Vůně německé koblihy, aneb Když osobní charisma budoucího kancléře k úspěchu nestačí

17. 2. 2017 / Karel Dolejší

Podle teorie světosystému historika kolonialismu Immanuela Wallersteina se kapitalismus od počátku utvářel jako globalizovaná struktura s jasnou mezinárodní dělbou práce. Tato struktura měla centrum v někdejších evropských průmyslových a koloniálních mocnostech produkujících vyspělé průmyslové zboží, zatímco opožděně modernizované státy jako (vcelku vzato, bez průmyslových českých zemí) Rakousko-Uhersko či Itálie představovaly spíše semiperiferii. A rolí kolonií samozřejmě bylo dodávat levnou pracovní sílu, levné suroviny a stát se přitom stabilním odbytištěm zboží z metropole. Takové rozdělení světa mělo pochopitelně i řadu politických důsledků. Ten který je v naší souvislosti nejdůležitější představuje fakt, že v jádru světosystému se vytvořily silné státy později schopné po určitou dobu - zjednodušme to, od Bismarcka po Thatcherovou - do určité míry regulovat patologie tržní společnosti. Naproti tomu slabé státy semiperiferie a periferie, vesměs bez ekonomických zdrojů umožňujících byť jen řádné plnění základních státních funkcí, nikdy, ani v době naprosté mezinárodní převahy politiky státního intervencionismu (1945-1979), neměly skutečnou šanci provádět účinnou politiku reformního kapitalismu po vzoru států jádrové oblasti.

V polovině 70. let si tehdy západoněmecká SPD kladla velice ambiciózní cíle. Argumentovala, že ke skutečnému překonání neokolonialismu už nestačí tehdy ještě relativně velmi úspěšné projekty postavené na budování národního státu blahobytu. Prosazovala tedy, aby podobné struktury přerozdělování příjmů ve prospěch tržně méně úspěšných, jaké tehdy umožňovaly dekomodifikaci pracovní síly v některých vyspělých západních státech, vznikly na úrovní OSN. Ještě před nástupem thatcherismu si však SPD politicky ověřila, že její globální projekt je odsouzen k neúspěchu. SRN rozhodně neměla dost mezinárodněpolitické váhy na to, aby prosadila podobný projekt proti odporu tak mnoha dalších a klíčovějších členských zemí OSN. Na konci střízlivých 70. let pak v českých zemích notoricky špatně čtený klasik Jean-Francois Lyotard v Postmoderní situaci vytvořil nikoliv snad nadšenou obhajobu "světa bez ideologie", jakousi prý levicovou verzi fukuyamismu, ale podal krutopřísnou diagnózu světa, v němž dosavadní reformní projekty univerzálně selžou a budou v něm vedle sebe existovat lety na Mars i takřka raně středověké životní poměry ve slumech.

Když se ukázalo, že globální stát blahobytu je chimérou, ale současně bylo stále jasnější, že národní státy již mocensky nestačí na stále sílící nadnárodní korporace, naděje evropských sociálních demokratů se načas upnuly k projektu evropského sjednocování. Jenže již na počátku 90. let si analytici Socialistické internacionály udělali jasno v tom, že ani takový projekt nemá valné vyhlídky na úspěch. Klasická sociálně demokratická reformní politika, argumentovali, je úspěšná v zemích, které jsou relativně etnicky homogenní a mají buď jednokomorový parlament, nebo v nich existuje jen slabý bikameralismus - historicky vzato nástroj kontroly tradičních privilegovaných tříd nad legislativním procesem prováděným buržoazními či dělnickými stranami. Jenže vznikající jednotná Evropa, upozornili experti Socialistické internacionály, nebude mít ani jednotný "evropský národ", ani silný jednokomorový parlament. Vize replikování klasické úspěšné národní politiky na vyšší úrovni tak nevyjde nejen snad na globální, ale ani na regionálně integrační úrovni. A samotný jednotlivý národní stát - v Evropě většinou jen středně velký - je příliš slabý na to, aby se sám pral s mocnými nadnárodními korporacemi.

