Analýza

O neznámé genezi syrského konfliktu

26. 9. 2016 / Daniel Veselý

Protesty proti represivní syrské vládě, které, inspirovány takzvaným arabským jarem, vypukly 15. března roku 2011, byly ze začátku naprosto legitimní. Účastníci těchto protestů byli valnou měrou znepokojeni ekonomickou situací v zemi, již zhoršily zavedení volnotržních ekonomických opatření, vleklé sucho a následná neúroda, s níž si syrská vláda nedokázala poradit. Tyto ekonomické „reformy“ (například privatizace velkých sektorů ekonomiky) zahájil otec stávajícího syrského prezidenta Háfiz al-Asad a akceleroval je Bašár Asad. Pro mnohé může být překvapením, že se nominálně „socialistický“ a sekulární syrský režim inspiroval západním ekonomickým modelem. Připomeňme si, že Asadova vláda, obdobně jako Kaddáfího vláda, v té době spolupracovala s administrativou George W. Bushe na věznění a mučení osob podezřelých z terorismu.

Demonstrující také požadovali zavedení demokratických reforem, větší svobodu, propuštění politických vězňů, boj proti korupci apod. Z toho vyplývá, že Asadův režim, který byl v té době do jisté míry spjat se západními politickými a ekonomickými špičkami, nebyl - a samozřejmě, že není - tak čistý a nevinný, jak se nám snaží někteří „analytikové“ namluvit.

Ukradená revoluce

Avšak již první protesty, jejichž účastníci volali po radikálních reformách a nikoliv výhradně po hlavě prezidenta Asada, což je dodnes přetrvávající mantrou západních států a jejich arabských spojenců a Turecka, se záhy staly násilnými. 20. března 2011, tedy pouhých pět dnů po zahájení syrské revoluce, několik demonstrujících vypálilo do základů sídlo baasistické strany a další přilehlé budovy a v následujících potyčkách přišlo o život sedm policistů a 15 demonstrantů. Prezident Asad ze spáchání incidentu obvinil zahraniční konspirátory a násilnosti dále eskalovaly s obětmi na obou stranách.

Podle oficiálních údajů bylo do konce července téhož roku při nepokojích usmrceno 1600 civilistů a 500 příslušníků bezpečnostních sil; nelze tedy hovořit o jednostranné a drtivé ofenzivě syrských bezpečnostních sil proti naprosto bezbranným civilům. Tyto údaje je však nutné brát s rezervou, neboť jsou ovlivněny oboustrannou propagandou a chaotickou informační válkou. Požadavky zprvu sympatické revoluce v Sýrii tedy splněny nebyly, neboť představitelé demokratických sil byli záhy odsunuti na okraj nebo přímo do podzemí a jejich vliv na dění v zemi byl minimální a nyní se prakticky rovná nule.

Armáda chameleónů

Do civilních bojů se v červenci téhož roku zapojila Svobodná syrská armáda (FSA), kterou za pomoci turecké vojenské rozvědky založilo pět nebo sedm důstojníků zběhlých ze syrské armády s cílem „způsobit pád systému“ v Sýrii. V říjnu 2001 Turecko nabídlo FSA na svém území útočiště - „bezpečnou zónu“ a základnu, kde by mohla operovat. FSA měla oficiálně získat další pomoc ze zahraničí v listopadu 2011, a to od Dočasné národní přechodné rady v Libyi v podobě financí, zbraní a dobrovolných bojovníků. Koncem listopadu bylo v Sýrii nasazeno asi 600 libyjských bojovníků, kteří tam vstoupili přes turecké území. Ankara společně se Saúdy a Katarci začala těmto a dalším rebelům poskytovat zbraně a další vojenský materiál (automatické pušky, ruční protitankové granátomety a další protitankové zbraně) za asistence CIA již v první polovině roku 2012, jak informuje New York Times, a tím se dosud lokální konflikt internacionalizoval.

Zahraniční pomoc pro FSA, které se časem podařilo získat podporu od Spojených států, Velké Británie a Francie, ale přitáhla i islamistické elementy, sdružené kupříkladu v Syrské islámské osvobozenecké frontě (SILF), jejíž páteř tvořili salafisté a muslimské bratrstvo. Tito islamisté na konci roku 2012 představovali polovinu ozbrojených sil bojujících proti vojskům Bašára Asada. V řadách Svobodné syrské armády bojovali a bojují taktéž další sunnitští militanti, dále pak Libanonci, Alžířané, Tunisané, Jordánci, a dokonce i bojovníci ze Saúdské Arábie. Není žádným velkým tajemstvím, že spousta bojovníků z FSA zběhla ke káidistické formaci an-Nusrá, jež se v roce 2013 stala nejlépe vyzbrojenou a motivovanou silou bojující proti Asadově režimu. FSA na druhou stranu navázala ambivalentní vztah s kurdskými milicemi YPG.

