Analýza
Kterak vyzbrojování rebelů proti vládním vojskům téměř vždy končí neúspěchem
17. 10. 2016 / Daniel Veselý
Západní sdělovací
prostředky se v těchto dnech exkluzivně soustředí na ruské a syrské nálety
ve východním Aleppu, které si od kolapsu příměří dohodnutého mezi USA a Ruskem
vyžádaly stovky civilních životů. Volání po zavedení bezletové zóny, která je
však zaručeným receptem na fatální eskalaci násilností v Levantě,
přehlušuje nepříliš známé faktory, které v rozdmýchání konfliktu, jenž si
vyžádal stovky tisíc obětí, hrají nezanedbatelnou roli.
Chceme-li pochopit, proč
se válka v Sýrii stala tak mimořádně krvavou záležitostí, musíme zohlednit
veškeré faktory, které k tomuto neblahému stavu vedly, včetně těch méně
známých. Na jedné straně stojí Asadův režim, který od vypuknutí konfliktu
v roce 2011 vojensky, diplomaticky i finančně podporuje Rusko a Írán, a na
straně druhé značně fragmentarizovaná ozbrojená opozice, jejíž vojenská podpora
ze strany arabských monarchií, Turecka a Spojených států se datuje nejpozději od roku 2012.
Podle údajů
aktivistických skupin stranících ozbrojené opozici usmrtil Asadův režim a jeho
spojenci drtivou většinu civilistů, nicméně představitelé OSN na začátku roku
2014 konstatovali, že je obtížné určit reálný počet obětí
konfliktu, jelikož existují pochybnosti o správnosti údajů, které měli
k dispozici. List The Washington Post
informoval, že těžké určit, kolik lidských životů má na
svědomí Asadová vláda a kolik „rebelové“, neboť k mání nejsou skoro žádné údaje,
jež by poskytovaly skupiny loajální syrském režimu.
Damašek a jeho spojenci
disponují mnohem větší vojenskou silou včetně bitevních helikoptér a letounů,
tanků apod. než ozbrojená opozice, a na základě této skutečnost je možné usoudit,
že většinu civilních obětí má na svědomí Asad a spol. Ale i tak by bylo
záhodno, aby západní sdělovací prostředky nebraly informace od aktivistických
skupin nakloněných jedné straně konfliktu za „písmo svaté“, notabene když o
jejich důvěryhodnosti pochybují v OSN.
Západní mainstreamová
média poněkud opomíjejí roli Obamovy administrativy při rozdmýchávání válečného
konfliktu v Sýrii, někteří komentátoři dokonce tento fakt odmítají a
naopak Bílému domu vyčítají nečinnost tváří v tvář Asadovým válečným
zločinům. Avšak vycházíme-li z volně dostupných dokumentů a poznatků
zveřejněných ve významných světových periodikách, zjistíme, že úloha Obamovy
vlády v syrské tragédii není vůbec marginální.
První zdokumentovanou
zprávu o podpoře Obamova kabinetu a jeho spojenců pro syrskou ozbrojenou
opozici přinesl americký nevládní „watchdog“ Judicial Watch, který zveřejnil memorandum Obranné zpravodajské agentury (DIA) spadající pod
ministerstvo obrany USA. Zde se dočteme, že z libyjského Benghází putovaly
od října 2011 (tedy sedm měsíců od zahájení protestů proti vládě Bašára Asada)
do září 2012 na syrské bojiště tyto zbraně: Zaměřovací pušky (500 kusů), ruční
protitankové granátomety (100 kusů) a 300 granátů a zhruba 400 kusů munice do
houfnic. Jak stojí psáno ve zprávě komise dolní komory Kongresu USA, CIA, jež tehdy
měla v Benghází tajnou buňku, pozorně monitorovala transfer zbraní
z libyjských arzenálů do rukou syrských „rebelů“, který byl realizován arabskými
monarchiemi a Tureckem. Ačkoliv jde jistě o nepatrné množství zbraní ve
srovnání s vojenskou silou, jíž v té době disponoval Bašár Asad, a
tyto zásilky sotva mohly zvrátit průběh války, další, mnohem větší zásilky
zbraní a vojenského materiálu následovaly.
