Případ Petry Kvitové

12. 8. 2014 / Jiří Jírovec

I.

Tenis je způsob podnikání. Na začátku většinou jde o rodinný podnik, na němž se prostřednictvím různých programů pro žáky a juniory podílí společnost (ne všude). Do hry posléze vstupují sponsoři a nakonec podnikatelé, kteří investují do nadějných hráčů s tím, že jednou budou z jejich příjmů brát svůj podíl.

Výdělky tenistů se v principu skládají ze tří složek: výher v turnajích, příspěvků od sponsorů (včetně reklam) a startovného, neboli appearance money. Poslední složka se týká jen špiček, kterým pořadatelé některých turnajů "přilepšují", aby se turnaje zúčastnili.

Podíváme li se na dostupné údaje, zjistíme, že Roger Federer loni vydělal na prvních dvou složkách 71 miliónů USD . Za každý turnaj, mimo povinné grand slamy a turnaje tak zvané master series, dostává 800 000 euro.

Výhry jednotlivých hráčů ovšem silně klesají na dalších pořadích žebříčku Třístá hráčka vydělá za rok méně než sekretářka v podniku, kde jsem pracoval. Muži na tom nejsou o mnoho lépe. Obecně platí, že jen 10% profesionálů se tenisem uživí.

II.

Důvod, proč některé sportovní špičky odcházejí do Monaka, je skryt v příjmech od sponsorů, a tedy za reklamu. Hráči jako Nadal a Federer by jistě ušetřili spoustu peněz, ale odchodem by ztratili jakýkoli mravní kredit ve vlastní zemi. Federerovy výhry představují odhadem asi 10% jeho celkového příjmu. Podle výše uvedeného odkazu vydělal Federer na 6 exhibicích v Jižní Americe 14 miliónů USD.

Z daňového hlediska je rozhodující trvalé bydliště definované prostřednictvím ekonomických vazeb na danou zemi. Nemá tedy nic společného se státním občanstvím.

Je pravda, že tento rozdíl unikl třeba poslanci Humlovi. Jeho přehlédnutí mohla media lehce opravit. Místo toho se dočkal jen nadávek.

Vtip je v tom, že trvalý pobyt v dané zemi přináší nejen povinnosti, ale i benefity. Základní občanskou povinností je přispívat do společné pokladny úměrně svým možnostem. Jejich měřítkem je obvykle tak zvaný zdanitelný příjem. Mezi benefity patří přístup ke vzdělání, zdravotní péči a sociálním programům a v neposlední řadě i pracovní povolení. Povolení k trvalému pobytu je proto bedlivě obhospodařovaná komodita.

Základní pravidlo, jímž se řídí rovnováha mezi povinnostmi a benefity, je jednoduché: buď všechno, nebo nic.

Všechny státy světa potřebují daně pro udržení svého chodu. V tomto smyslu je absurdní, když se čeští politici a jejich zhlouplé publikum zastávají člověka, který se uchýlil do daňového ráje.

Z takzvaně svobodných zemí lze samozřejmě kdykoli odejít - tedy pokud člověka někde jinde vezmou. Zahraniční konto lze založit, ale nelze do něj ulít peníze, aby jeho vlastník platil menší daň z příjmu.

Aby se jedinec mohl vyvázat z povinnosti platit daně v zemi, z níž odchází, musel by splnit řadu podmínek, které tamní zákony nebo předpisy požadují. Mezi ně může patřit zbavení se nemovitostí a bankovních účtů. Jejich důsledkem může být i ztráta přístupu ke zdravotní péči, bezplatnému vzdělání i právo na získání a používání některých dokumentů.

Občan se tedy nemůže vyhnout placení daní, jen tím, že získá trvalý pobyt někde jinde.

Jestliže kanadský občan odejde do Monaka, je povinen zdanit svůj příjem v Kanadě, ledaže zcela zruší svoji přítomnost v této zemi. To je složitý a do soukromí svrchovaně zasahující proces.

Je tedy vysoce pravděpodobné, že získání monacké adresy je sice nutnou, ale nikoli postačující podmínkou k tomu, aby byla Petra Kvitová zbavena povinnosti platit daně v Česku.

III.

Třetí je rovina mravní. Kvitová sama je svým způsobem strojem na peníze. Umí hrát tenis a má (reklamě) prodejná prsa, nohy i obličej. Má kolem sebe lidi, kteří organizují její život. Dovolím si pochybovat, že má čas na to, aby uvažovala o daňových záležitostech.

Dovolím si drobnou spekulaci. Pokud má Kvitová manažera, který jede na procenta z jejího čistého příjmu, je zřejmé, že takový člověk poradí únik do daňového ráje.

To, co je na celé věci nemravné, je nezájem českých úřadů o prosazení zákonů a pravidel, která by měla platit pro všechny. To je rozdíl oproti Německu. Boris Becker dostal před několika lety podmíněný trest a musel doplatit dlužné daně, protože nepřerušil dostatečně své vazby na Německo. Samotná monacká adresa mu nepomohla.

Vrcholem v tomto směru je přístup presidenta Zemana, který naprosto ignoroval právní podstatu celého problému a smetl záležitost pod koberec odkazem na závistivce a současně vyslovil Kvitové svoji podporu. Zeman Kvitovou dokonce "poprosil [...] aby je ignorovala, protože neumí nic jiného než závidět."

Vytisknout