28. 4. 2016 / Ivo Barteček
"Podle mě takzvaní šmejdi neskončili kvůli tomu, že by se to tak nelíbilo vládě. Tomu nevěřím, toleruje daleko, daleko horší věci. Spíš se to přestávalo hodit do krámu společnostem, které šmejdování provozovaly. Prostě to ukončily tímto způsobem. Ale co já vím. Byl jsem tou nejmenší rybou v rybníce. Jenom ti říkám, že to taková řezničina, jak se říká a tvrdí, nebyla."
Onehdá jsem potkal jednoho z bývalých šmejdů, který prodával při hromadných akcích důchodcům předražené hrnce a podobnou veteš. I zeptal jsem se ho proč. Proč se snažil odrbávat staré lidi, když si byl vědom, že je to loupež. Zneužití jejich důvěřivosti. A tak podobně. Odpověď byla následující (necituji, pouze reprodukuji).
„Ze začátku, když se byznys rozjel, chytali se převážně lakomci. A řikám ti, byli to lidé, kteří věděli, co dělají. Nebyli to žádné chudinky a chudáčkové, kteří si vyrazili na výlet, a tam jim někdo násilím cpal předražený šmuk. Oni se o to nádobí prali! Předháněli se, podráželi si nohy. Nebyli to žádní chudokrevní lidé, které půl století nikdo neobjal, tak si zajeli pro kousek lidského slova. Vůbec ne. Lační lakomci. Jasně, to, co jsme prodávali, mělo tu cenu trochu vyhnanou nahoru. Jasně. Já bych to nekoupil. O tom žádná. Ale byznys je byznys. Je-li poptávka, bude i nabídka. Šmytec.
Ovšem ke konci už jsem si připadal jako nějaká sociální pracovnice. To nám tam začali jezdit geronti, kteří potřebovali pomoct. A jak se ta pomoc vyjadřovala? Hele, vem to takhle. Sedl jsem si k jedné stařence. Připravený scénář - popsat výhody, neopakovatelnou nabídku a podobné. A ona povídá - milý pane Nováku, se mnou se nemusíte unavovat. Podívejte, dělala jsem celý život zdravotní sestru, školu na to mám a byla jsem v tom dobrá. Teď, když jsem v důchodu, dostávám od státu jako poděkování za celoživotní práci a odvádění daní 9 600,-. Uznejte, že to není moc. Teď si vemte, že bydlím v Brně. Nájem i s poplatky mám 8 500,-. Kolik mi zbude? To si určitě spočítáte. – tak jsem se jí zeptal, proč sem tedy jezdí? Odpověděla, že v pondělí jede s námi. Dostane dobrý oběd. A sem tam třeba i štangli salámu. Ve středu zase s jinou společností. V pátek s jinou. V sobotu s další. Co z toho má? Oběd. Nají se. Což by jinak nemohla.
A takových lidí bylo ke konci čím dál víc. Prostě si sedli ke stolu, s úsměvem odmítali veškeré nabídky, najedli se, získali salám, prohlédli si vybranou destinaci a nazdar.
Podle mě tak zvaní šmejdi neskončili kvůli tomu, že by se to tak nelíbilo vládě. Tomu nevěřím, toleruje daleko, daleko horší věci. Spíš se to přestávalo hodit do krámu společnostem, které šmejdování provozovaly. Prostě to ukončily tímto způsobem. Ale co já vím. Byl jsem tou nejmenší rybou v rybníce. Jenom ti říkám, že to taková řezničina, jak se říká a tvrdí, nebyla.“
Toliko reprodukovaný šmejd.
Dobrou chuť, pokud právě obědváte.
Vytisknout17.12. 2010 / Pavel Pečínka
Policejní razie na nenápadné domky, v jejichž útrobách hrčí šicí stroje a skladuje se padělané zboží, tvoří záporný pól českovietnamského soužití. Extrémní pracovitost, odříkání, vynikající organizovanost a vzájemné vazby, k tomu jistá uzavřenost ro...
29.6. 2010 / Zdeněk Chaloupka
S návrhy vznikající koalice zavést školné a se snahami zatím nenápadných iniciativ tomuto zavedení zabránit se jako bumerang naplno vrátil jeden problém, který tu existuje od nepaměti, v době předvolebního klání však získal značně vulgární obry...