Irák: Krize zmírněna, vyhráno zdaleka není

12. 8. 2014 / Karel Dolejší

Nejde jen o to, že Malikí je šíita - také jeho nástupce Hajdar al-Abádí je šíita ze strany Dawa - ale že jde o sektáře s diktátorskými sklony, který nedokázal spolupracovat s ostatními etno-náboženskými směry, jak předpokládá irácká ústava. Pokud výměnu sankcionují Írán i USA, je v zásadě vymalováno. Malikí zůstane vlivným politickým hráčem, ale premiérem a velitelem ozbrojených sil už nebude. Pokusy vrátit se k moci násilím si zřejmě rozmyslí.

Tím se ovšem situace v zemi žádným zázračným způsobem nevyřeší, jen dojde k oslabení nejhorších tenzí. Irácká armáda zůstává v troskách a nová, kterou budují Íránci, nebude ani rudimentárně připravena dříve, než koncem roku. Do té doby si islamisté v zásadě mohou dělat, co chtějí.

Západem velmi přeceňovaná kurdská pešmerga, která měla být jakousi poslední nadějí Iráku, tyto naděje nesplnila. Při všech sympatiích, které může romanticky naladěný Evropan ke Kurdům mít, lze těžko přehlížet, že na severu Iráku založili vcelku typický ropný stát se všemi obvyklými nectnostmi. Výrazně závisí na pomoci zahraničního personálu spojeného s těžebním průmyslem, v Irbílu panuje vysoká korupce a teprve bude třeba vyřešit špatné vybavení a výzbroj papírově početných jednotek. Poté snad bude zajištěno, že Kurdistán snadno nepadne do rukou islamistů a nedojde zde k masovému vyvražďování "nevěřících". To ale ještě neznamená, že budou kurdské jednotky bojovat někde mimo vlastní území a pomáhat úřadům v Bagdádu.

Islamisté se zmocnili tak velkého množství zbraní, že několik málo amerických náletů nemůže jejich vojenskou sílu vážně ohrozit. Hlavní změna, která po náletech nastala, je absence snadno identifikovatelných černých vlajek na jejich bojových vozidlech. Co mají v plánu po přeskupení u Irbílu se jistě brzy dozvíme. Jisté je, že útočit nepřestanou, ale změní operační procedury tak, aby byli méně zranitelní ze vzduchu. Pokud by se jim podařilo vyřadit Kurdy z války, mohou již všechny síly soustředit na bagdádském směru. A k tomu chybí málo. Bez strategického letiště v Irbílu ani irácká vláda, ani Spojené státy nedokážou účinně zásobovat kurdské jednotky. Mohlo by to ještě teoreticky udělat Turecko, ale to se evidentně k ničemu nemá, kromě menšího podílu na pomoci prchajícím Jazídům.

Americké pozemní jednotky se do Iráku nevrátí, a to ani do relativně (na současné poměry v zemi) úspěšné kurdské enklávy. A pokud by padl Irbíl, další na řadě bude Bagdád, dříve, než by Írán dokázal vycvičit nové ozbrojené síly. Saddámovi bývalí generálové dobře vědí, kolik mají kde času.

V podstatě lze tedy říci, že vše závisí na kurdských oddílech, které se v minulých dnech tváří v tvář mobilním islamistům příliš nepředvedly - a obsazení dvou vesnic nedaleko Irbílu krátce po amerických náletech pouze mírně zredukovalo trvající hrozbu vůči kurdskému hlavnímu městu.

Vytisknout