"Vítání dragounů" se nelze příliš divit. Hlavní odpovědnost za tyjátr nesou čeští politici

31. 3. 2015 / Karel Dolejší

Putinův propagandistický aparát nejen že uvedl možná až 90 % svých poddaných do stavu masové válečné psychózy, ale prostřednictvím zahraničních propagandistických a zpravodajských operací vystrkuje tykadla také na naše území. Možná až pětina občanů je pod vlivem ruské propagandy - věří, že Západ, který i v krizovém roce 2014 snížil výdaje na zbrojení o 3 %, se připravuje na Rusko zaútočit, což prý opravňuje agresívní ruskou politiku.

Nikoliv proti militarismu, ale na podporu ruského režimu obviňujícího Kyjev z "fašismu" se také u nás šikují vedle tradiční české pobočky moskevské Kominterny především vyznavači trhlých konspiračních teorií, antisemité, ultranacionalisté a příslušníci neonacistické krajní pravice.

Rusko v posledních měsících vojensky zastrašuje USA, Kanadu, Británii, Dánsko, Švédsko či Finsko - zdaleka nejen postsovětské státy, u jejichž hranic pořádá nyní prakticky nepřetržitě vojenské manévry s účastí desetitisíců vojáků. Tvrdit, že někdo "straší Ruskem", je tedy naprosto absurdní: Putinovo Rusko straší samo sebou a nikdo toto strašení nepotřebuje přehánět.

V této situaci většina českých politiků zaujímá pozici mrtvého brouka. Prezident, jemuž na volební kampaň masivně přispěla ruská firma Lukoil, sice jako poslanec inicioval přesun oslav dne vítězství z 9. na 8. květen, nyní však jede spolu s korejským vůdcem oslavovat do Moskvy právě devátého, dost možná za účasti vojsk, která se přímo podílela na agresi proti Ukrajině. Většina špiček ANO se záměrně k Rusku nevyjadřuje a vládní ČSSD prosycená velmi hlasitými příznivci ruského prezidenta nepřesvědčivě mísí rozpačité signály o naší příslušnosti k Západu určené zahraničí se signály zcela opačnými určenými vlastní členské základně. Je rozbředlá jako tvaroh.

Ti kdo se cítí ruskou agresivitou znejistěni a ohroženi nenacházejí v českém veřejném prostoru vůbec žádnou oporu. Ještě tak nejblíže k tomu stát se jakýmsi náhradním symbolem bezpečí má do Bruselu odcházející generál Pavel. Alespoň je přímý a čitelný.

Kdo by se tedy mohl vůbec divit, že část občanů s ulehčením vítá někoho, kdo dává ostentativně najevo připravenost nakopat Putinovi zadek? Ve vlastní zemi přece není téměř nikdo, kdo by dokázal záruky zachování bezpečnosti když nic jiného, tedy alespoň trochu přesvědčivě předstírat.

Krizové doby sebou dosti typicky nesou zvýšenou společenskou poptávku po ochraně. V případě malé nabídky si pak zájemci nemohou příliš vybírat. Zejména Rusové tohle velmi dobře vědí, neb se proto v dobách rozkladu struktur zajišťujících bezpečnost namnoze museli sžít i s organizovaným zločinem.

Současná generace evropských politiků již zřejmě vlastní systém kontinentální bezpečnosti nevybuduje. Německo na hlavní roli v tomto procesu předem rezignovalo a dokud se tam nevymění politická garnitura, nelze očekávat prakticky nic.

Obávám se tedy, že stávající systém evropské bezpečnosti se nyní bez zbytku amerických vojáků a především bez vojenských představitelů, jako je generál Breedlove, jednoduše stále ještě neobejde. Ke smůle těch, kdo se cítí ohroženi, jsou ale prakticky všichni Američané rozmístěni v zemích, jež se samy ohroženy necítí. A tak to zřejmě zůstane přinejmenším do nástupu nového podnájemníka v Bílém domě, ale s největší pravděpodobností i poté.

Vítání dragounů vypovídá především o vnitřní nejistotě těch, kdo je přišli vítat, a také o jejich ochotě dělat si iluze prakticky o každém, kdo dává najevo, že se Putina nebojí.

Uvážíte-li všechny okolnosti, je to velmi pochopitelné - a současně je to jistým způsobem hluboce znepokojující.

Vytisknout