"From Russia with Love". Anatomie jednoho režimu

2. 7. 2014 / Veronika Sušová-Salminen

Obecně řečeno, současný politický systém v Rusku neodpovídá standardům západní demokracie, v čemž mají jeho kritici pravdu. Problémem je ale už to, že se vnitřní fungování a dynamika popisuje černobíle, zploštěle a často mimo ruský kontext. Faktem je i to, že západní universalismus je už delší dobu pod velkým, kritickým tlakem z mnoha koutů světa a i v případě Ruska je třeba se ptát po tom, kde je hranice normativního universalismu a partikulární kultury, která vytváří nutně kulturní hybridy. Institucionálně a formální strukturou se politický systém Ruska západním vzorům blíží a vychází právě z nich, což může být pro pozorovatele značně matoucí. Demokracie ale úzce souvisí s kulturními praxemi. Problémem ruské politiky je mnohem více politická kultura, praxe a prostředí, které vytvářejí a které ovlivňuje fungování institucionální základny politického systému. Rusko má demokratické instituce a i v Rusku se skloňují slova jako "demokracie" nebo "svoboda" a "občanská společnost" úplně stejně jako v případě České republiky nebo Německa. Přesto nejde o standardní západní demokracii ale o hybridní režim postavený na liberálně-demokratickém půdorysu, který má velmi ambivalentní Janusovu tvář.

Imitační demokracie a duální stát

Ruský politolog Dmitrij Furmanpoužil už před lety (2007) kvůli rozporu mezi politickou praxí, rétorikou a institucionálním kontextem pro ruský (a nejen ruský) politický systém pojem imitační demokracie. Podle Furmana se po roce 1989 stala demokracie, respektive demokratický diskurz v post-sovětském prostoru hegemonní, což vedlo k tomu, že místní postperstrojkové režimy Ruska a Střední Asie diskurzivně a rétoricky přizpůsobily a přikryly jimi svoje vnitřní autoritativní rysy a tendence. V imitační demokracii není demokracie substancí, ale daleko spíše legitimizační rétorikou. Ruský politický systém, který vykazuje ve srovnání se středoasijskými příklady velké rozdíly, v podstatě imituje západní vzory, které ale jsou ale přejímány (či překládány v) do kulturně odlišného prostředí s určitou historicky danou dynamikou.

Britský specialista Richard Sakwa ve svojí studii ruské politiky The Crisis of Russian Democracy (2011) hovoří o Rusku jako o státě, kde vládne dvojí režim. Na jedné straně je to konstituční stát, který je postaven na demokratických principech a klasickém dělení moci. Na druhé potom administrativní režim, který je autoritativní a mimo jiné se vyznačuje frakčním bojem. Vnímat ruskou politiku jako monolit postavený kolem figury Vladimira Putina je velký omyl. Ve skutečnosti je frakční boj a existence frakcí uvnitř administrativního režimu její ústřední charakteristikou. Základní kontradikcí ruské demokracie (či "demokracie") je na prvním místě tenze mezi těmito dvěma režimy. Demokratické instituce Ruska jsou často podřízeny administrativnímu režimu a vystaveny jeho svévoli, ale ne natolik, že by se o Rusku dalo hovořit jako o čistém autoritativním státě, kde by se vládlo pomocí masové represe nebo nouzových dekretů. Jak připomíná Sakwa, putinismus má "nepolapitelnou vlastnost", že ztělesňuje protiklady vlastní ruské společnosti. Udržovaná rovnováha mezi konstitučním státem a administrativním režimem s řadou parakonstitučních prvků vede podle Sakwy ke stagnaci s negativními následky v podobě marginalizace autonomní veřejné participace v řízení veřejných záležitostí, pokračující závislosti na ziscích z prodeje energetických zdrojů, nedostatečné dynamické a diverzní ekonomice a i k opakovanému neúspěchu integrovat se do mezinárodní komunity jako "jeden z nás" či rovný mezi rovnými. To poslední je jednou z hlavních příčin dnešního ruského konfrontačního postoje k Západu, který ale nebyl zdaleka ústředním ideologickým leimotivem Putinova projektu. Kde ale hledat zdroje duálního státu v současném Rusku?

