Praotec v říši divů

23. 2. 2017 / Václav Dušek

O smrti druhých se v salonech slovních průjmů žvaní zlehka, přátelé válečných pohrobků si neberou servítky, statistika obětí vystoupala do závratných výšin – přitom tetka smrtka vyhlíží z posedu Konečná se smíchem i vás, nikdo neuteče, na všechny se dostane, buďte v klidu, generálská chaso, politická melaso, filozofická a věroučná koso. Pobavit se můžete do bezvědomí, ples upírů sice v měřítku planetárním připomíná vesnickou tancovačku, ale domácká zábava neurazí.

Spolupráce se rozšiřuje i přes nesouhlas zastydlých válečných dobrodruhů. V krajinách blízkých se utkávají, tak jako u nás doma, šíbři s pochodněmi zažehnutými v minulosti a plápolavé světlo probleskuje mezi vystavěnými zdmi nenávisti, pohrdání, podezírání, a lehké mozkové dysfunkce. A u nás žádní kmotři, kdeže – pouze kmocháčci. V severním hejtmanství přemnoženo rybáři lovícími moc i dotace, zlodějny rozkrývají revoluční podvody, omyly, zlatou společnost, ovšem ze zlata kočičího. Revolucionářská šlechta hospodařila se svěřenými prostředky – i zákon šaría pro mizery málo. Připíjet si krabicovým vínem s posilujícími vypěstěnými miliony se vyplácí; divy v říšské pohádce k neučtení, k nezfilmování – snad nás zachrání producentská elita a zříme muzikál Zlodějská romance.

Lovci potvrzených vytáček, spravedlivými za humny, vypínají hrudníky, hle, postihla mě sláva; my zapomínáme, rádi zapomínáme. Holocaust zapomínají bědné duše mrzkých chlapáků a sadistických mrzáků – Die Fahne hoch, že, neochvějné pluky mstitelů a mytických popletů hledají údajně prsten Nibelungů, Kriemhilda ho vhodila do Rýnu, šosáci, jako by vás tušila, zpocení neromantičtí pěnězožrouti.

Černou duši mají i demokratičtí strejci, zastánci samojediných pravd a ideologických kliček. I tetinky hudrují, kvokají, aby si zasloužily politického zrna. Flinkové ducha obracejí historii naruby. Lid jásá, hudba vyhrává, hroby přibývají, nenávist bobtná – ba ne, nemít nepřítele jest nepřípustné. Doby vyžadují k pokroku zásadní odpůrce – býváme tak krásně a uboze zlí… I spravedlivý může konat zlo.

V Indii umíraly před mnoha lety hladem lidé, sečteno a podtrženo tři miliony, a super demokratický politik s balonem plynů a střevního odpadu se tomu údajně smál. Demokratické pohledy se lehce zvrtnou a blafající všeznalý selhává v konečném pohledu – zbaven rozhledu. Nu, máme pošramocenou morálku! Cejch vypálený v minulosti se nezhojil, mokvá, nutí nás drbat se, i když nás právě nesvědí. Spokojenost jest podezřelou k uzoufání, neplodná doba politického vede k myšlenkám nízkým. Stamilionová armáda hladových vzbuzuje soucit neschopných a udržuje v napětí bohatou kolonii úspěšných, někdy za každou cenu. Kde se dříve rachotilo zbraněmi, vojenskými pochody, zpěvnými odrhovačkami, tam se prý kšeftuje – a naopak. Země vesmírná z prdu koulička se nám prostě otáčí v rytmu secvičených častušek.

Politické špičky bez špiček denně předvádějí tragikomická divadla pro oddané voliče. Sliby napěchované velkosklady; Svobodná úvaha vede k pocitu, že lidská poznání pro budoucí život není dostatečná.

Pokud chcete být silní, pak se musíte naučit bojovat sami, autorova svatá slova. Spoléháme se stále na ty druhé, třetí, čtvrté, uvažujeme s rozmyslem nevěřícího Tomáše. V ochotě vyhnout se zodpovědnosti máme zářné příklady absurdních politických Kašparů, kteří v minulosti zklamali i milardově a ze státní kasy povolili odčerpat štěnicím a infikovaným klíšťatům povedené zisky, ale zodpovědnost si nepřipouští, ve slepé víře, že našinec nemá paměť.

Praotec Čech na Řípu prý hlasitě hořekuje. Omyl, dávno nás odepsal.

Vytisknout