k Janu Šternovi. Možná kvůli jeho snaze tak aktivně zasahovat do diskuse o ČT a představovat se jako televizní profesionál (viz jeho komentář v LN, v němž dělá výčet problémů managementu ČT). Nicméně jestli někomu vadí "kýčovitý" Život na zámku a chtěl by mít jen samé Přítelkyně z domu smutku, pak pochybuji o tom, zda ví, o čem vlastně televize je. Neboť televize je přece MASOVÉ médium, tak proč by se měla stydět za to, že vyrobí - kromě řady jiných "náročných" věcí - populární, a přiznejme si, také umělecky povrchní rodinný seriál.
Poznámka JČ: Blok o posledním nehorázném Nadorazu s oběma výše zmíněnými reportážemi je v Britských listech zde, analýza Jana Čulíka jednoho zcela nepolitického, ale přesto špatného, protože zejména nevěcného, zmateného a emocionálně hrubě manipulativního pořadu Nadoraz je zde, materiály o nepodloženém zostuzování Jana Kavana najdou čtenáři v tematickém archívu BL pod heslem Jan Kavan; texty o Kavanovi, o pořadu Nadoraz i celá řada věcných analýz Jana Čulíka o nedostatcích zpravodajství České televize vyjdou nejpozději v březnu 2000 v druhém knižním svazku výboru článků z Britských listů.