Zvěrstva spravedlivých

Ze západních sdělovacích prostředků i organizací, jako je třeba rebelům stranící Syrian Observatory for Human Rights (SOHR), se běžně dozvídáme, že FSA představuje legitimní odpor proti nepochybně brutálnímu Bašárovi Asadovi. Pomineme-li fakt, že tyto „spravedlivé bojovníky“ podporují represivní režimy se sídlem v Rijádu, Ankaře, Dauhá a Washingtonu, i oni se na syrském bojišti dopustili řady válečných zločinů.

V březnu 2012 napsali zástupci Human Rights Watch (HRW) otevřený dopis, v němž syrskou opozici včetně příslušníků FSA obviňují z únosů, mučení a poprav, a žádají je, aby s těmito zločinnými praktikami skoncovali. Vojáci z FSA byli HRW obviněni z toho, že do svých řad systematicky rekrutovali dětské vojáky včetně čtrnáctiletých dětí. Tato organizace obvinila syrské rebely kupříkladu ze spáchání masové vraždy nejméně 190 civilistů během ofenzivy namířené proti syrské armádě dne 4. srpna 2013.

Mýty ohledně umírněných rebelů v Sýrii

Dohady o tom, že v Sýrii existují umírnění rebelové v řadách FSA, rozmetává dokonce opozici nakloněná a již zmíněná organizace SOHR v jednom ze svých textů z února 2015. Zde je uvedeno, že FSA není umírněnou silou, a dokonce to ani nepředstírá. Dále v textu čteme: „Většina jejich lídrů a velitelů má silné džihádistické tendence a svou válku proti Damašku nazývají svatou válkou. V roce 2013 několik amerických vojenských představitelů pod podmínkou anonymity poukázalo na odhady Pentagonu, podle nichž je v FSA sdruženo více než 50 procent „extrémistických islamistických skupin“. Americká televize NBC k tomu tvrzení dodala, že „FSA se skládá ze stovek malých jednotek – některé z nich jsou sekulární, jiné pak náboženské – ať už jde o náboženství radikální či mainstreamové – a zbytek jsou rodinné gangy nebo jednoduše zločinci.“

Ono by bylo skutečně podivné, kdyby v prostředí války sycené jak Asadovou brutalitou, tak zločiny opozice podporované ze zahraničí, existovala krystalická umírněná opozice. V této chaotické válečné džungli místo pro umírněné bojovníky jednoduše být nemůže.

Přes masivní podporu velmocí ze zahraničí FSA po čtyřech letech bojů v podstatě zkolabovala, jak se můžeme dočíst i na stránkách deníku International Business Times, jelikož tisíce vojáků dříve bojujících pod záštitou FSA přeběhly ke káidistům z an-Nusrá. Bohatí byznysmani z monarchií v Perském zálivu a Libye je jednoduše přeplatili. Bývalé kádry FSA si totiž stěžovaly, že byly nedostatečně placeny a že nedostávaly zbraně v potřebném množství.

V informační válce obestírající konflikt v Sýrii se dokonce objevily zvěsti o tom, že Svobodná syrská armáda de facto neexistuje. Toto konstatování však nepadlo z úst žádného konspiračního teoretika, ale opakovaně z úst známého reportéra Roberta Fiska. Další smrtící ránu efektivitě „umírněných rebelů“ sdružených kolem FSA zasadil v říjnu loňského roku novinář publikující v listu Independent a specialista na dění v Sýrii Patrick Cockburn, který napsal: „Svobodná syrská armáda byla vždycky mozaikou frakcí a dnes je vesměs neefektivní.“

Džihádisté na koni

Paralelně s vytvořením „demokratických“ opozičních bojových sil reprezentovaných hlavně FSA začaly v druhé půlce roku 2011 a v průběhu následujícího roku do Sýrie proudit tisíce džihádistických elementů, jež se brzy staly páteří syrské opozice. Tuto skutečnost dokládá i zpráva americké Defense Intelligence Agency (DIA) ze srpna 2012, v níž její zaměstnanci předpovídají a mezi řádky vítají převahu salafistů ve východní Sýrii, potažmo vznik Islámského státu. Salafisté, mající silnou podporu hlavně ze Saúdské Arábie, samozřejmě nepředstavují žádnou mírumilovnou demokratickou alternativu k vládě sídlící v Damašku – jejich cílem je nastolení práva šaría v Sýrii. Tato politika, již podporovali spojenci Washingtonu v Rijádu, Ankaře a Dauhá, měla vést k izolaci a porážce režimu Bašára Asada, potažmo jeho podporovatelů v Moskvě a Íránu.