Kontinuita

Putinský režim vykazuje velkou míru kontinuity mezi novým a starým. Ta vyplývá přímo ze situace, kterou vytvořil v Rusku rozpad SSSR. Jelcinský převrat byl v rukou bývalých komunistických kádrů, ale měl mnohem omezenější společenskou základnu, než tomu bylo například v Polsku v roce 1989. Navíc Rusko mělo téměř dvojnásobné trvání sovětského systému (74 let), který prostupoval mocensky ruskou společnost mnohem silněji než v zemích, jako je Česká republika. Sovětská moc byla do značné míry internalizována ruskou společností v míře, která sice nebyla absolutní, ale byla poměrně velká. Jelcin sám, jak známo, měl za sebou dlouhou nomenklaturní kariéru. Podobně i velká část nových ruských politiků po roce 1993, včetně Vladimira Putina. Mírou kontinuity je Rusko tedy velmi specifické a značně se liší od středoevropské zkušenosti, která se členy bývalé nomenklatury a represivních složek starého režimu snažila vyloučit z vlivu na politický (nikoliv ale ekonomický) život. Jinak řečeno, sovětský systém byl pro Rusko endogenní, zatímco pro středoevropské země spíše exogenní.

Oligarchizace a veřejné/soukromé

Rozpad státu a s ním spojená zkušenost jelcinské šokové terapie, realizované za asistence Západu, způsobily v ruské společnosti obrovské traumatické šrámy a rány, které dnes očividně vyhnívají. Součástí tohoto příběhu byla obrovská a zdaleka ne legální redistribuce bohatství země z kolektivistického vlastnění státu do soukromých rukou. Jak známo, perestrojka a následně rozpad SSSR a nástup nového režimu byly kontextem pro to, čemu Rusové říkají "prichvatizacia" (prichvatit' znamená uchvátit) a co vedlo také ke vzniku "třídy" ruských oligarchů, kteří v uplynulých letech různou mírou ovlivňují politický a ekonomický vývoj země. Post-sovětská hranice mezi veřejným a soukromým se tedy v jelcinovském Rusku zformovala a definovala velmi specifickým způsobem a vedla de fakto ke vzniku nové oligarchie s ekonomickou mocí.

Mělká demokratická tradice

D. Forman ve své konceptualizaci imitační demokracie zdůraznil, že Rusko nemá dlouhou a ustálenou, tj. časem odzkoušenou a vnitřně zažitou, demokratickou tradici, takže po roce 1993 nebylo na co navazovat. Krátký pokus o ruskou demokracii realizovaný v roce 1917 byl přerušen bolševickým převzetím moci a sovětským systémem totálního podřízení, doprovázeným státním násilím. Rusko ale nemá ani kulturně blízký demokratizační vzor, který by mohlo následovat. Má samozřejmě poměrně bohatou liberálně intelektuální a demokratickou tradici, ale ta dnes pořád bojuje s pošramocenou autoritou jelcinské šokové terapie a nestability. Postavení liberálů není nepodobné české (či středoevropské) levici, která je dvacet pět let považována za nástroj návratu "totality". Podobně je i ruský liberalismus viděn jako nástroj návratu do doby jelcinské "smuty", které je třeba zabránit.

Neopatrimoniální stát

"Mělká" demokratická tradice, kterou se nepodařilo dobře zakotvit ani po roce 1993, žije ve stínu tradičního patrimoniálního státu, který má nyní znaky neo-patrimoniální fáze. To znamená, že stát byl vždy na prvním místě kontrolován byrokratickým a armádním aparátem -- dnes potom klientelistickými (frakčními) sítěmi v rámci tohoto aparátu, které se orientují (kromě udržování se u moci) především na dobývání renty. Tradice kormlenie, která existovala na staré Rusi jako způsob výběru odměny za službu státu, dostala v novém Rusku nový kabát v rámci putinovského sociálního kontraktu s oligarchy, ale prostupuje i ruský byrokratický aparát. Silný stát byl v Rusku ale vždy do značné míry spojený s militarismem a principem "voždě" či "báťušky cara", silné postavy vládce, která personalizuje stát i moc. Ruská společnost se postupně militarizovala už od 13. století a v ruské mentalitě i chápání státnosti je velmi pevně zakotven instinktivní pocit vnějšího ohrožení či nebezpečí, který je dán historicky a který má souvislost s (neo)patrimoniálním státem, závislým na nerostném bohatství. Instinktivní pocit ohrožení nemusí být vždy racionální ani oprávněný, ale je třeba s ním počítat jako s určitou kulturně danou konstantou, která se zároveň ale mísí se silnou imperiální tradicí země.