Na začátku roku 2012
zahájila CIA ve spolupráci s arabskými monarchiemi a Tureckem tajný
program spočívající v letecké přepravě zbraní pro ozbrojenou syrskou opozici, o
čemž v červnu 2012 exkluzivně psal list The
New York Times. Skupina důstojníků ze CIA, která operovala na jihu Turecka,
pomáhala svým spojencům při rozhodování, která z opozičních skupin, bojujících
s Asadovými vojsky, získá zbraně včetně automatických pušek, ručních
protitankových granátometů a munice. Třebaže šlo zprvu o menší vojenské balíčky,
později téhož roku byly o poznání objemnější a jejich transfer intenzivnější. The New York Times v březnu 2013
čtenáře informuje o více než 160 letech jordánských, saúdských a
katarských vojenských nákladních letadel, jež přistávala na různých místech
v Turecku a v menší míře v Jordánsku. Celkově mělo být přepraveno
3500 tun zbraní a vojenského materiálu. Podle autorů článku koreloval zvýšení
transfer zbraní pro rebely s jejich úspěchy v boji s Asadovou
armádou.
To je důležitá poznámka;
hovoříme totiž o polovině roku 2012, kdy počet obětí v Sýrii nedosahoval dnešních
závratných výšek. Konflikt teprve nabíral na obrátkách, byl rozdmýcháván jak
brutalitou Asadových vojsk, tak vojenskou silou protivládních „rebelů“, jimž v té
době dominovali salafisté, muslimští bratři a Al-Kájda, jak se dozvídáme
z další zprávy DIA. Podle této zprávy Al-Kájda syrskou opozici
podporovala od samého začátku.
Tentýž list v jiném článku uvádí, že Saúdská Arábie současně
kupovala zbraně a vojenské vybavení v Chorvatsku, aby jimi s pomocí
jordánských nákladních letadel zásobovala protivládní povstalce v Sýrii.
V tomto případě šlo o „obrovský nákup pěchotních zbraní z válek na
Balkáně z 90. let minulého století“ a tyto zásilky obsahovaly „tisíce
pušek a stovky kulometů“.
Obamova administrativa
prohloubila svoje angažmá v Sýrii v dubnu 2013, kdy pověřila CIA, aby poskytla
vojenský trénink tisícům „umírněných rebelů“ a vyzbrojila je; k tomuto
účelu vyčlenila 1 miliardu dolarů, jak se dozvídáme z deníku The Washington
Post. Po dvou letech, co bylo do syrského válečného kotle posláno 10 tisíc „rebelů“,
se zpravodajský výbor dolní komory amerického Kongresu rozhodl zkrátit rozpočet
pro tento program o 20 procent. I když se mezi předáky Bílého domu a operativci
CIA objevily obavy, že se kvůli tomuto kroku sníží bojová efektivita
protiasadovských povstalců, CIA ze Sýrie přinesla varující poznatky: „Válka se
dostala do rozhodující fáze, v níž Bašár Asad přichází o území a sílu, a
v brzké době by mohl být donucen vzdát se téměř celé Sýrie, kromě úzkého koridoru,
ve prospěch rebelských seskupení, z nichž některé jsou ovládány
islamistickými militanty.“
The Washington Post dále citoval jednoho nejmenovaného zpravodajce,
který zdůraznil, že Asadovy citelné územní ztráty by mohly přimět Rusko a Írán,
aby odvrátily kolaps jeho režimu.
O čtyři měsíce se Kreml vojensky
přímo vložil do války v Sýrii - právě aby předešel kolapsu svého klienta v
Damašku.
