Realita všedních dní aneb život na toxickém mediálním tripu

15. 12. 2016 / Bohumil Kartous

Situace druhá: Nedaleké okresní město, veřejné vystoupení populárního lidového komika, který roky produkuje hospodský humor s otevřeně rasistickou tématikou. Chytil nový dech a uprchlickou vlnu. Jeho stand up je založen na exploataci tématu, nad nímž panuje v české společnosti výrazná shoda. Podlézá obecné hlouposti a nevkusu, normalizuje ji pomocí vtipu. Dříve cikáni, dnes muslimové. Chvíli na tom ještě pojede, pak se možná zase vrátí k cikánům. Může.

Situace třetí: Muž ve středním věku, bývalý voják z povolání. Když odešel od armády, dlouho nemohl najít práci a začal dost pít. Práci už sice má, ale má taky krizi středního věku. Pije proto pořád. Nicméně našel ke své frustraci ventil. Začal se velmi angažovaně hlásit k ochraně češství a křesťanských hodnot. Nezačal chodit do kostela, ani nezaložil národovecký spolek, objevil facebook a fakt, že spousta ostatních lidí má strach z uprchlíků. Dá jim k tomu posvěcení, byl přece na armádní misi, a byť nešlo o bojovou jednotku a byť to bylo na Balkáně, ví, jak jsou uprchlíci nebezpeční. Kromě sdílení bigotně nenávistného obsahu typu Naštvané matky a Říkáme NE imigrantům v ČR plní timeline fotkami jídla, aut a vtipy z výprodeje. Miluje Českou republiku.

To je pravda poněkud kousavý popis skutečnosti, ve které se spousta lidí ocitá. Rekonstrukce sociální reality v živém přenosu. Je neuvěřitelné, s jakou rychlostí se to děje. Ještě před třemi lety bylo pro tu každodenní, žitou realitu toto téma neznámé. Dnes představuje neoddělitelnou součást společenské identity.

Fakt, že je možné během několika týdnů vyměnit uprchlíky třeba za elektronickou evidenci tržeb, ještě neznamená, že s další media hype, při dalším nárazu na informační vlnu, se neobjeví tento mem v ryzí podobě znovu, a tentokrát okamžitě. Určitě to s časem upadá, ale odhadem vycucaným z prstu si troufám tvrdit, že stačí připomínat ob několik měsíců, aby žil mem žil spokojeným a dlouhým životem obklopen mnoha blízkými a přáteli. Nikdo si ani nevšimne, že se na chvíli vytratil do pozadí kvůli nějaké veřejné hádce o lokální problémy.

Máme mnohem větší problém, než jsme si vůbec ochotni připustit. Rozvrat původních informačních struktur a hierarchie autorit, od nichž se odvíjela důvěryhodnost, vedou k tomu, že příliš mnoho lidí nevidí žádný rozdíl mezi zprávami OSN, Human Rights Watch, Červeného kříže, Lékařů bez hranic či médií s vysokým globálním kreditem s jakýmkoliv pamfletem nebo prezentací, kterou jim někdo pošle emailem nebo sdílí přes sociální sítě. Je samozřejmě možné, že také informace z důvěryhodných zdrojů mohou být nepřesné a částečně zavádějící, nicméně ta pravděpodobnost je naprosto nesrovnatelná v porovnání s informacemi z neznámého zdroje, notabene pokud chtějí zcela zpochybnit, co důvěryhodné zdroje tvrdí.

Je to takřka nepochopitelné, ale míra negramotnosti v tomto směru je obrovská a nevyhýbá se ani lidem, kteří dosáhli formálně vyššího vzdělání a domnívají se, že jsou schopni manipulace odfiltrovat. Přitom postrádají naprosto elementární principy uvažování, které je nutné ke kritickému odstupu umět použít. Masivní množství vůči sobě naprosto kontroverzních informací a neschopnost použít klíč k jejich třídění nakonec vedou k dojmu, že všechno je manipulace a že tvrzení je nutno zprůměrovat, aby se člověk dobral pravdy. To je ještě ten lepší scénář. Ten horší, založený na odporu vůči establishmentu, je vede k přesvědčení, že pravda jde také proti. Z toho těží všichni pomatenci šířící konspirace a žel i lidé typu Trumpa, kteří prostě tento vehikl použijí k tomu, aby dojeli vítězně ke svému politickému cíli.

Tento stav se prolnul do všedního světa společnosti pro velkou část lidí nepozorovaně. Nic se pro ně nezměnilo, mračno informačních zdrojů, v němž se jejich hlava najednou ocitla, nevnímají. Čím větší jazykové a kulturní izolaci jsou vystaveni, tím méně je pro ně snadné pochopit, co se ve světě děje. Nejhorší je, že se s tím nedá krátkodobě nic dělat. Z dlouhodobého hlediska je naprosto klíčové zaměřit se ve vzdělávání tímto směrem. Jenže vše je závislé na reakci systému. Je trestuhodné, že tváří v tvář realitě systém není schopen reagovat. Jak ukazují indicie, bude-li tento stav trvat dlouhodobě, nemůžeme doufat v zachování liberální demokracie. Jedno je ale zřejmé: této nebetyčné hlouposti podléháme zcela demokraticky. Takový je paradox všedních dní na konci roku 2016...

Vytisknout