Má cenu do toho mluvit?

21. 2. 2017 / Jan Sláma

I na tento problém jsme už nejednou odpovídali v řadě článků. Má cenu to znovu opakovat? Ale budiž. Vezměme to po částech a budeme se pro začátek držet naší zemičky. Zde se léta hledala pracovní příležitost pro nezaměstnané, a tak se hlavně zahraniční firmy přitahovaly všemi možnými pobídkami, aby se u nás usadily a daly lidem práci. 

Nyní došlo k situaci, že najednou nabídka práce převyšuje poptávku. K těm státním pobídkám nejvíce přispěla levná a po jistou dobu i kvalifikovaná pracovní síla. Ta láce pracovní síly měla velkou setrvačnost z doby vysoké nezaměstnanosti. Zvyšovat mzdy dělníkům a některým profesím zaměstnanců neměl nikdo zájem. Proč taky. Stát si sice zakládal na svém sociálním postoji, ale šlo jen o proklamace a volební hesla. 

Po společenském převratu došlo jen u malé části zaměstnávaných lidí k výraznému navyšování příjmů. Jednalo se zejména o politiky, pracovníky v justici, v peněžnictví a pojišťovnictví a posléze ve zdravotnictví. Ti poslední si zvyšování příjmů vynutili vytrvalým tlakem na zaměstnavatele. 

Dělnické profese a jim podobné zůstaly dlouhodobě podhodnoceny. Spolu s nimi i učitelský stav. Učitelé neměli průraznost a urputnost zdravotníků. A dělnické profese byly a jsou zastrašovány zaměstnavateli argumentem, že jen nízké mzdové náklady umožňují firmám přežít. 

Malou výjimkou jsou jen příjmy dělnických kádrů v podnicích se zahraničním majitelem. Ale i tam jsou jen zlomkem příjmů dělníků v zemích odkud firmy pocházejí. 

Shrneme-li problém, pak zvyšování nízkých mezd jde proti nejvlastnějším zájmům majitelů. Proti zásadě vytváření zisku bez ohledu na vykořisťování pracovní síly. Navíc u cizích podniků zisk z velké části odtéká mimo země, ve kterých podnikatelé podnikají. 

V jednom z minulých článků jsem zmiňoval, že to byl právě zisk, který v minulém režimu zůstával v zemi a umožňoval nejen zvyšovat životní úroveň všeho lidu, ale například i financovat mohutnou armádu. 

Ovšem, někdo může namítnout, že příjmy byly nivelizované a některé profese z nich zdaleka tak nevybočovaly jako dnes. Námitka asi zazní z řad těch, kteří si s nízkými příjmy problém nedělají, i když i ti by se nezlobili, kdyby se jejich příjmy ještě navýšily. 

Společnost se z hlediska příjmu značně rozdělila. Vznikla vrstva lidí s velmi vysokými příjmy při pohledu k průměru příjmů a většina obyvatelstva s velmi nízkými příjmy, často hraničícími s chudobou. 

Ta první část odebírá stále větší díl z národního rozpočtu, tedy berou si větší část koláče získaného daněmi. Lidé se na ně dívají nevraživě protože nepovažují navyšování jejich už tak nadprůměrných příjmů za spravedlivé. Na chvostu této skupiny je učitelský stav. 

Druhá skupina obyvatelstva, ta s příjmy nižšími až nízkými, jsou dělníci, zaměstnanci v obchodě a službách, ale i v některých odvětvích státní správy. Z jistých důvodů v naší zemi vznikl hlad právě po profesích dělnických. Dlouhodobě jsme upozorňovali na to, že k této situaci musí dojít. I kdyby nedocházelo k navyšování průmyslové výroby, tak situace ve výchově nových dělnických kádrů musela problémy přinést. 

U nás je situace o to horší, že problémy se sešly. Výroba roste a volá po dělnících a učňovské školství je nedodalo. Bylo záměrně a plánovitě rozbíjeno. Na příčiny a průběh likvidace učňovského i odborného školství bylo napsáno mnoho. Až teď, když už se požár rozhořel si toho překvapená vláda začíná všímat. 

Pozoruhodné je, že podle diskuse v pořadu se hledá řešení jakýmsi zástupným způsobem. Odborné vzdělávání je podceňováno a nekompetentní úředníci se domnívají, že dělníka stačí krátce zaškolit a je vystaráno. 

Objevuje se ale i extrém říkající, že budoucí dělník musí mít inženýrské vzdělání. Připomíná mi to zdravotnictví. Maturita sestřičce už nestačí! Je to prostě názorový chaos. 

Nejvíce se ale prosazuje nápad dělníky si prostě koupit jako zboží z ciziny a dovézt je na místo potřeby. Nejlépe z Ukrajiny, země blízké, s překonatelnou jazykovou barierou. Rozumnější diskutující ale věci domýšlejí. Bude nutno zajistit bydlení, doškolení. Objevují se i samozřejmě oprávněné obavy mzdové, tedy, že dovezení dělníci budou ochotni pracovat i za nízké mzdy a pokazí plány odborářů na zvyšování mezd. 

Problém nastane také až hlad po dělnících opadne. Pošlou je zase zpět? A co se statisíci našich nezaměstnaných. Což těm zajistit bydlení v místě pracovní potřeby. Což těm vytvořit tak dobré materiální podmínky, aby se rádi usadili jinde. Do toho se ale zaměstnavatelům nechce. 

Jak se zdá společenské problémy gradují. Nade vším vyčnívá nechuť zaměstnavatelů vyplácet peníze, které by si raději ponechali pro sebe. Ti malí s několika pracovníky, kteří se bojí, že sklouznou v konkurenčním boji tam, kde začínali. Ti velcí, kteří už se nemusí bát o nic. Ti největší ani neví, co se děje. Kdyby ti zvedli stavidla rybníku svého bohatství tak by se mohl život na zemi zlepšit netušenou měrou. 

To si lidstvo začíná uvědomovat, a tak jako vždy v minulosti se začíná mluvit o válce. Když se válčí tak lidé zapomenou. O tom ale už pořad nemluvil. Takže mluvte do toho. I když se říkají nesmysly, lidé si je přeberou a udělají si svůj názor.

Vytisknout