Bezpečné útočiště a zahraniční sponzor jsou pro povstalce základními předpoklady úspěchu

Darurat: Poslední velké vítězství nad povstalci

17. 10. 2016 / Karel Dolejší

Pokud platí nějaké pravidlo ohledně zahraniční pomoci povstalcům, s empirickými údaji je slučitelná leda následující formulace: Povstání, která nedisponují zahraniční podporou, včetně zásobování výzbrojí, mají všeobecně mnohem nižší šanci na vítězství než ta, která si zajistila zahraničního sponzora či sponzory.


V letech 1948 - 1960 vedly jednotky Britského společenství národů v Malajsii boj proti povstalcům z komunistické Malajské armády národního osvobození. Mezi autory zabývajícími se teorií povstalecké války nehledě na preferované přístupy panuje široký konsensus, že válka označovaná v malajštině výrazem Darurat představuje poslední přesvědčivé vítězství západních jednotek nad povstalci. Právě proto bývá malajské tažení často studováno a považováno za svého druhu normu.


Opravdu jen málokdy se stává, že povstalecká válka nemá žádného zahraničního sponzora. Pravidlem je opak. Tak tomu bylo během francouzské války v Alžírsku, kdy povstalce masivně podporovaly země komunistického bloku, během první války ve Vietnamu, kdy Čína masivně pomáhala expertízou i výzbrojí Vietminhu proti francouzské armádě. Jak známo, sovětská intervence v Afghánistánu byla poražena do značné míry díky zásobování povstalců britskými a americkými protiletadlovými zbraněmi. Válka v bývalé Rhodesii, v níž se střetli bílí kolonisté s kmenovými jednotkami vyzbrojovanými SSSR a Čínou, skončila také porážkou rhodéských ozbrojených sil, ačkoliv ve své době se zřejmě jednalo o nejkompetentnější protipovstalecké síly na světě. Jihoafrická republika navzdory sérii porážek, které po léta uštědřovala povstalcům podporovaným východním blokem a Angolou, také nakonec prohrála.

Poslední dva zmíněné případy mimochodem demonstrují, že ani často vzývané použití lokálních jednotek (zde místních kolonistů a spojenců z řad černošského obyvatelstva) automaticky negarantuje úspěch protipovstalecké operace.

Kolabující kolumbijská guerilla FARC patří celosvětově k velkým výjimkám, protože se ji jako jedné z mála podařilo přežít období ztráty masivní kubánské podpory po rozpadu sovětského bloku. FARC ale přežila do dnešních dnů jedině díky alianci s narkomafií, kampani spojené s únosy a vymáhání výkupného. To způsobilo, že široké vrstvy kolumbijského obyvatelstva dnes povstalce na smrt nenávidí.

Pokud platí nějaké pravidlo ohledně zahraniční pomoci povstalcům, s empirickými údaji je slučitelná leda následující formulace: Povstání, která nedisponují zahraniční podporou, včetně zásobování výzbrojí, mají všeobecně mnohem nižší šanci na vítězství než ta, která si zajistila zahraničního sponzora či sponzory.

Cílem povstalců v rámci "války čtvrté generace" je přežít a přesvědčit protivníka, že dalším pokračováním ve válce nedokáže dosáhnout svých cílů. Nejčastější chybou povstalců bývá předčasný přechod od decentralizovaného povstání k centralizované struktuře a obsazování území, což poskytuje pravidelné armádě s její převahou v palebné síle a průzkumných prostředcích možnost stanovit jasné těžiště operací. V takových případech čeká povstalce porážka a opětovný přechod k rozptýlenému, nepravidelnému způsobu boje.

Cílem povstalců naopak není vítězit ve všech taktických střetnutích. Názornou ukázku může poskytnout druhá válka ve Vietnamu, kdy severovietnamská strana a Vietcong až do stažení amerických jednotek jen v několika málo případech učinily výjimku z pravidla, že prohrají každé jednotlivé taktické střetnutí.

Sýrie
Vytisknout

Související články

Obsah vydání | Úterý 18.10. 2016