804 stran mezinárodní politiky

15. 10. 2014 / Oskar Krejčí

Například Robert Gilpin tvrdí, že od začátku osmdesátých let 19. století do roku 1914 volný trh ve světě a ekonomika laissez-faire vzkvétala. Britové, kteří tehdy ve světě dominovali, se v roce 1846 postavili na stranu obchodní liberalizace a cíleně ji prosazovali prostřednictvím dvoustranných dohod. Tehdejší mezinárodní monetární systém byl založen na klasickém zlatém standardu a přinášel cenovou i monetární stabilitu. To vše padlo na bojištích 1. světové války. Nová éra snah o liberalizaci světové ekonomiky nastoupila až po 2. světové válce. Jinak řečeno, „svět zakusil pouze dvě větší období liberalizovaného obchodu a rostoucí prosperity v globálním rozměru. Obě tyto éry – Pax Britanika před 1. světovou válkou a Pax Americana následující po 2. světové válce – byly postaveny na pevných politických základech.“ Ovšem už v Marxově a Engelsově Manifestu komunistické strany (1848) se lze dočíst, že „tím, že těží ze světového trhu, učinila buržoazie výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitickou“. Tomu odpovídá pokračující odnárodňování výroby, roste vzájemná celosvětová závislost národů, a to jak v materiální, tak i duchovní produkci. Proměny světa v globalizaci naznačuje tabulka číslo 54.

Z hlediska vývoje světového politického systému lze vymezit pět hlavních etap globalizace:

• Přípravná, „kontinentální“ fáze: Mongolská říše. Ta se svými 24,0 miliony km² rozloženými na euroasijském kontinentu ve 13. století pomocí obnovené hedvábné stezky propojila Čínu s Evropou – tedy civilizační okruhy, které až do této doby existovaly odděleně a bez vzájemných znalostí o sobě. Informace se hledaly různými cestami. Putování Marka Pola bylo umožněno mimo jiné tím, že cestovat se dalo v jednom mocensko-právním prostředí; jeho zprávy byly jednou z inspirací pro Kryštofa Kolumba. Tento první globalizační impulz zatím jen v rozměru jednoho kontinentu nelze oddělit od první předzvěsti globálních problémů, kterou byla „černá smrt“, morová epidemie ve 14. století. Ruský etnohistorik Lev Gumiljov uvádí, že při obléhání krymské pevnosti Kaffa (dnes Feodosija), která tehdy patřila Janovu, tatarský chán Džanibek nařídil katapultovat přes hradby mrtvolu člověka, který zemřel na mor. Město zachvátila „černá smrt“, posádka nasedla na loď, prchla – a cestou se zastavila v Konstantinopol a pak doma. Následně na mor vymřela většina obyvatel jižní Itálie, tři čtvrtiny obyvatel Německa, asi 60 % obyvatel Anglie; přes Německo a Švédsko pak mor vstoupil do Novgorodu a pak do Moskvy.³¹¹ Počet obyvatel Evropy se tehdy zmenšil přibližně o třetinu.
• 1. fáze: Kolonizace. Období zámořských výbojů Evropanů od konce 15. století bylo odlišné od čínských námořních výprav „lodí pokladů“ z počátku 15. století – cílem evropských expedic nebyly objevy a obchod, ale obsazení, připojení, kolonizace. Po pádu Byzantské říše první výpravy měly za cíl obnovit kontakty přerušené rozšířením Osmanské říše; v tomto smyslu kolonizace navázala na přípravnou fázi, ovšem vytvořila trvalé politické i obchodní vztahy. Propojení do té doby odděleně existujících civilizačních okruhů bylo spojeno s podřízením Ameriky, Afriky a do značné míry i Asie malému subkontinentu – Evropě. Začalo se formovat to, co Immanuel Wallerstein nazval „světo-ekonomika“ (zpočátku „evropská světo-ekonomika“) – celoplanetární kapitalistický hospodářský systém, který je větší než jakákoliv říše. Je to systém, jehož struktura je dána dělbou práce mezi regiony. Tato struktura nalezla svůj výraz jak ve zformování, tak i fungování asymetrických vazeb ekonomicko-politického západního centra a periferie v připojených územích. Tato dominance evropského Západu vedla k tomu, že se prosazovaly i některé kulturní rysy Evropy, především došlo ke globálnímu exportu křesťanství. Počátkem 17. století se objevují první nadnárodní korporace typu východoindických společností a s nimi nové soukromé armády prosazující zájmy imperiálního centra. Katolický gregoriánský kalendář přijímali i protestanté a jejich kolonie.
• 2. fáze: Průmyslová revoluce. Objevy parního stroje, textilních strojů a nových technologií zpracování železné rudy v období po roce 1760 zvýraznily nadřazenost evropského centra nad ostatními civilizačními okruhy, jejichž ekonomika již získala periferní význam dodavatele surovin a pracovních sil. Následoval exponenciální nárůst inovací výroby, mezistátní i mezikontinentální dopravy a informačních komunikací (telegraf, telefon, bezdrátové spojení). Jak ale ukazují propočty Anguse Maddisona, které přináší tabulka číslo 55, podíl západní Evropy na světovém HDP přesáhl čínský podíl až v polovině 19. století – britský v první polovině 20. století a podíl USA předstihl čínský podíl na světovém HDP na přelomu 19. a 20. století. Vzniká a postupně se prosazuje rozdělení světa na časová pásma, globu na poledníky, ale i metrická soustava. Na počátku se Velké Británii daří získat postavení vojenského i ekonomického hegemona a angličtina se začala stávat globálním nástrojem komunikace. Na konci 19. století se jak dynamikou, tak i hrubým domácím produktem dostává Velká Británie za Spojené státy, počátkem 20. století i za Německo. Protože průmyslová revoluce vyvolala i revoluci ve vojenství, zprůmyslnění výroby zbraní i jejich mechanizace, změnily se také formy konfrontace, taktiky i strategie. Dvě světové války pak ukázaly novou podobu globalizace: zúčastnily se jich všechny mocnosti světa.
• 3. fáze: Po 2. světové válce. Ukončení 2. světové války je spojeno se vznikem mezinárodních institucí, které se pokoušejí řídit globální procesy. Původní brettonwoodský (měnový) systém byl opřen o režim pevných směnných kurzů a zahrnoval Mezinárodní měnový fond a Světovou banku. Po skončení 2. světové války se k nim jako institucionalizovaným nástrojům řízení globalizačních procesů přidala Všeobecná dohoda o clech a obchodu, která se v devadesátých letech minulého století změnila na Světovou obchodní organizaci. Brettonwoodský systém byl projevem ekonomické hegemonie USA prosazujících liberální nástroje globalizace, které se socialistické země bránily snahou vytvořit nezávislý nekapitalistický mezinárodní trh – jak o tom hovoří následující podkapitola. Počátkem šedesátých let minulého století byly vypuštěny první telekomunikační družice.
