4. 4. 2015 / Karel Dolejší
V moderní evropské kultuře existuje hluboká identifikace křesťanské víry s neúspěchem a resentimentem - závistivým, nevraživým, negativním a pasivním vztahem poražených vůči těm, kdo měli úspěch. Je to zjednodušené a je to falešné. To není podstatou křesťanství. Dokonce ani podle Nietzscheho, ze kterého je tato primitivní interpretace trapně "odvařena".
Nietzsche měl velmi málo proti Kristu a velmi mnoho proti kněžím, kteří podle něj usilují o to stát se vůdci a mluvčími neúspěšných postižených resentimentem. Kristus byl podle Nietzscheho "jediný skutečný křesťan". Skutečný život, věčný život, není Kristem přislíben, je žit tady a nyní - jako život v ničím nepodmíněné lásce.
Německý filosof Max Scheler ještě přesvědčivěji přetnul spojení mezi resentimentem neúspěšných a křesťanstvím jako takovým. Poukázal na fakt, že křesťanský ideál lásky a pokory není výrazem nedostatku, ale naopak plnosti existence. Ti kdo jsou silní mají soucítit se slabými (což v době předkřesťanské bývalo nemyslitelné, bylo tomu právě naopak, slabí záviděli), zdraví mají pomáhat nemocným, vznešení neurozeným. To je výsledkem křesťanského chápání Boha, jehož láska představuje výraz nadbytku.
Motivem křesťanské lásky není soucit ani potřebnost toho, jemuž je pomáháno, ale přesvědčení, že pomocí lásky k bližnímu se stávám více sám sebou. Bída a nemoc nemají být oslavovány, ale poskytují příležitost projevit plnost a nadbytek na straně toho, kdo pomáhá. Proto jsou skuteční křesťanští svatí podle Schelera "božští", jsou výrazem síly a urozenosti, nikoliv nízkosti a resentimentu.
Pokud se lidé dnes obávají, že by mohli být počítáni mezi neúspěšné, a vyhýbají se tomu jako čert kříži, je to právě výsledkem naprostého nedostatku té plnosti existence, o níž psal Scheler. Je to výsledkem toho, že ani údajně úspěšní si nejsou dost "jisti v kramflecích", jak předpokládal starý křesťanský ideál, ale stali se jen upocenými vystrašenými štvanci, kteří se ze všeho nejvíce obávají, že by mohli někdy neuspět.
Vytisknout4.4. 2015 / Bohumil Kartous
Křesťanství pochopitelně může být náboženstvím nepodmíněné lásky, stejně jako může být náboženstvím poražených. Úvaha v Guardianu vedla právě k tomu, že přiznat si vlastní slabost a vlastní selhání vede nikoliv k povrchnímu soucitu, ale k poznání, že...