3. 4. 2015 / Karel Dolejší
Barackem Obamou tolik prosazovaná jaderná dohoda s Íránem se může jevit jako dobrá věc pouze z perspektivy plánu na bombardování Íránu, který prosazují američtí jestřábové. V tomto kontextu se jedná o tu lepší možnost. Ale pouze v něm.
Jak upozorňuje bývalý zbrojní inspektor v Iráku Charles Duelfer ZDE, ověřit plnění podobných dohod je mimořádně obtížné a zahrnuje to opatření, s nimiž Írán téměř jistě nebude souhlasit. Navíc mandát k inspekcím bude schvalovat Rada bezpečnosti OSN, kde se Teherán může spolehnout na Moskvu, že žádné příliš přísné opatření jednoduše neprojde.
Jaderný Írán nebude "existenční hrozbou" Izraeli, jak tvrdí jeho lobby a Benjamin Netanjahu, nicméně vážné riziko skutečně představuje. Za prvé, nikdo na Blízkém východě, a zejména ne dosavadní američtí spojenci, nevěří ani co by se za nehet vešlo, že dohoda prosazená Bílým domem skutečně zajistí nejaderný status Íránu. To znamená, že Washington přichází o své spojence v oblasti, kteří budou nyní spoléhat v daleko větší míře na vlastní zahraniční a bezpečnostní politiku, mimo jiné na vlastní armády a aliance. Výměnou za to Obama získá vágní závazek Íránu, který se v důsledku smlouvy ještě více sblíží s Ruskem. USA se vzdálí Turecku, Egyptu, Saúdské Arábii, Spojeným arabským emirátům či Jordánsku, avšak kompenzovat to nebude nic, co by stálo za řeč.
Za druhé, zmíněné země proto, že Spojené státy nyní považují za nedůvěryhodné, budou o to důrazněji samy usilovat o jadernou zbraň. K tomuto podniku se logicky budou muset brzy připojit další státy, jako například Alžírsko. Smlouva o nešíření jaderných zbraní, která dlouho zaručovala monopol jaderného klubu zhruba se překrývajícího s členstvím v Radě bezpečnosti OSN i celý režim mezinárodní kontroly přestanou fungovat. Mnohem více států bude považovat za potřebné nezůstat v tomto podniku pozadu. S šířením jaderných zbraní po světě však nakonec vzroste i riziko jejich náhodného nebo nešťastného použití.
Hluboce narcistní Barack Obama si pěstuje sebeklam, že díky smlouvě s Íránem vejde do čítanek jako dějinotvorný činitel, který zajistil světový mír. Pravý opak je pravda: Protože dohoda, kterou vyjednal, závisí na Rusku a nedokáže zajistit nejaderný status Íránu, stane se svět místem mnohem méně bezpečným než doposud.
Věci se však ještě mohou vydat úplně jiným směrem, a jak už to bývá, ne nutně o mnoho příznivějším. 14. dubna bude Kongres projednávat návrh na zavedení nových přísnějších sankcí proti Íránu a při vágnosti dosažené "smlouvy o smlouvě o smlouvě budoucí" lze důvodně předpokládat, že ani Republikáni, ani Demokraté nebudou ve své většině k prezidentovi příliš milosrdní. V takovém případě smlouva padne ještě dříve, než by došlo k 30. červnu k dopracování všech detailů.
Špatné smlouvy nejsou řešením a není jím tím spíše ani bombardování - což neznamená, že by mohly něčeho dosáhnout další ekonomické sankce. Pokud Írán hodlá hájit svou schopnost vyrobit bombu za pár měsíců jako zásadní právo a někdejší jaderný klub se neshodne na společné akci proti němu, nedokáže Teheránu nikdo zabránit, aby se stal jadernou mocností. Určitě ani tolik do světa vytrubovaná samostatná izraelská ozbrojená akce.
Možná, že Spojeným státům tak jako tak nezbývalo nic jiného, než se s jaderným Íránem a vším co znamená prostě smířit. Kdyby to byly vědomě udělaly, mohly výrazně snížit nemalé politické i vojenské náklady, které jim tímto vývojem plus nepovedenou diplomacií nakonec stejně vzniknou.
Vytisknout9.4. 2015
Dohoda na dalším vývoji íránského jaderného programu, které se podařilo dosáhnout před pár dny na diplomatickém jednání v Lausanne, uvolňuje USA ruce ve snaze zaměřit svou pozornost na sféru ruského vlivu v oblastech bývalého Sovětského Svazu. Jedním...