Destigmatizace duševně nemocných

14. 12. 2016 / Kateřina Duchoňová

Přitom je jich celá řada, může to být právě tak váš soused nebo kolega, který ale o svých potížích raději nemluví, protože má strach.Strach z toho, jak by ho potom vnímalo okolí nebo i z následné ztráty zaměstnání.Nedávno vyšel v časopisu Respekt článek o tom, že se lidé v České republice na pracovišti raději nezmiňují o své odlišné sexuální orientaci, nepříznivých rodinných poměrech a náboženském vyznání.Zřejmě díky podobným předsudkům jako v případě duševních nemocí.

Z dva roky starého průzkumu postojů veřejnosti k transformaci zdravotnictví a sociálních služeb má právě transformace psychiatrické péče nejméně sympatií, alarmující také je , že soužití s duševně nemocnými vnímá více negativně mladší generace než jejich rodiče, tolik zaznělo na Konferenci sociální psychiatrie.

Také tomu není tak dlouho, co mi pacient v ambulanci sdělil, že přišel o zaměstnání, které si našel jako přivýdělek k částečnému invalidnímu důchodu pro úzkostně-depresivní potíže.Zaměstnavatel se ho dotazoval na důvod invalidizace, měl potom obavy z nespolehlivosti a nevyzpytatelnosti , tak ho ještě ve zkušební době propustil.Pacientovi kleslo už jeho tak nízké sebevědomí a znovu se objevily úzkosti, které delší dobu neměl.

Mnoho pacientů žádá na potvrzení návštěvy u lékaře raději razítko bez označení psychiatrického oddělení, protože si nejsou jisti, jaké reakce by mohli očekávat. Bojí se někdy i zaslání zprávy praktickému lékaři.

Přitom jsou třeba celé roky dobře stabilizovaní a kvalifikovaní ve svém oboru, ne každý trpí častými relapsy nebo chronifikací potíží.U některých chronických pacientů je potom vhodnější zaměstnání v sociální firmě nebo v chráněné dílně, kterých ale stále není dostatek, zvláštˇve venkovských oblastech to pacienti mají těžké. Přestože mají většinou potřebu se realizovat a být užiteční.

Pacienti, kteří měli tu smůlu a onemocněli už v mladém věku se zase snaží zatajit své psychické problémy před spolužáky a učiteli, bohužel není výjimkou, že čelili šikaně jen proto, že jsou léčeni na psychiatrii.Tím mají zaděláno na další traumatizaci a komplikovanější léčbu.

Ani ve zdravotnictví to nemají psychiatričtí pacienti jednoduché, nejednou bývají podezíráni v případě vzplanutí tělesných potíží ze simulace nebo dekompenzace duševního onemocnění.Podotýkám, že se to netýká psychosomatických potíží, tam je konzultace psychiatra či psychologa zcela na místě, ale pacientů se schizofrenií, bipolární afektivní poruchou či depresí. Někdy se málo pamatuje i na to, že psychiatrická symptomatika může být projevem tělesného a nikoliv duševního onemocnění.

Stává se, že pokud má pacient uvedenu v anamnéze psychiatrickou diagnozu , tak se hned očekávají nestandardní projevy a je mu přivolán konziliární psychiatr, pokud je dostupný, dotyčný pacient je potom pohoršen a žádá vysvětlení. Naopak je někdy konziliář přivolán ke skutečně nepříjemnému vystupování pacienta. Potom se nemusí vždy jednat o duševní poruchu, ale také o povahové rysy pacienta.Personálu bohužel bývá málo, někdy by stačilo s pacientem a jeho blízkými více promluvit a celou situaci vyjasnit.