Poznatky CIA
z válečné Sýrie roku 2013 potvrdil deník The
Independent, který v říjnu 2015 zveřejnil článek, podle nějž hrají
americké protitankové řízené střely TOW v rukou antiasadovské opozice prominentní
roli při formování syrského válečného konfliktu, který se stal válkou
v zastoupení Spojených států a Ruska. Syrští povstalci tyto účinné zbraně
od Spojených států dostávali v rámci tajného programu po dobu dvou let
s cílem posílit ochabující rebelii proti Damašku, kdy se jim podařilo
dostat Asadův režim do úzkých. Autorka textu míní, že nezamýšleným výsledkem
tohoto plánu byla ruská intervence na záchranu Asadovy vlády.
V září 2014 Sněmovna
reprezentantů Spojených států rozhodla o realizaci dalšího programu, v jehož rámci mělo být v průběhu tří
let trénováno a vyzbrojeno 5 tisíc „rebelů“ ročně. Tentokrát měli povstalci
čelit Daeši, neboť jeho bojovníci se v roce 2013 stali dominantní bojovou silou
v Sýrii. V polovině následujícího roku ukončila výcvik pouze skupina 54
bojovníků, kteří byli ihned po nasazení do pole přemoženi Frontou an-Nusrá.
Během pouhých 24 hodin byla většina těchto rekrutů buď usmrcena, nebo prostě
zmizela. Fronta an-Nusrá se následující den na sociálních sítí chlubila
ukořistěnou americkou výzbrojí a The
Washington Post informoval o debaklu, který přirovnal ke krachu
v Zátoce sviní. V září toho roku byl Pentagon donucen oznámit, že
proti Daeši bojuje pouze čtyři nebo pět „rebelů“.
Ačkoliv uvnitř Obamovy
administrativy existovaly v letech 2012 a 2013 různé názory na realizaci
vojenské podpory antiasadovské opozice za situace, kdy razantnější přístup
zastávala třeba tehdejší ministryně zahraničí Hillary Clintonová a bývalý
ředitel CIA David Petraeus, zatímco prezident Obama byl obezřetnější. Šéf
Bílého domu si z tohoto důvodu nechal od CIA vypracovat studii, jejíž závěry však jeho pochybnosti předčily. Úsilí
amerických vlád vyzbrojovat zahraniční rebelské síly s cílem ovlivnit průběh
různých konfliktů téměř vždy skončily neúspěchem, jak konstatují autoři této studie.
Výjimkou je výcvik a vyzbrojování mudžahedínů proti Sovětskému svazu
v Afghánistánu. Nicméně tento příklad je nanejvýš sporný, neboť výsledky těchto snah vedly po stažení sovětských vojsk ke krvavé občanské válce s desítkami tisíc obětí, v níž zvítězil Tálibán, a vše kulminovalo v teroristických útocích z 11. září 2001.
Přesto ale prezident Obama
vládní program na přímou vojenskou podporu antisadovské opozice v dubnu
roku 2013 autorizoval.
Vměšování Spojených států
a jejich spojenců do války v Sýrii prodloužilo samotný konflikt a přimělo Rusy,
aby se v něm angažovali přímo. Zatímco se Washington podle svých slov snažil
svou podporu cílit na takzvané umírněné rebely, víme, že tito bojovníci často spolupracují s radikálními
islamisty, či k nim rovnou dezertují. Navíc velké množství amerických
zbraní v Sýrii a Iráku nezřídka končí v rukou džihádistů, včetně
teroristů Daeše, což by se nakonec mohlo obrátit i proti Spojeným
státům. Existence takzvané umírněné opozice je v dnešní Sýrii
spíše zbožným přáním než realitou.
Islamisté, kteří jsou již
několik let hnací silou ozbrojené opozice, chtějí v Sýrii vytvořit chalífát
a zavést zde právo šaría, těžko mohou tedy představovat schůdnou alternativu
vůči režimu Bašára Asada. A to i přesto, že je vláda v Damašku až neúnosně
namočena v krvi. Ačkoliv Asadova vláda ani před válkou nešetřila represemi,
přece jen syrská ústava zaručovala jistá práva tamním menšinám, kupříkladu
křesťanům. Válka ale vše změnila a dnes v Levantě sotva existuje mocenské
uskupení, jež by hájilo zájmy obyčejných Syřanů.
Vytisknout