O změně beze mě?

27. 11. 2014 / Jiří Bátěk

Nejsme dostatečně objektivně kritičtí, snadno se necháváme unášet na emocionálních vlnách jejich tvůrců, podléháme budování mýtů či kultů osobností a nekritickému obdivu, kde jakákoliv objektivní kritika se se zlou potáže. Jiní jsou zas démonizováni a cokoliv učiní, učiní vždy a priori špatně. Jakoby myšlenkově zamrzlí se plácáme v kruhu neschopni rozlišit podstatné od malicherností, objektivní informace od účelově podávaných.

Aktivita lidí se omezuje na vzájemné přitakávání „mezi svými“, na vzájemné utvrzování se v těch „správných názorech“. Názory druhých se úspěšně vytěsní či zesměšní. Hned je svět radostnější! Víme, kde stojí pravda a dobro.

Lze to dobře pozorovat od prezidentských voleb, kdy část národa se dodnes nedokázala smířit s tím, že na Hradě nesedí jejich kníže-pankáč. Neustále se opájí představou, značně idealizovanou, že za Karla by bylo lépe. Jenže svět by jel ve svých vyjetých kolejích dál. Exekutoři by dál ničili životy lidí, bohatí by dál bohatli a chudí chudli, kvalifikovaných pracovních míst by nepřibylo. Možná by pár hloupých a zbytečných slov ubylo, jiné ale zřejmě přibyly.

Někteří jdou již tak daleko, že velmi široké voličské spektrum Zemana zužují na lid, kterým „imponuje arogance, populismus, alkoholismus, kuřáctví a manipulace“, jak se nedávno vyjádřil známý lékař Jan Hnízdil. Tak, máme je pěkně pohromadě - jak jednoduše se ti tupci poznají! Kdyby jich nebylo, lépe by bylo. Upřímně - pokud nám Zeman či jeho výroky tak šíleně vadí, tak mu/jim nevěnujme pozornost. Zbyde tak čas na smysluplnější aktivity a sledování důležitějších témat. Místo „spravedlivého rozhořčení“ a nekonečných debat si můžeme přečíst třeba zajímavý text Co se stalo s naší dobou od Jaroslava Maxmiliána Kašparů ZDE

Čeká se stále na spasitele se šarmem, který vykoupí republiku a navrátí jí zaniklý lesk a světové uznání. Pochopme, že nikdy nepřijde. Může to být pro mnohé deprimující, ale při hlubším pochopení a přijetí nám naopak skrývá značnou naději.

V roce 1825 Goethe psal o stavu tehdejší literatury následovně: „Nedostatek charakteru u některých bádajících a píšících jednotlivců je pramenem všeho zla v naší nejnovější literatuře.“ Obdobně uvádí i Hérakleitos z Efesu: „Charakter člověka je jeho osudem“. Goethův postřeh platí ale univerzálně a bystrý čtenář si jistě místo pojmu literatura dokáže představit i jiný a nemusí ho vztáhnout jen na ostatní.

Je dobré a nutné kriticky a věcně vnímat jakéhokoliv politika či vládu a v případě potřeby třeba i vyrazit do ulic. Ale chceme-li slušné, vzdělané a neúplatné politiky i lepší svět kolem sebe, měli bychom začít především u sebe, jak správně postřehl Mahátma Gándhí svým výrokem o změně, která musí začít u nás.

Vytisknout