Nervi si nervy

20. 5. 2016 / Václav Dušek

Naposledy mě rozesmála informace ptáčete, že máme k dispozici bomby čisté a nečisté. Po čistých odletíme zřejmě do věčných lovišť bez rozloučení s blízkými a bez náležitých poct, špinavé nás potrhají a upraví k uložení do hrobů. Mohyly zmaru stále v módě. Nalejme si čistého vína: zbraně nemohou být čisté. Snad pouze pro muslimáky, kterým je nakoupil prorok. Ne však Mohamed, ale prorok Nerozum, pocházející z našich znaleckých kruhů. Zbraně nesmrdí! Kupředu, zbrojíři, svět patří vám...

Přišly mi maily a obsahovaly doporučení k prověrce zpravodajství všeobecně, ČT pak zvláště důrazně s následnými pracovními výpověďmi pro horlivé chudáky i ubožáky. Milí přátelé. Stačí málo, víte to? Nedívat se – anebo se dívat a zapamatovat si třeba scénku, kdy dramatik a novinář, pozdější papež žurnalistiky, odešel z přímého přenosu, neboť se mu nechtělo naslouchat moderujícímu drzounovi, pozdějšímu profesorovi. Jestliže moderátor zná více, než pozvaný host, pak musí postoupit do ligy všeználků a začít řídit lidstvo, zprvu jaksi nezávisle závisle, zkrátka komunálně. Pouze opravdoví borci mohou nakročit do velepolitiky s velepolitickými kafraly, s názory chrousta, co ve dnes spí a v noci nám, potvora erotická...

Vzpomenete na dobrotivou madam Drtinovou, co hosty drtila, jako v mlýnku na maso? Skákala do řeči, přišpendlila politického motýla do výstavní krabice – hle, ubožák bezkřídlý! K radosti diváků zpráv všehochutě má následovníky i následovnice. Ono i v politických kruzích bujně vystupují ženy harcovnice, bojovnice – a pracují, aby zasloužily mzdy své, chleba svého – a třeba i metálu za zásluhu o rozvoj – čeho, ptáte se? Co na tom záleží v záplavě vysokých vyznamenání, drahých cen, lidských ocenění, vytouženého docenění – a vycenění kabrňáci se zubí. Ještě včera vykřikovali, že ten a ten halama s komoušskejma názorama, a ta a ta dúra pracující pro státní smrdutou policii neměli cenu dostat, a že dostat cenu nemá pražádnou cenu; již popozítří stanuli v řadách ořádovaných – oni jsou prostě jiní, to nelze odestát!

Záchvat smíchu mě přepadl, když ptačí mládě vypadlé z hnízda hlouposti, třeba Jandův ptáček rosomáček, partajnické hole, zcela vážně pohovořilo o faktu, jak nás v květnových dnech roku 45 osvobodili zaoceánští hromotluci a východní armáda chabě asistovala. Pitomost prý zachvátila zpravodajský svět – a řemeslo žurnalistické se nachází v úpadku po celé křehké planetě. Nevím, tápu. Nevěřím v jednoduchá tvrzení, i když pochybnost ve mně vzbuzuje zpravodajec v plembáku daleko od místa střelby ostrými – proč tam leze, stojí nás zbytečné peníze, kterých se nedostává, jak tvrdí ministři jednotlivých resortů – ale bude líp, občane, nezoufej, nepropadej beznaději. V zahraničí jsou na tom lidičky mnohem hůře.

Nebezpeční jsou vykladači pokřivené zapomenuté minulosti, bouřlivé přítomnosti a nedohlédnutelné budoucnosti. Ti, co už všude byli. Znají odpověď ku prospěchu života. Těmhle lidé zobou z ruky – pevný hlas, jiskra v oku, revoluční držení těla, kam se hrabe fešný Chegevara! O tomhle může v klidu domova přednášet psavec Kvíčala, jak se říká v galerce – v kroku. Tichá pošta vypuštěna nepřáteli – informativní koláž a masáž vede údajně ambassador z domu Na Tržišti. Těpic a nehledej mě víc, to ti říkám rovnou, zda-li v zaručeném sdělení najde se špetka pravdy.

Rada nad zlato: chceš-li se dožít vyššího věku i za cenu proplácené almužny fotrem státem, pak nesleduj zprávy. Nekupuj noviny, nezapínej rádio, televizi, odstěhuj se na Kamčatku a opatruj se před uložením do penálu v lůně přírody.

. Vytisknout