Číňané do další korejské války nepůjdou. To není důvod ji schvalovat. Ale přestat šílet

18. 3. 2017 / Karel Dolejší


Každému co jeho jest - hlavní zásluha za probíhající korejskou krizi nepochybně náleží Obamově administrativě, nikoliv Trumpovi. Po útoku na Libyi, která se vzdala zbraní hromadného ničení, už nikdo na světě nebude spoléhat, že si ústupky a mezinárodními smlouvami v dané věci zajistí korektní vztahy s USA.


Dogmatické tvrzení, že se mezinárodní spory musejí vyřešit výhradně diplomacií, bylo doprovázeno praxí téže administrativy, která diplomacii v klíčových oblastech fatálně podkopala. Je ovšem pravda, že Trumpův tým nedokáže korejskou krizi řešit ani dost málo kompetentně, protože kompetentně nedovede řešit nic. Ale problém samotný nevyrobila. Zdědila ho a pouze se vyostřil.

Paranoidní severokorejský režim staví zahraniční politiku na hrozbách a vytváření obrazu naprosté nepředvídatelnosti. Avšak podobně jako zpravodajská hra Saddáma Husajna na pokračování programů výroby zbraní hromadného ničení určená Íránu vedla nakonec k americké intervenci, také severokorejská sázka na vyhrožování může ve skutečnosti masivně selhat - a vyvolat přesně to, co měla v úmyslu odstrašit.

KLDR staví svou politiku také na snaze prezentovat možný ozbrojený konflikt jako cosi, co by rychle eskalovalo a překročilo hranice samotného Korejského poloostrova. Na ráně má být v první řadě Japonsko, teoreticky (protože režim nemá operačně nasaditelné mezikontinentální rakety) také kontinentální USA. O tom zda KLDR skutečně vyrobila miniaturizované jaderné hlavice pro své slabší rakety panují dosud pochybnosti. Nikdo ovšem netouží prakticky zjistit, jak se věci mají.

Mnoho povyku a planého fantazírování vyvolávají paralely mezi korejskou krizí dnes a v 50. letech minulého století. Tyto paralely jsou ovšem falešné. Dnes nemá Pchjongjang za zády koalici Stalina s Maem - a ačkoliv je Peking k americké politice v Koreji velmi kritický, Číňané ani dost málo netouží opakovat korejskou válku. KLDR je pro ně historicky danou přítěží a připomínkou statisíců obětí "proletářské pomoci", která nakonec vedla k ošklivé nic neřešící válečné remíze, nikoliv k vítězství.

Čerstvá korejská krize ovšem může v případě nejhorším eskalovat v lokální konflikt, který by těžce zdevastoval jihokorejskou společnost a ekonomiku navzdory tomu, že by KLDR skončila poražena. Nebylo by možno ani vyloučit, že umírající režim nasadí chemické a jaderné zbraně, aby sebou do hrobu vzal co nejvíce lidí. Nicméně potenciál ke globalizaci války je ve skutečnosti mizivý. Protože KLDR nikomu na světě nestojí za to, aby ji bránil. Rétoricky by to jistě udělal ruský extrémistický plátek Zavtra a kongeniální česká KSČM, ale nikdo jiný.

Vyhlídky na možnou druhou korejskou válku by nikdo rozumný neměl vítat. I kdyby při ní došlo "jen" k rozstřílení Soulu severokorejským dělostřelectvem a pobití značného počtu severokorejských vojáků, není vůbec o co stát.

Ale neustálé strašení tím, jak libovolné, třeba i vzhledem k okolnostem zcela nezbytné nasazení síly - pokud ovšem jeho autorem zrovna není Moskva, která je samozřejmě vždy utlačovaná, v právu a každý by ji měl chápat, ať udělá cokoliv - údajně vyvolá 3. světovou válku, to patří k ohrané propagandistické hře, se kterou má Západ mnoho desítek let zkušeností.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 20.3. 2017