Mainstreamová ekonomie konečně přiznala, že kapitalismus je nestabilní v důsledku své interní struktury a iracionálních faktorů

20. 9. 2016

Koncem sedmdesátých let se rozložily staré jistoty keynesianismu a nová generace ekonomů posunula tento vědní obor na území superabstraktních rovnic. Jejich předpokladem bylo, že ekonomika prý projevuje tendenci vytvářet rovnováhu a že tu rovnováhu dokáží rozbít jen nepředpověditelné šoky zvnějšku systému. A protože takové šoky přicházejí zvenčí, pro účel těchto matematických modelů si musí ekonom začít představovat, jaké to asi šoky budou. Ve svém článku "Potíže s ekonomií" se Romer těmto imaginárním externím šokům vysmívá.

Není to nová linie útoku. Steve Keen, ekonom z Kingston University, dlouho argumentuje, že spoléhání na špatné ekonomické modely přispělo k obrovskému prohloubení krize z roku 2008 - tím, že tyto modely povzbuzují osoby, které rozhodují, aby podceňovaly rizika, má ekonomická teorie schopnost učinit svět nebezpečnějším. Avšak Keen je celoživotní rebel, Romer je naopak uznávaný guru ekonomické profese a pochází ze samého centra amerického akademického mainstreamu. Jeho útok na nejváženější a nejvlivnější ekonomy naší doby je proto velmi významný.

Jde o hodně. Jedna z ekonomických teorií, která i nyní, osm let po hospodářském krachu z r. 2008 dezorientuje ekonomické stratégy, tvrdí, že to, co dělají ústřední banky, je irelevantní. Hospodářství se totiž přece automaticky samoreguluje a má tendenci ke stabilitě. Ortodoxní ekonomická teorie tvrdí, že by nemělo vůbec žádný efekt, kdyby banky přestaly na pomoc stimulace hospodářství tisknout peníze, jak to nyní činí, a snižovat úrokové míry. I kdyby Evropská ústřední banka zdvojnásobila své úrokové míry a zrušila kvantitativní uvolňování, ekonomika by rostla stejnou rychlostí, tvrdí tato teorie.

Romer toto sžíravě nazývá "postreálnou" ekonomií a argumentuje, že ekonomové se jí přidržují, protože jsou nepevní v kramflecích. Romer u ekonomické elity nachází tytéž problémy jako u teoretických fyziků: "přehnanou míru sebedůvěry", "nezvykle monolitní komunitu", až náboženskou loajalitu a tendenci ignorovat výsledky, které neodpovídají teorii - a nezájem o tom, že se ekonomové mohou mýlit.

Romer argumentuje, že každá disciplína, která příliš silně závisí na matematice, je pravděpodobně chybná. Jde o to, že lidé, kteří vytvářejí matematické modely, konstruují takové systémy, které neodpovídají skutečnosti. Pokud má Romer pravdu, má to obrovské důsledky pro způsob, jímž vlády a ústřední banky vytvářejí svou hospodářskou strategii. Namísto abstraktních modelů je zapotřebí něčeho, co je daleko blíže realitě - a se vznikem technologií počítačového napodobování skutečnosti je taková technologie už nablízku.

Takový počítačový model neredukuje skutečnost jen na několik málo variabilních faktorů, ale snaží se napodobit realitu - i její náhodnost - ve všech detailech. Takové modely se už běžně používají při předpovědích počasí či při plánování městské dopravy. Je to jako profesionální verze počítačové hry Sim City. V modelech, založených na lidech, kteří jednají, se nesnažíte zjistit, zda si milion lidí bude kupovat víc chleba nebo méně chleba. Vytvoříte milion digitálních "lidí" a pustíte je do světa s digitálním chlebem a s digitálními penězi.

Oxfordský profesor J Doyne Farmer už dlouho prosazuje přijetí takovýchto modelů v ekonomii, stejně tak jako hlavní ekonom Anglické banky Andy Haldane. Skutečnost nejenže je mnohem složitější, než si dokáže představit ekonomie založená na matematice, ale také není racionální, říká Haldane. Souhrn rozhodnutí týkajících se prodejů a nákupů, které činíme každý den, je motivován něčím jiným než racionalitou, kterou předpokládají mainstreamoví ekonomové. Zatímco tedy stará ekonomie, založená na matematice, předpokládá stabilitu a když ta je narušena, jde prý o externí zásah, heterodoxní ekonomie očekává velké a nepředpověditelné šoky.

Romerovo přiznání, že je mainstreamová ekonomie mylná, je známkou, že po mnoha desetiletích hledání externích narušitelských faktorů začali nyní akademičtí ekonomové hledat příčinu nestability uvnitř systému, nikoliv mimo něj. Mám pocit, píše Paul Mason, že odpověď leží v obrovských modelovacích projektech, v nichž budou činit miliony virtuálních lidí náhodná rozhodnutí na základě iracionálních pudů - jako je sex či altruismus - nikoliv na základě touhy vytvořit si bohatství.

Levice by mohla přispět ke konstrukci těchto modelů poukazem na to, že třídní příslušnost, genderová příslušnost a rasová příslušnost existují jako ekonomické fakty, že 1 procento obyvatelstva jedná vždycky na základě více informací než 99 procent ostatních lidí a že krize jsou nevyhnutelné, ale lze je oslabit přijetím předpokladu, že k nim může dojít.

A především vyloučením z rozhodování ty lidi, kteří tvrdí, že je špatné si myslet, že "kapitalismus je nestabilní", pokud řídíte ministerstvo financí, stojíte v čele velké politické strany nebo ústřední banky.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout