Základní zásadou poctivé, čestné novinářské práce ve světě - a že je jí hodně - je princip, že novinář tu práci dělá pro lidi: ve prospěch opravdových, individuálních, normálních, živých lidských bytostí.

Novinář, který se takového principu přidržuje, přirozeně usiluje o to, aby informace, které zjistil, měly ve společnosti závažný dopad. Stejně jako spisovatel, tvůrce beletrie, si je každý novinář dobře vědom, že jeho zpráva či článek či rozhlasová nebo televizní reportáž je vždycky jen nesmírně dílčím výsekem skutečnosti. Realita je totiž mnohorozměrná a ve své složitosti nepostižitelná. Každý novinář a spisovatel usiluje při tom o dojem autentičnosti. Zatímco spisovatelovi nemusí vadit, přetaví-li ve výhni svého tvůrčího talentu skutečnost takovým způsobem, že v jeho díle sice působí autenticky, avšak se skutečností nemusí mít toto dílo příliš mnoho společného, je to fikce, vyjadřující autorovu subjektivní zkušenost, jeho náhled na svět, novinář se musí vždycky ptát, zda to, co napsal, nejen vytváří přesvědčivý dojem autentičnosti, ale že to v co největší možné míře skutečně "je pravda".

Běžnou praxí kvalitních novinářů v zahraničí je vycházet při psaní zprávy z individuálního, konkrétního příběhu či osudu - no ověřte si to statisticky. Novinář se tím brání, aby to, o čem píše, nebylo pouhou teoretickou, všeobecnou, papírovou zprávou. První jeho povinností je problém, o němž referuje, svému čtenáři zpřístupnit: vytvořit spojovací linii lidskosti, společné lidské zkušenosti mezi čtenářem a osobu, která je postižena událostí, o níž píše autor článku. Začne tedy individuálním svědectvím a v další části zprávu rozšíří obecnými údaji.

Umírají-li ve válce lidé, je tedy selháním - tak, jak to mnohdy činí novináři čeští - lísat se k mocné válčící straně a při tom ignorovat individuální osudy obyčejných lidí, ať už jsou kdekoliv. Z toho právě vyplývá až obrovský rozdíl ve způsobu novinářské práce v ČR a v zahraničí. Pokud vyjde najevo, že obětí amerického bombardování se stávají v Afghánistánu malé děti, jejich individuální příběhy se - naprosto oprávněně - dostávají na titulní stránky západních novin. A že je to "moc krve", jak proti tomu cynicky protestoval na zdejším fóru jeden čtenář?

Všichni tito novináři by mu odpověděli, a to velmi důrazně, že oni vinni zabíjením nevinných lidí a dětí nejsou - oni o té hrůze jen informují, stejně tak, jak informovali o hrůze při atentátu na Světové obchodní středisko. Svět si ovšem nemyslel, že budou Spojené státy honit bin Ladena tak neobratným a hrubým bombardováním, že při tom budou zraňovány a zabíjeny děti.

V České republice se informování o individuálním osudu lidí v těžké situaci většinou jen zneužívá k bulvární, emocionální manipulaci čtenářstva, ke zvyšování nákladu či k dosahování předem určených cílů. Tak se "seriózní" noviny informování o jednotlivých lidských osudech většinou raději vyhýbají. Princip precedentu, naprosto jasný západním společnostem, jim nic neříká, že to, co se stane jediné osobě, se klidně může stát každému. Napsat, že dítě po zranění šrapnelem rána bolí anebo že desetiletý chlapec, jemuž výbuch bomby zranil kyčel, brečel nepřetržitě bolestí cestou do nemocnice v Pákistánu celých šest hodin, něčemu takovému se český novinář raději vyhne. Ono je lehčí opsat neosobní zprávu z ministerstva zahraničí.

Jenže i bolest a zabíjení je součástí lidské zkušenosti a je možné o nich referovat nemanipulativně: udržet onu jemnou rovnováhu mezi manipulací a fakty. Novináři mají povinnost psát o způsobované bolesti tak, aby to nevypadalo suše a teoreticky, že se to odehrává za mlžným sklem někde v nereálném světě, mají povinnost psát tak, abychom i my věděli, že se nás to týká.

Možná že by se o to měli i novináři v ČR pokoušet - pak by asi pohled na svět vypadal trochu jinak. Možná že bychom si měli uvědomit, že i cizinci ve vzdálených zemích jsou lidi.