• 4. fáze: Sedmdesátá až devadesátá léta 20. století. Spojené státy zrušily brettonwoodskou pevnou fixaci dolaru na zlato. Končí éra levných energií. To vedlo k výrazné sekuritizaci především otázek těžby i dopravy ropy a plynu. Energetická krize byla podnětem k většímu důrazu na nové technologie. Jak uvádí Ilona Švihlíková, toto období bylo ve znamení rozpadu brettonwoodského systému, tzv. strukturální krize a konce „zlaté éry“ sociálního státu. Objevují se i „technologické inovace, které ale mají odlišný dopad než v 50.-60. letech – vedou k úspoře pracovních míst.“³¹³ Zároveň bylo zformulováno širší pojetí globálních problémů: na vizi environmentálního dluhu navázala představa limitů růstů, ale též požadavek trvale udržitelného rozvoje. Nástup nových technologií evropské socialistické země nezachytily. Ekonomické reformy učinily z Čínské lidové republiky nejdynamičtější stát světa a zapojily ji do kapitalistické světo-ekonomiky. Obdobně porážka Sovětského svazu ve studené válce zapojila východoevropský trh do kapitalistické ekonomiky, ovšem tato změna byla spojena s prudkým ekonomickým a sociálním propadem většiny postsocialistických zemí a jejich přesunu z pozice semiperiferie na periferii. Kapitalistická světo-ekonomika se stává plně globální, a to včetně své struktury. V devadesátých letech minulého století nastupuje komerční využívání internetu.
• 5. fáze: Současnost. Podle Williama Robinsona už v poslední dekádě 20. století došlo ke kvalitativní proměně: jestliže v minulosti „vyvinula každá země národní ekonomiku a tyto národní ekonomiky byly navzájem propojeny obchodem a financemi v integrovaném mezinárodním trhu“, pak v nové globální ekonomice vstupuje kapitalistický systém do transnacionální fáze, kdy byly „národní produkční procesy rozbity a zvenčí integrovány do nových globalizovaných okruhů akumulace“. Z hlediska vývoje světového politického systému je ovšem důležité, že neklesá význam mateřských zemí nadnárodních monopolů, tedy místa, kde je manažerské i vlastnické ústředí a kde se shromažďují zisky. Koncem první dekády 20. století začala tzv. globální krize, která byla zpočátku chápaná jako hypoteční, potom jako finanční a později jako dluhová krize, získala i své systémové charakteristiky. Je zřejmé, že neomerkantelisticky orientované ekonomiky lépe dokázaly lépe čelit dopadům krize než ty, které se opíraly o liberalismus. Tabulka číslo 56, zpracovaná na základě údajů Mezinárodního měnového fondu, ukazuje, jak na krizi odlišně zareagovaly ekonomiky vybraných států. Z těchto údajů vyplývá, že se rozebíhají vývojové trajektorie starých a nových ekonomických oblastí. Zároveň prognóza zpravodajských služeb Spojených států Globální trendy 2030 upozorňuje, že čínský podíl na růstu globálních investic je 1,5 x větší než příspěvek USA. Podle analýzy Světové banky by se v roce 2025 měla Čína podílet na globálním růstu jednou třetinou, tedy více než kdokoliv jiný. To co se jeví jako globální krize, je ve skutečnosti krize hegemonie Západu: pojetí globalizace jako westernizace prostřednictvím liberální konkurence výhodné pro ekonomicky silnější centrum naráží na fakt, že paralelně se západním centrem získávají dynamiku relativně nezávislou ekonomikou země BRICS, tedy Čína, Indie, Brazílie, Rusko a Jihoafrická republika. Při udržení těchto tendencí lze očekávat, že se některým státům – především Číně – podaří během několika dekád přesunout z periferie mezi státy centra, přičemž osud tradičního centra se stává nejistý.

Toto pojetí naznačuje, že ekonomické definice globalizace jsou příliš úzké – pomíjejí trvající roli států, význam transformace světového politického systému, globalizaci masové kultury a roli globálních problémů. Před nástupem tzv. globální krize se zdálo, že v rámci globalizace vzniká (a) nový ekonomický řád a nová dělba práce, (b) nový politický řád s novou strukturou i režimem světového politického systému, (c) kosmopolitní kultura. V současné době stagnace centra a dynamika některých států periferie a semiperiferie naznačuje, že ani globalizace nebude mít lineární průběh. Stále ale platí, že globalizace je rozporuplný proces na škále „solidarita –kooperace – konflikt“, který se opírá o ekonomickou výhodu a nutnost.

KREJČÍ, Oskar: Mezinárodní politika. 5. upravené vydání. Praha: Ekopress, 2014. 804 s. ISBN 978-80-87865-07-1

Vytisknout