Danielův svět

26. 11. 2014 / Sam Graeme Beaton

Daniel, pětadvacetiletý student literatury v Praze, se chce stát spisovatelem, avšak jeho život a jeho životní ambice jsou také omezovány tím, že se tuto touhu snaží sloužit s tím, že ho přitahují předpubertální chlapci. Je ostře překvapivé, že v tomto ohledu Daniel hovoří velmi otevřeně o své sexualitě, a o obranných mechanismech, které si vytvořil, aby jeho puzení nevedlo k záporným důsledkům a k zneužívání dětí. Je nutno zdůraznit, že Daniel žádné děti sexuálně nezneužívá, nechce dětem nijak škodit, netouží po pohlavním styku s nimi a nedívá se na internetu na dětskou pornografii. Vyhledává útěchu a podporu od svých přátel, kteří jsou také pedofilové, a píše na diskusní fóra o tom, jak se vyrovnat se svou sexualitou, aniž by ohrozil druhé lidi. Všeobecný tón filmu v těchto sekvencích nikoho neodsuzuje, avšak to neznamená, že některé skutečnosti nemají zlověstný podtón. V jedné scéně, například, vidíme celou skupinu (s výjimkou Daniela moc nevidíme jejich obličeje), jak postává kolem hřiště, kde si hrají děti. Je to klišovitý pohled na jednání pedofilů, který v pseudorealitě dokumentárního filmu vyvolává nepříjemnou, zlověstnou atmosféru. Danielova nástěnná malba, zobrazující obličeje dětí, je také znepokující, zdá se, že nás jejich oči sledují přes celou místnost. Je to znepokojující i proto, že malba je odstranitelná - když přijde do jeho bytu instalatér, malba ze stěny zmizí, a to naznačuje, jak tajný život Daniel musí vést.

Kromě toho, Danielův vztah k synu svého kamaráda, Míšovi, je taky znepokojující. Navzdory tomu, že Daniel jasně vysvětluje, že se chce s chlapcem jen přátelit, je jím úplně posedlý a touží být znovu a znovu v jeho přítomnosti. Tyto etické otázky jsou důležité pro úspěch tohoto filmu. Je jasné, že Líšková využívá svůj dokumentární film k tomu, že zkoumá hranici mezi fantazií a skutečností, i to všeobecné táma, zda můžeme odsoudit Daniela za to, čím je. Je to tabuové téma, o němž se málokdy hovoří, a odpověď vůbec není černobílá. Občas jsme opravdu šokováni, jak otevřeně Daniel hovoří o své sexualitě a jak na to lidé reagují. Jeden pozoruhodný okamžik nastává, když se Daniel setká s organizátorem pochodu homosexuálů Prague Parade a ten na něho reaguje s pochopením a se zájmem, neodsuzuje ho. Nicméně očekávat takové reakce od širší společnosti, to se pravděpodobně nikdy nestane.

Kdykoliv jsou ve filmu předloženy externí informace (většinou statistiky a údaje o míře deprese, mimo jiné), jsou formou prologu a epilogu prezentovány jako titulky. To, že film nemá žádného komentátora ani komentář, ani žádný jiný způsob, jímž by sděloval názor režisérky, je tomuto dokumentárnímu snímku ku prospěchu. Namísto toho se od nás očekává, abychom uvažovali o svém vlastním postoji vůči Danielovu životu a abychom se zabývali tématem, jímž se málokdo takto zabývá, jak říká sám Daniel, "hlavní věc je, že o tom lidé mluví". Důsledkem takto ambicíózního projektu pravděpodobně bude, že o těchto věcech lidé budou hovořit. Film vznikl v produkci České televize, a tak existuje potenciál, že ho uvidí větší množství diváků.

Jak už jsem se zmínil, tento film měl silně pozitivní přijetí na festivalu v Jihlavě. Na brněnském festivalu Mezipatra se také uděluje cena diváků, kteří dostávají při promítání lístky a mají také hodnotit promítané filmy. I když na festivalu Mezipatra tento snímek tuto cenu nedostal, bylo by zajímavé zkoumat další reakce diváků na tento odvážný film, který jistě vyvolá další diskusi na téma osobní identity.

Vytisknout