10. 9. 2016 / Karel Dolejší
Nedávno zesnulý uzbecký diktátor v roce 2001 pronajal Američanům zásobovací leteckou základnu pro potřeby operací v Afghánistánu. Zhruba ve stejnou dobu Asadův režim v Sýrii poskytl Američanům své neblaze proslulé mučírny za účelem "války proti terorismu". Pakliže by bylo správné označit Islama Karimova za západního spojence čistě proto, že Američanům pronajal určitou vojenskou instalaci ZDE, měli bychom být důslední - a na seznam západních spojenců doplnit také Bašára Asada nebo Raúla Castra, který podle dlouhodobé smlouvy poskytuje USA neblaze proslulé Guantánamo.
Karimovům Uzbekistán ovšem stejně jako Asadova Sýrie či Castrova Kuba nepatří ke skutečným spojencům Západu. Po 11. září 2001 Američanům přechodně pomáhali všichni, včetně Rusů, kteří také poskytli své území ve prospěch zásobování jednotek NATO v Afghánistánu. Pokud je mi známo, nikdo se dosud nepokoušel od této epizodické spolupráce odvinout tezi, podle níž by Asad či Putin byli západními spojenci. Uzbekistán navíc dlouhodobě prováděl "multivektorovou" politiku, nepřipouštěl výlučnou vazbu na některou zahraniční mocnost. Finanční pomoc, kterou USA Karimovovi slíbily, byla vázána na reformy a dodržování lidských práv ZDE. Když byla pomoc zadržována a USA kritizovaly mocenské excesy uzbeckého diktátora, spolupráce skončila.
Uzbecké ozbrojené síly nikdy nebyly příjemcem nějakého podstatného výzbrojního programu, jaké představují typický indikátor toho, že se země stala vojenským klientem Spojených států. Naprostá většina uzbecké výzbroje naopak zůstává sovětského/ruského původu, přičemž pouze jeden méně významný lehký zbraňový systém ve výzbroji pozemních sil pochází z USA (ZDE), zatímco letectvo provozuje dva typy francouzských dopravních vrtulníků. Západní zbraně se tedy rozhodně nepodílely na Karimovových zločinech.
Již v roce 2003 došlo k propojení ruského a uzbeckého plynařského průmyslu a Gazprom se stal majitelem uzbeckých plynovodů. O rok později zde Lukoil získal klíčové kontrakty na těžbu zemního plynu. Úzké hospodářské vazby se staly předstupněm k vojenskému spojenectví.
V roce 2005 uzavřel Karimov s Putinem smlouvu o společné obraně ZDE. Dvoustranná smlouva svým způsobem představuje zlom v multivektorové politice, protože jde o mnohem těsnější vazbu, než jakou kdy měl Uzbekistán se západními mocnostmi ZDE a zůstává v platnosti i po formálním vystoupení z některých jiných proruských obranných struktur v roce 2012. Jinak řečeno, "západní spojenec" Karimov měl po více jak dekádu k Rusku mnohem blíže, než kdy předtím k Západu.
K dalším významným spojencům zesnulého diktátora v rámci Šanghajské organizace pro spolupráci patřila Čína. Také na podnět Moskvy a Pekingu v roce 2005 Karimov vykázal Američany ze zásobovací letecké základny Karši - Chanabád. V tomto ohledu úřadující uzbecký prezident Šavkat Mirzijojev představuje určitý rozchod s politikou předchůdce, když hned po nástupu hovoří o uzbecké neutralitě ZDE. Neutralita ovšem spojeneckou smlouvu s Ruskem vylučuje.
Ještě 24. srpna tohoto roku kolovaly úvahy o možnosti poskytnutí turecké letecké základny Incirlik k užívání ruskému letectvu ZDE. I kdyby k tomu ovšem došlo, velmi významné rozdíly mezi zájmy obou zemí v Sýrii nebo i na Kavkaze by bránily povrchnímu označení Moskvy a Ankary za spojence - jen kvůli dohodě o jediné letecké základně, kterou by současně využívalo NATO.
Mezinárodní právo historicky zná nejroztodivnější úpravy neutrality, včetně výhrady o omezené možnosti válečných lodí a letadel znepřátelených zemí využívat neutrální přístavy a letiště (příklad: Island v období mezi 9. dubnem a 10. květnem 1940). Nic z toho nezakládá spojeneckou vazbu.
Taková vazba vzniká výhradně podpisem plnohodnotné spojenecké smlouvy.
Vytisknout6.9. 2016 / Daniel Veselý
Photo Credit: stocknewsusa via Compfight cc Západní země se profilují jako strážci morálních hodnot a obhájci lidských práv, nicméně (nejen) na příkladu právě zesnulého uzbeckého diktátora Islama Karimova vidíme, že tato rétorika je pouze cy...