Další významnou informací této zprávy je konstatování, že hlavní hnací sílu povstaleckých sil v Sýrii představují salafisté, muslimští bratři a irácká odnož Al-Káidy; tedy žádní mírumilovní demokraté. Připomínám, že hovoříme o situaci z roku 2012; v té době zuřil válečný konflikt v Sýrii více než rok. Bašár Asad tedy již v této době čelil džihádistickým elementům, jež schůdnou alternativu vůči jeho opresivnímu režimu nepředstavovaly.

Tito fanatikové byli nepokrytě financováni, trénováni a vyzbrojeni blízkými spojenci Spojených států, a to zejména Saúdskou Arábií. Z poznatků americké tajné služby vyplývá, že Al-Káida v Sýrii prováděla teroristické útoky již na začátku roku 2012, tedy ani ne rok po vypuknutí protestů proti režimu Bašára Asada, a že v zemi hraje nemalou úlohu. Američtí představitelé také uvedli, že stoupenci Al-Káidy operující v Iráku se začali přesunovat na bojiště v Sýrii, aby zde bojovali po boku antiasadovských sil.

V listopadu 2012 bojovalo v řadách syrské franšízy Al-Káidy (Fronta an-Nusrá) 6 až 10 tisíc bojovníků, kteří byli v tutéž chvíli považováni za vysoce disciplinovanou a efektivní sílu v syrském válečném kotli. Tyto jednotky byly řízeny ze zahraničí arabskými monarchiemi s jasným cílem – svrhnout režim Bašára Asada, a to i za cenu, že oficiální nepřítel Washingtonu ovládne Levantu a nahradí sekulární, byť silně represivní vládu. Tato politika vedla taktéž ke vzniku Daeše v Sýrii, který zde začal zapouštět kořeny v dubnu 2013 – jak bylo ostatně předpovězeno v analýze DIA o osm měsíců dříve. Navíc existují pádné důkazy o přímé spolupráci Turecka, tedy klíčového klienta Washingtonu, s extrémisty z Daeše.

Irácký faktor

Nezapomínejme, že Al-Káida měla před angloamerickou invazí do Iráku v roce 2003 v Mezopotámii pramalý vliv, ale ten vzrůstal a sílil společně s odporem proti okupantům. Tito fanatičtí bojovníci se po takzvané surge v Iráku v roce 2007 uchylovali do bezpečného azylu v Sýrii, kde se později přidali na stranu antiasadovské opozice. Není náhoda, že myšlenky na vytvoření Islámského státu vznikaly v Američany spravovaných věznicích v Iráku, a to v letech 2007 až 2008, o čemž se podrobněji můžeme dočíst v deníku Washington Post.

Depeše amerického velvyslance v Damašku z roku 2006 obsahuje návrh, který doporučoval využití sektářských animozit při svržení režimu Bašára Asada, a to pět let před vypuknutím protivládních nepokojů v Sýrii. Obecně je možné konstatovat, že válka v Iráku představovala zásadní faktor v destabilizaci širšího Středního východu, a tato teze je podepřena třeba touto studií s názvem The Iraq Effect, již vypracovali experti na bezpečnostní situaci Peter Bergen a Paul Cruickshank.

Libyjská spojka a Obamovi rebelové

Investigativní novinář Seymour Hersh přišel předminulý rok se zjištěním, že CIA se na začátku roku 2012 ve spolupráci s Tureckem, Saúdskou Arábií a Katarem podílela na tajném plánu, který spočíval v transferu zbraní z arzenálu svrženého libyjského lídra Kaddáfího do rukou syrské opozice. Spojené státy měly v této operaci hrát jakousi zákulisní roli „supervizora“. Nicméně další zpráva DIA z října 2012 (publikovaná organizací Judicial Watch) informuje o transferu zbraní z libyjského Benghází do dvou syrských přístavů nacházejících se poblíž hranic s Tureckem, který probíhal od října 2011 do začátku září 2012. Zbraně z libyjských arzenálů (pušky pro snipery, RPG, munice pro houfnice…) se nakonec dostaly do rukou i hlavním představitelům syrských opozičních sil – džihádistům, což aktivně podporovali klíčoví spojenci Spojených států. Ba co více – informace o této operaci přicházejí přímo ze zdrojů amerického ministerstva obrany, není proto žádný důvod pochybovat o jejich pravosti.

Americký prezident Barack Obama si v rozhovoru pro New York Times v srpnu předloňského roku posteskl, že v Sýrii je mezi sekulárními rebely obtížné nalézt dostatečný počet spolehlivých kádrů, které by se daly trénovat, vyzbrojit a financovat.

Obamův kabinet prostřednictvím tajného programu CIA s ročním rozpočtem ve výši jedné miliardy dolarů, který byl zahájen na jaře 2013, vycvičil a vyzbrojil téměř 10 tisíc „umírněných rebelů“, již byli následně odveleni do Sýrie. Informoval o tom kupříkladu mainstreamový list Washington Post. Vzhledem k poznatkům DIA z roku 2012 o převaze džihádistických elementů v syrské ozbrojené opozici a kontroverzím spojeným s FSA lze s úspěchem pochybovat o demokratických úmyslech Obamou podporovaných rebelů. Tento program, jehož těžiště mělo spočívat ve vybudování mocenské protiváhy proti režimu Bašára Asada, ale vytčený cíl nesplnil.

Pentagon na konci roku 2014 představil ambiciózní plán s rozpočtem 500 miliónů dolarů, který počítal s vytvořením bojové síly o 5000 mužů ročně, již měli v Sýrii čelit Daeši. Následovalo ale spektakulární fiasko, neboť tento nákladný program vygeneroval pouze 4 nebo 5 bojovníků, kteří se do bojů s Daešem zapojili. Prvních 54 „absolventů“ totiž padlo do zajetí syrské odnože Al-Káidy, další byli buď zabiti, nebo se jednoduše rozprchli.

Tento program měl však být na rozdíl od předchozí iniciativy primárně zaměřen na potlačení Daeše, jehož územní zisky v Sýrii a Iráku vedly k vytvoření samozvaného chalífátu.

Otazníky okolo kampaně proti Daeši

Spojené státy v létě 2014 se svými spojenci zahájily leteckou kampaň proti pozicím Daeše v Sýrii a Iráku, která trvá dodnes. Její efektivita je sporná, neboť nebýt pozemních ofenzív kurdských jednotek v první řadě, Daeš by jen stěží utrpěl sérii porážek na severu Sýrie. Efektivitu Američany vedeného bombardování v Sýrii může zastínit účinnost ruského bombardování tamtéž, jelikož Kreml nálety úzce koordinuje s Damaškem. Washington však kromě syrských kurdských milic postrádá spojence na zemi, navíc v zemi, kde zuří konflikt mezi řadou znesvářených stran. Navíc počet civilních obětí v důsledků Američany vedených náletů se v Sýrii a Iráku pohybuje v řádu tisíců, jak ukazuje statistika organizace Airwars. Tento projekt nezávislých novinářů se zároveň zabývá monitoringem ještě destruktivnějších ruských náletů v Sýrii.

Události, které v Sýrii přinesl poslední rok (přímý vstup Ruska do války, resuscitace Asadova režimu i armády, smršťující se území Daeše, intervence Turecka namířená jak proti Kurdům, tak proti Daeši, blokáda a hrůzy Aleppa, mírové iniciativy USA a Ruska, americký nálet na syrské jednotky apod.) by si samozřejmě zasloužily samostatnou analýzu.

Autor tohoto textu nepodrobil rozboru vojenské aktivity ani rozsáhlé a zdokumentované zločiny Bašára Asada a jeho spojenců v Sýrii, neboť jsou s nimi čtenáři Britských listů pravidelně seznamováni; jde o doplnění nepříliš známých informací, jejichž absence může povahu samotného konfliktu zkreslit. Když vycházíme z interních dokumentů a produkce západního mediálního středního proudu, zjistíme, že původně civilní konflikt v Sýrii, který vypukl na jaře 2011, se během necelého roku dramaticky internacionalizoval. Válka v Sýrii se stala naprosto spletitým konfliktem, kde figuruje řada vnějších a vnitřních aktérů včetně světových velmocí, a obyčejní Syřané na jeho chod nemají žádný vliv, ačkoliv jsou jeho hlavními obětmi.