Společná vláda KSČM a ČSSD jako fantasmagorie zemanismu

20. 2. 2017 / Boris Cvek

Pravděpodobnost vzniku vlády ČSSD a KSČM byla velmi vysoká v létě 2013, pár měsíců před sněmovními volbami. Průzkumy oběma stranám dávaly v součtu nad sto mandátů, veřejnost byla snad až posedlá odporem k Nečasově pravicové vládě, na Hradě seděl už Miloš Zeman. Účast komunistů na vládě jsem vždy odmítal, nicméně před volbami 2013 jsem poprvé v životě byl ochoten přistoupit na to, že největší nebezpečí KSČM není její toalitní a normalizační minulost mentalita, ale možnost, že by se ve vládě nechala zkorumpovat. Poprvé v životě jsem podporoval – na základě určité zoufale lživé představy – KSČM jako možnost pro ozdravění fungování této společnosti.

Jenže tehdy se aspoň trochu mohlo zdát, že komunisté jsou přece jen levicoví ve smyslu západní levice. V každém případě ani po katastrofální pravicové vládě, ani s tzv. levicovým prezidentem na Hradě se levici nepodařilo po sněmovních volbách 2013 získat většinu. Počet mandátů levice ve Sněmovně se dokonce většině ani neblížil, získala jen 83 křesel. A pak se začaly dít věci. Ačkoli v těchto volbách získala Zemanova strana SPOZ jen 1,5% hlasů, její hlavní ideolog, prezident, začal přetvářet většinový levicový konsensus v lidové obhroublé mudrování, které se dostalo až k otevřené xenofobii, nacionalismu a obdivu k Trumpovi. Dnešní Zemanovi nejpředsvědčenější podporovatelé jsou ultrapravičáci z fašistického spektra společnosti.

Ruku v ruce s tím socialisté i komunisté ztrácejí podporu voličů. Zemanovi blízcí spolupracovníci Mynář a Nejedlý propadli v krajských volbách na podzim minulého roku, stejně tak exponent zemanismu v ČSSD Hašek. V senátních volbách skončil zemanista Škromach. Všichni na Moravě, kde měla ČSSD vždy velmi silnou pozici. Socialisté a komunisté se o to více přimkli k zemanismu. Premiér Sobotka odvolává ministra Dienstbiera, který byl na začátku roku 2013 kandidátem ČSSD na prezidenta (ne, opravdu to nebyl Miloš Zeman, toho ČSSD podpořila až v druhém kole). To je jasný ústup zemanismu. Když žijete mezi blázny, musíte buď odejít, nebo přijmout jejich bludy.

Oznámení možné koalice ČSSD a KSČM na vládní úrovni v době, kdy obě strany mají celkem 83 mandátů a kdy není žádný náznak jejich růstu, ba naopak očekává se jejich pokles, patří do další fanatasmagorie zemanismu. Je to prostě zoufalá snaha vyjít vstříc virtuální realitě, v níž žije prezident Zeman. Sobotka ostatně může mít zájem na tom, aby se tato strategie ukázala ve své plné síle, neboť pravděpodobný volební propad, který způsobí, by se pak dal naložit na záda zemanismu jako zátěž, která ho zničí. V každém případě asi nemá příliš na výběr. A komunisté si mohou právem hrát na to, že jsou „čistější“, vládními angažmá nepošpiněnou opozicí, která váhá, zda přijmout nabídku špinavé ČSSD. Nabídku z virtuálního světa, kde mají obě strany dohromady nad 100 mandátů. Jenže snadná obživa komunistických poslanců ve věčné opoziční roli nemusí zaručit ani současný počet mandátů. Mnoho protestních voličů KSČM může vidět v akčním miliardářovi lepší variantu pro sněmovní volby 2017.

Dokonalou ilustrací psychiky současných socialistů a komunistů by byla situace, kdy by po těchto sněmovních volbách získali dohromady 50 mandátů a kdy by za této situace zahájili vážné rozhovory s prezidentem republiky o sestavení vlády na bázi podpory 50 poslanců (samozřejmě s podpisy, garantujícími důvěru, kterou by tito poslanci vyslovili vzniklé vládě).

Vytisknout