Rozmáchlé sociálně demokratické projekty už od té doby v Evropě vznikají spíše jen v okrajových oblastech. Poslední který ještě stál za zmínku byl snad ekologický model někdejší norské premiérky Gro Harlem Brundtlandové.

Sociálně demokratická politika od zjištění, že světový, ale dokonce ani regionální stát blahobytu prostě nevybuduje, začala v klasických oblastech svého zájmu postupně stagnovat. Stalo se zřejmým, že v podmínkách prudce se rozvíjející globalizace bude poválečný stát blahobytu i v jádrové oblasti světosystému pod stále větším tlakem. Socialisté začali od klasické politiky zastupování zájmu modrých límečků stále více přecházet k jiným důrazům, mimo jiné k zaměření se na ochranu menšin.

Na této ochraně ovšem v principu není vůbec nic špatného - a jak už jsem několikrát napsal, promítá se do ní klíčová politická lekce z německého nacismu. Kdo tedy dnes tvrdí, že "s ochranou menšin se to moc přehání", tomu se patrně stýská po "idylických" dobách, ve kterých si politicky podrobení a impotentní čeští muži dokazovali svou otřesenou genderovou identitu vyléváním kýblů svinstva na Židy a homosexuály umisťované tak symbolicky na dokonce ještě nižší příčku společenského žebříčku než průměrný český podpantoflák.

I když zdaleka ne všechny formy politiky ochrany menšin jsou šťastné, problém rozhodně nespočívá v "přehnané" ochraně. Politická krize vedoucí k národně populistické vlně vyrostla z faktu, že zatímco proti menšinové politice globální korporace naprosto nic nemají a politickým stranám ji bez problémů tolerují (vždyť často patří k jejich vlastní korporátní identitě!), klasickou politiku ve prospěch námezdně pracující většiny už lze v parametrech rozvinuté globalizace z národní úrovně prosazovat jen velice skromně, pokud ještě vůbec. To ale znamená, že politická emancipace menšin jde nakonec ruku v ruce s postupným ekonomickým úpadkem námezdně pracující většiny. Ne všude to sice došlo tak daleko jako v USA, kde arogantní Demokraté vloni vynalezli pro obyvatele deindustrializovaného Rust Belt úžasné označení "basket of deplorables", nicméně to že se na levé straně spektra námezdním obvykle nenadává ještě neznamená, že existuje skutečná šance pro ně z úrovně národního státu cosi reálného udělat.

Projekt mezinárodního daňového kodexu z dílny německého ministra financí Wolfganga Schäubleho by byl klíčovou podmínkou jakéhokoliv vážně míněného pokusu vytvořit reálnou regulaci globální kapitalistické ekonomiky. To že americký prezident Trump a britská premiérka May vidí budoucnost svých zemí coby daňových rájů je však s německými snahami naprosto neslučitelné. Německu se zřejmě nemůže podařit prosadit globální daňové standardy, pokud klíčovým komponentem anglosaské politiky bude daňový dumping. Ale v případě, že státy po vzájemné dohodě neobnoví daňovou suverenitu a naopak si budou konkurovat v tom, kdo srazí daně níž, nemohou současně pomýšlet na jakékoliv podstatnější reformy vždy vyžadující, aby bylo z čeho je zaplatit. Když stát vybere slušné daně, může financovat velkorysé projekty. Pokud je naopak nevybere - a to prosím není způsobeno živnostníky nevydávajícími účtenky, ale postojem mnohem větších ekonomických hráčů odcházejících ze zemí s vysokou daňovou zátěží jinam - pak si může o nějakých skutečných reformách nechat zdát.

Schäubleho projekt zřejmě neuspěje a je docela dobře možné, že ani kancléřka Merkel se svou strategií politické demobilizace ZDE už příští spolkové parlamentní volby nevyhraje. Jejím hlavním konkurentem v soutěži o kancléřský úřad se stal Martin Schulz z koaliční SPD, kterého CDU velmi nešťastně srovnává s Trumpem. Nešťastně zejména proto, že - abych použil průkopnického jazyka stalinské propagandy na poli národního konzervatismu - Schulz osobně je zcela prosáknut "jedem kosmopolitismu" a v tomto ohledu nemůže existovat větší protiklad Donalda Trumpa s jeho "America first!" - Úplně jiná otázka však je, zda SPD se znovu nalezeným nadšením z potenciálního kancléře může dosáhnout ještě nějakých jiných úspěchů než toho, že pro sebe získá kancléřský úřad.