Pokud je na tzv.somatické oddělení nebo pohotovost přivezen pacient s psychickými potížemi, tak se pod vlivem negativní mediální kampaně téměř automaticky očekává jeho nebezpečnost.Zůstává otázka, jak se třeba takový člověk v akutní stresové reakci cítí, jestliže se hned sahá k represivním opatřením, volá se ostraha a podobně.Jiná je samozřejmě situace akutně neklidného pacienta, kdy je potřeba rychlé akce a zklidnění pacienta i za cenu fyzického omezení .Je samozřejmě potřeba dbát na bezpečnost personálu, často zdravotníci k pacifikaci nestačí a je potřeba přivolat i policii. Někdy bývá vyvíjen tlak na to, aby se pacient i se závažným akutním tělesným onemocněním a psychiatrickou problematikou přeložil co nejdříve na psychiatrické oddělení, které ale většinou není uzpůsobeno na intenzivní péči o tělesné zdraví, rozdíl je pouze v tom, že je oddělení uzavřené.

Nakonec i díky tomuto povědomí o psychických nemocech se někteří lidé obávají psychiatra vůbec vyhledat, raději tiše trpí, případně se snaží své potíže zastírat a hrozí tak riziko závažných zdravotních komplikací i sebevražedného jednání, stejně tak se mohou obávat stigmatizace i jejich blízcí.

Také psychosomatičtí pacienti se obávají být označeni nálepkou duševní poruchy a točí se tak dále v kruhu marných vyšetření.Zůstává ale pravdou, že psychosomatika by měla stát mimo psychiatrii jako samostatný obor, který by slučoval odborníky různých medicínských specializací s psychoterapeutickým vzděláním.

Kurzy zaměřené na základy problematiky duševně nemocných a komunikace s nimi by měli být součástí vzdělání všech zdravotníků, ale hlubší znalosti by měli mít i sociální pracovníci nebo učitelé.Jedná se o rozsáhlou problematiku se kterou se zřejmě budeme setkávat čím dál častěji.

Vhodné by byly i příspěvky zaměstnavatelů na alespoň krátkodobé psychoterapeutické kurzy nebo kurzy krizové intervence. Je potřeba vyzdvihnout, že zvláště mezi mladší generací lékařů a středního zdravotního personálu vzrůstá zájem o problematiku duševního zdraví a nemoci i o vzdělávání v psychoterapii, ne vždy ale nacházejí pochopení u vedení nemocnic.

I když se přístup k duševně nemocným pozvolna mění, tak je stále co zlepšovat, mějme tedy na paměti, že psychické potíže mohou potkat kohokoliv z nás, protože s jistotou neznáme své genetické dispozice a životní stresy, které jsou častým spouštěčem , zažíváme všichni.

V blízké době by se měla realizovat reforma psychiatrické péče, která počítá s rozšířením psychosociálních služeb a komplexní péčí o pacienta včetně časného záchytu, práce s rodinou a sociální rehabilitací.Součástí by měla být i užší spolupráce s praktickými lékaři a osvětová kampaň. Je snaha zapojit do destigmatizační kampaně i veřejně známé osobnosti potýkající se s duševními potížemi, protože mezi duševně nemocnými je řada velmi schopných a úspěšných lidí. Důležité by měly bý přednášky lidí se zkušeností s duševním onemocněním na školách a veřejných debatách.

Zlepšit by se mělo i financování psychiatrické péče, zatím je finanční objem vydaný na psychiatrickou péči z celkového rozpočtu zdravotnictví nejmenší v poměru k jiným členským státům EU, lépe jsou na tom i některé postsovětské republiky.

Obecně je potřeba více mluvit o psychických nemocech v médiích a přinášet konkrétní svědectví, duševní problémy se mohou týkat skutečně každého, i když si to nechceme připustit.

Vyšlo ve Zdravotnických novinách, roč.65, č.19, str.6

Vzhledem k tomu, že jste na těchto stránkách, máme na vás malou prosbu. Britské listy čte hodně lidí, ale na jejich provoz přispívá jen zlomek čtenářů. Zvlášť v nynější zhoršující se mezinárodní situaci jsme přesvědčeni, že věcné informace a analýzy, které BL přinášejí do českého prostředí, hrají nezastupitelnou roli. Server se však nedá provozovat zadarmo. Prosíme, přispějte finančně na jeho provoz.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Vytisknout