Adventní úvaha o svobodě vůle

14. 12. 2016 / Boris Cvek

Podle mého názoru je zde nejdříve matka a dítě jako osoby, jejich láska, společnost, v nichž žijí, a to všechno dítěti umožňuje – spolu s dobou, v níž se narodilo – aby se někdy ve škole začalo zabývat tím, jak vlastně popisujeme svět pomocí vědy. A možná si bude myslet, a bude takto také vedeno, že tento obraz světa se učí, protože je prostě správný.

Jenže jak se vlastně stal správným? Jak se prosadil? Nebyl tu přece vždycky. Prosadil se nikoli svou logickou silou nebo svými filozofickými důsledky, to by totiž zůstal ve slonovinové věži intelektuálních spekulací. Hlavní důvod, proč tento obraz bereme tak vážně, je jeho úspěch v měnění našich životů k lepšímu. Nejprve musíte vědět, co to je vztah matky a dítěte a co to je smrt dítěte pro matku, než začnete toužit po způsobech, jak omezit dětskou úmrtnost. Z hlediska atomů a nervových dějů to nedává smysl.

Nejprve je naše každodenní realita a pak až věda. V žádném případě to nemyslím tak, že by se věda dala nahradit každodenními předsudky a selským rozumem nebo nějakým kvalitativním zkoumáním našich prožitků, introspekcí atd. Ale věda je produkt naší činnosti, není to zjevení pravdy, podle níž musíme žít ad absurdum. A zrovna svobodná vůle tolik souvisí se všemi možnými aspekty našeho každodenního života, že ji není možno na základě nějaké teorie odbýt ve smyslu existuje/neexistuje.

Souvisí například s pojmem odpovědnosti. Nakolik jsme za to či ono odpovědní? To je podle mne ta správná otázka, otázka etická, právní, k níž věda může dát ten či onen odborný posudek (třeba o příčetnosti či opilosti), nikoli však paušální odpověď. A je to samozřejmě i prastará otázka náboženská, zejména v křesťanství. Když v Adventu očekáváme příchod Krista, vyznáváme tím svou bezmocnost, svou potřebnost. Jedině on nás může spasit.

Ale ani to očekávání není tak úplně svobodné. Někdo se třeba narodil do rodiny s tak pokřiveným pojetím křesťanství, že už neměl svobodný prostor, najít v křesťanství něco hezkého. Někdo si myslí, že očekává, ale ve skutečnosti neočekává. Takových paradoxů je v Novém zákoně více. Třeba: na odiv vydávaná zbožnost je ve skutečnosti bezbožnost. Anebo: svobodná vůle mimo řád lásky je ve skutečnosti otroctví. Pozorovatelé lidského života tohle dosvědčí napříč kontinenty a staletími.

Svobodná vůle je prožitek, s nímž je užitečné se naučit zacházet. Bez odpovědnosti je život marný, není možné duševně růst, není možné vytvořit funkční společnost. Možná někdo řekne, že prožitky jsou iluze. Představa, že abstraktními teoriemi lze poznat skutečnost, je ještě mnohem větší iluze. Matematizace je idealizace a má smysl praktický. Nikdo příčetný na základě jednoduché stavové rovnice pro ideální plyn nebude tvrdit, že plyny jsou složeny z částic o objemu nula. Rozumný člověk si z praxe dopočte parametry, aby mohl rovnici používat v průmyslu.

Tím nechci říci, že nemám hluboký obdiv ke konkrétnímu úsilí, jaké např. prokázal Francis Crick ve své knize Věda hledá duši, poctivě hledat a nenacházet svobodnou vůli ve fungování našeho mozku. Od dob Vesalia, který při pitvách nenašel aristotelskou černou žluč (protože neexistuje), je moderní medicína stále jednoznačnějším potvrzováním – navzdory řecké filozofii – staré biblické moudrosti (Genesis: 3,19): „Prach jsi a v prach se navrátíš.“ Právě proto potřebujeme spásu.

Vzhledem k tomu, že jste na těchto stránkách, máme na vás malou prosbu. Britské listy čte hodně lidí, ale na jejich provoz přispívá jen zlomek čtenářů. Zvlášť v nynější zhoršující se mezinárodní situaci jsme přesvědčeni, že věcné informace a analýzy, které BL přinášejí do českého prostředí, hrají nezastupitelnou roli. Server se však nedá provozovat zadarmo. Prosíme, přispějte finančně na jeho provoz.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Vytisknout