Ve skutečnosti je to velice, velice nepravděpodobné, protože každý reálný pokus o reformu soudobého globálního kapitalismu by musel vyrůstat minimálně z regionálních integračních struktur. Žádný jednotlivý národní stát stávající trendy nezlomí. Může ovšem, jako Trumpovy Spojené státy, páchat ekonomické a sociální harakiri, o tom není sporu. Pokud jde o pozitivnější projekty, tam je situace mnohem složitější.

SPD žádnou podobnou nadnárodní strukturu nemá; stávající EU takovou strukturou rozhodně není a ani minimální Schäubleho projekt daňových standardů proti Trumpovi a May neprojde. Sliby SPD rozdávané právě německým voličům jsou za naznačených podmínek tedy čímsi, co bych zde označil za Überbabišismus.

Jak laskavý čtenář jistě dobře ví, v českých poměrech byl Babišův politický úspěch kromě jiného založen na rozdávání koblih voličům. Taková kobliha je přinejmenším naoko čímsi reálným, co "pragmatičtí" mlsalové jistě ocení mnohem více než nudné politické programy, které se v ČR mezi průměrným voličstvem téměř nečetly ani na vrcholu nadšení z demokracie počátkem 90. let.

Babišismus zlákal voliče na představu "hmatetelného a proto uvěřitelného dobra", jakkoliv dohazování kšeftů pro Agrofert ze státního rozpočtu později jasně prokázalo, kdo si zde připsal skutečné benefity.

Prezentuje-li babišismus dobro v podobě koblihy, německá SPD, jejíž celkový rámec národně reformní politiky už přes 40 let v lepším případě stagnuje, v horším upadá, nenabízí Němcům dokonce ani menší smažený pamlsek. Überbabišismus pouze sugeruje vůni koblihy údajně ležící kdesi na obzoru, kam všichni kdo věříme v pokrok můžeme mílovými kroky dospět, jen když nás hezky zvolíte.

Srovnávat Schulze s Trumpem je absolutně nefér. Nicméně porovnat naprosto nereálné a vzájemně protichůdné sliby trumpistů s podobně chimérickými lákadly SPD, to už smysl dává. Jestliže SPD nepředložila žádný geniální a přesvědčivý plán, jak dosáhnout potřebného mezinárodního konsensu za účelem regulace globálních trhů, většina ostatních nadějí, které předkládá, je zcela planá.

SPD, to ovšem není jen bývalý šéf Evropského parlamentu Martin Schulz, osobně oddaný evropskému sjednocování a nesnášející národní šovinismus. Je to také bývalý ministr zahraničí a nyní spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier, autor ostudně podlézavých výroků vůči Putinovu Rusku nejen v kontextu ukrajinské krize, ale ještě více v souvislosti s konfliktem v Sýrii, kde ruskou odpovědnost za masakr v Aleppu zcela popíral. A obecně vzato jde o celé Schröderovo křídlo ekonomicky tyjící z konexí s ruským Gazpromem, včetně ostudného a vpravdě neuvěřitelného porušení evropských předpisů projektem Nordstream 2 krátce poté, co EU z důvodů zajištění geopolitické stability zamítla podobný ruský projekt ekonomicky zbídačenému Bulharsku.

Vsaďte se tedy, že případnou vládou SPD se na obzoru netřpytí žádná kobliha bílá - zato plyn, ten už syčí z trouby ven.

Ich habe dieses Spiel inzwischen bis zum Vergasen gezockt...

Vzhledem k tomu, že jste na těchto stránkách, máme na vás malou prosbu. Britské listy čte hodně lidí, ale na jejich provoz přispívá jen zlomek čtenářů. Zvlášť v nynější zhoršující se mezinárodní situaci jsme přesvědčeni, že věcné informace a analýzy, které BL přinášejí do českého prostředí, hrají nezastupitelnou roli. Server se však nedá provozovat zadarmo. Prosíme, přispějte finančně na jeho provoz.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Vytisknout