Turecko očekává možná zlomové volby

6. 6. 2015 / Konstantinos Dimelis

Vnímání vládnoucí strany AKP, a to nejen v Turecku, již není takové, jako během předchozích parlamentních voleb. Ekonomika již nevykazuje vysoké přírůstky jako dříve (nyní jen 3 %), a především tyto parlamentní volby budou prvními po masových protivládních protestech z poloviny roku 2013 po brutálním zásahu policistů proti pokojné demonstraci proti kácení stromů v istanbulském Gezi parku a z prosince roku 2013 při korupční aféře, která se dotkla až vládní úrovně, včetně rodiny samotného premiéra. V obou případech premiér Erdoğan agresivním způsobem obvinil z komplotu na svoji osobu opoziční strany a mezinárodní síly, např. Izrael. V korupční kauze nechal premiér propustit tisíce pracovníků policie a soudů, o nichž se vláda domnívala, že se jedná o příznivce hnutí Fethullaha Gülena, prominentního tureckého islámského učence, nyní žijícího v USA. Toto transnacionální hnutí propaguje harmonii vědy s náboženskou tradicí, mezináboženský dialog, demokratický systém více politických stran a nenásilí. Jedná se o formu moderně orientované verze umírněného islámu, kterou toto hnutí šíří do světa zakládáním škol a charitativní činností. V Turecku se příznivci tohoto hnutí rekrutují z řad studentů, akademiků, odborářů, podnikatelů, novinářů. Erdoğan toto hnutí pro jeho velký politický vliv na policii a soudy nazývá „paralelní struktura". Před půl rokem bylo zatčeno více než dvacet novinářů napojených na toto hnutí. Opoziční strany během všech posledních voleb (např. prezidentských) musí překonávat nejen agitaci autoritářského prezidenta Erdoğana, ale i volební podvody a předpojatost médií.

Vzrůstající polarizaci vnitropolitického systému v Turecku má rovněž na svědomí to, že AKP od konce roku 2012 nastartovala proces řešení kurdského separatismu. Snaha Kurdů žijících převážně v jihovýchodním Turecku po větší samostatnosti, je nejdůležitějším tématem vnitřní i zahraniční politiky Turecka od 80. let minulého století. Z nynějších 81 miliónů obyvatel Turecka tvoří Kurdové téměř 20%, tedy blíží se 15 miliónům. Přibližně stejné číslo tvoří Kurdové ze sousedních států (cca 8 mil v Íránu, 5 mil v Iráku a 2 milióny v Sýrii). Kurdové jsou největší etnickou skupinou na světě, která nemá politickou nezávislost, svůj stát. Tato kurdská otázka bude hrát prim i v těchto nadcházejících volbách jako hlavní štěpení turecké společnosti, které se tak či onak promítá do cílů hlavních čtyř politických stran, které již v dosavadním parlamentu jsou zastoupeny.

Zakladatel a bývalý dlouholetý předseda strany AKP, Recep Tayyip Erdoğan, se loni v srpnu stal z premiéra prezidentem (první přímé prezidentské volby v Turecku, hned v prvním kole dostal 51,8 %). Nyní, ač by jako prezident dle ústavy měl zůstat neutrální, na mnoha shromážděních vychvaluje úspěchy vlády AKP, napadá opoziční strany a nepřestává horovat pro svůj i AKP hlavní cíl: změnit současný parlamentní politický systém na systém prezidentský. Dobře ví, že jeho současná funkce je ceremoniální a bude-li nová vláda koaliční, pak jeho vliv znatelně poklesne. AKP by také údajně chtěla dořešit separatismus Kurdů. Dosud došlo především k odchodu části separatistických ozbrojenců z teroristické Strany kurdských pracujících (PKK) z Turecka do severního (kurdského) Iráku, nyní je však proces ze strany vlády pozastaven. Někteří komentátoři píší, že AKP chtěla využít spojenectví s Kurdy v parlamentu k protlačení ústavních změn, zejména prezidentského systému, a k obměkčení EU v přístupových jednáních, nicméně i tak se Kurdové určitých výdobytků dočkali. AKP sice volby pod vedením šéfa strany a premiéra, Ahmeta Davutoğlua, vyhraje, ale dle posledních průzkumů to již nebude 50 % jako v roce 2011, ale sotva 45 %. V Turecku je uzákoněn proporční volební systém s 10% volebním prahem. Na ústavní většinu, tedy na více než 2/3 křesel, nedosáhla AKP nikdy, ale v prvních dvou volebních obdobích měla mezi 330 a 367 křesly, což jí pro protlačení změn v ústavě stačilo k vypsání referenda. V posledním volebním období měla pouze 327 křesel a prezidentský systém neprotlačila.

Středolevá Republikánská lidová strana (CHP) by chtěla získat více než minulých 26 %, překročit hranici 30 %, ale zřejmě se jí to podle posledních průzkumů nepodaří, přestože dřívější spojenci s vládou AKP, přívrženci Gülenova hnutí, se nyní zjevně přiklánějí k CHP. To může být pro tuto stranu značným ekonomickým i mediálním přínosem. Na druhou stranu vliv příslušníků tohoto islamistického hnutí ve straně bránící Atatürkův sekulární odkaz, zapříčinilo roztržku, která se může projevit ve větším měřítku až při případném špatném volebním výsledku CHP. Strana si polepšila v průzkumech tím, že oznámila záměr postavit blízko Ankary veliké moderní město, nové centrum pro obchod s Evropou a Asií.

Stranu národní akce (MHP) volí tradičně konzervativní nacionalisté, kteří kritizují vládní AKP, že při řešení problému Kurdů otevřeně vyjednává s vězněným vůdcem PKK, Abdullahem Öcalanem, se kterým se možná dohodne na změně hranic Turecka. Proto vládní strana ztrácí více nacionalisticky orientované voliče, kteří přecházejí k MHP, která tak ke 13 % z minula očividně o pár procent posílí.

Lidově demokratická strana (HDP) vznikla na bázi různých krajně levicových stran a zelených, k nimž se přidala jako největší ze stran dřívější levicová pro-kurdská strana BDP (PKK byla konec konců marxistickou stranou). HDP mimo jiné požaduje otevření hranic s Arménií, zastavení investic do jaderné energetiky, maximálně 35 pracovních hodin týdně (tedy dosti kontroverzní požadavek) a konečně zřízení lokálních parlamentů pro posílení demokratické reprezentace a decentralizace moci, tedy určité autonomie Kurdů v Turecku. Strana je pro-kurdská, nicméně snaží se nalákat i výrazně levicové voliče z celého Turecka. Přesto čelí mnohým nařčením z přímých vazeb na teroristickou PKK. Za HDP kandiduje více než 50 % žen a dokonce v islámském a konzervativním Turecku i gay, nicméně jen ojediněle průzkumy ukázaly, že HDP překročila práh 10%. Strana doufá, že jí pomohou dobré výsledky ideologicky blízkých stran SYRIZA v Řecku a Podemos ve Španělsku.

Pokud se strana HDP dostane přes 10 %, a tím i do parlamentu, tak v něm vládní AKP zřejmě přijde o většinu. Kdyby se ale naopak HDP nedostala přes 10 %, tak se zbylé hlasy připočítávají především vítězné straně a pak by zřejmě mohla AKP znovu utvořit jednobarevnou vládu. Někteří politici v Turecku tvrdí, že koncept nejít do voleb tradičně přes nezávislé kandidáty, kteří nemusejí splnit limit 10 %, ale jako strana (HDP), která jej překročit musí, AKP vnutila Öcalanovi, aby tak jako tak, tedy buď v koalici s HDP či sama, prosadila své ústavní změny. A tak nyní výsledky voleb závisí především na kurdských voličích. Ti dříve volili jak kandidáty pro-kurdské strany nebo AKP. Nyní mohou demokraticky rozhodovat o tom, jestli kurdská otázka bude dotažena např. do autonomního řešení v rámci Turecka nebo, pokud HDP nepřekročí 10 %, tak PKK může sáhnout opět po zbraních.

Spíše než novinářské kachny typu, že si nechal Erdoğan v nově postaveném ohromném prezidentském palácovém komplexu postavit pozlacená sedátka toalet, mohou volby ovlivnit i mezinárodní témata. Již od propuknutí občanské války v Sýrii tvrdí opoziční strana CHP, která spíše straní syrské Asadově vládě, že vláda AKP dlouhé roky poskytuje syrské opozici peníze, zbraně a cvičí je na území Turecka. Koncem letošního května opoziční list Cumhuriyet uveřejnil videonahrávku z loňského ledna, na které je v autech jedné z humanitárních organizací vidět náklad zbraní, které byly dle šéfredaktora určené radikálům v Sýrii. Erdogan tvrdil, že auta vezla nespecifikovanou pomoc Turkmenům v Sýrii, obvinil z vyvolání skandálu Gülena a požaduje z důvodu špionáže doživotí pro novináře, jenž otiskl článek. Turecko nicméně čelí stále častějším obviněním Západu, že otevřeně v Sýrii podporuje protivládní koalici povstalců. Nedávno oznámil britský deník The Independent, že Turecko a Saúdská Arábie se postavily za střechovou organizaci Džaiš al-Fatáh (Armáda vítězství), fakticky velitelskou strukturu sdružující 7 džihádistických skupin v Sýrii. Fronta an-Nusrá, odnož teroristické skupiny al-Káida, v ní hraje nejsilnější roli. Seskupení je sice do jisté míry extremistickým soupeřem Islámského státu, sdílí s ním však podobné ambice včetně vytvoření islámského chalífátu. Podle rebelů poskytují Saúdové zbraně a peníze, Turci zajišťují, aby se k nim obojí dostalo. Podle jiných zdrojů v této pomoci rebelujícím sunnitským islamistům, Muslimskému bratrstvu v Sýrii, pomáhá i Katar, dříve i předchozí vláda Muslimského bratrstva v Egyptě. Turecko navíc podporuje bývalou islamistickou vládu v Libyi, která po volbách odmítla odstoupit. Na člena NATO si turecká vláda vede dál svoji do značné míry nezávislou islamistickou zahraniční politiku.

Některé zdroje uvádějí, že právě Gülenovo hnutí soupeří s jinými hnutími, aby bylo uznáno za vedoucí muslimskou síť na světě. Ze zpráv ze Středního východu známe dvě jiná mocná muslimská sunnitská hnutí. Nejkonzervativnější a nejméně snášenlivé vůči jiným vírám, dokonce i vůči jiným sunnitským školám islámu, je salafistické (wahhábistické) hnutí, šířené ze Saúdské Arábie. Saúdská vláda i soukromé organizace vynakládají mnoho prostředků na financování zakládání mešit a náboženských škol po celém světě, jež pak využívají k šíření wahhábismu. Muslimské bratrstvo šířené z Egypta je dalším hnutím, není natolik nesnášenlivé, ale je také velmi konzervativní a málo kompromisní, pro což bylo zřejmě v roce 2013 odstraněno z vlády Egypta. Umírněnější odnoží Muslimského bratrstva je AKP a tudíž i dnešní turecká vláda.

Zpět k parlamentním volbám v Turecku. Koalice by mohly utvořit AKP s HDP, jejich vztahy kazí dosud největší spor: zabránění pomoci kurdským obráncům syrského Kobani proti IS a na 40 mrtvých během protestů v Turecku. Nebo koalice AKP s MHP (viz prezidentská volba 2007). Nebo koalice bez AKP tvořená CHP s MHP, ale nebude mít zřejmě dostatek hlasů, protože je krajně nepravděpodobné, že se k pravicové a nacionalistické MHP přidá levicová a pro-kurdská HDP. Dokonce jeden z politiků CHP uvedl, že by si dovedl představit koalici CHP s AKP, pokud by AKP vedl bývalý prezident Abdullah Gül, který vícekrát prokázal smírné postoje, na rozdíl od prezidenta současného.

Uvidíme. Od roku 2002 dlouho neměnné status quo se může v neděli rázně změnit. I kdyby se jednalo o koaliční vládu s AKP, i tak to může být pro Turecko a celý region Středního východu velká změna.

Vytisknout