Zdá se, že neopatrimoniální stát má dnes v ruské společnosti spojence, kterým jsou paradoxně ruské střední vrstvy a potom méně překvapivě částečně také důchodci. Tyto vrstvy jsou vesměs závislé na státu. V případě středních vrstev se jedná o činovniky nebo další státní personál, na což ukazuje i geografická distribuce střední třídy, z nichž 50% žije v Moskvě a Petrohradu a obecně se jedná o obyvatele velkých ruských měst. Jen menší část ruské střední třídy pracuje pro soukromý sektor. To vede podle některých názorů k tomu, že ruské střední třídy mají větší tendenci být k moci loajální a nemají nezávislé postavení, které by jim umožňovalo větší emancipaci vůči moci (vlasť). V případě důchodců se jedná o další relativně pasivní skupinu obyvatelstva, která je plně závislá na státě. Nicméně je také faktem, že protiputinovské demonstrace v zimě 2011 byly otázkou městských středních vrstev ale také důchodců, kteří reagovali mimo jiné i na medveděvovské "tání". Silný sociální stát, nostalgický ideál levice, nemá s ruskou realitou příliš společného, protože jeho vliv na společnost je zbytnělý. Levicový ideál sociálního státu stojí na spravedlivém přerozdělování bohatství ve společnosti, zatímco putinský silný stát má mnohem více společného de fakto s neoliberálním "odkapáváním" bohatství shora dolů a s domácí tradicí sahající až do let carského samoděržaví.

Sítě známostí a neformální vztahy

Dalším kulturním faktorem je silná tradice známostí (sousedé-spolužáci-spolupracovníci-rodáci atp.) a neformálních vztahů, které vytváří v ruské společnosti klientelistické sítě a vazby a jsou podhoubím administrativního režimu. V určitém smyslu se jedná stále o mentalitu vesnických komunit a osobního kontaktu "z očí do očí", která v určité formě přežila dodnes. Tato kulturní praxe může být brzdou sociální mobility i "tržních" zákonů a obsahuje v sobě především korupční prvky. Sítě známých a důraz na neformální vztahy a řešení obecně prostupují celou ruskou společnost, ale zvlášť ovlivňují nejvyšší patra politiky a ruskou byrokracii. Faktem je, že například při detailnějším pohledu na lidi kolem Putina, zjistíme, že tu hrají velkou roli staré známosti (viz například skupina Ozero). R. Sakwa v tomto smyslu vidí i celý administrativní režim, který funguje "sémanticky" na základě nepsaných pravidel a dohod (a známostí) a vytváří prostředí, ve kterém každý zná nepřekročitelné hranice, aniž by byly nějak konkrétně -- formálně či písemně - definovány. Na toho, kdo je ale překročí, čeká represivní disciplinace.

Vztah k pravidlům a neoliberální morálka

Dnešní ruská společnost jako celek zdaleka neodpovídá nějakému konzervativnímu ideálu, který se v rámci "konzervativního obratu" režim ve spojenectví s pravoslavnou církví rétoricky snaží vyznávat. Naopak. Zdá se, že pravoslaví má v ruské společnosti spíš ritualizační roli, nikoliv ale roli, která by znamenala morální obnovu. V Rusku je mnohem nižší kultura dodržování pravidel a respekt k zákonům, což vede k tomu, že velmi často tu panují "pravidla džungle" a neformálních známostí, které nutně devastují morálku celé společnosti a odcizují stát kontrolovaný administrativním režimem od širší společnosti. Vedle toho je značná část společnosti prosycena konzumerismem a materialismem. Ten sice nemá tu dynamiku jako před pěti nebo osmi lety, ale přesto je významným faktorem. Je nutné dodat, že nejde vždy o jevy reálné vzhledem k tomu, že značné skupiny obyvatel v Rusku si konzumerismus dovolit prostě pořád nemohou. S veskrze prozápadním konzumerismem jde především v městském prostředí ruku v ruce individualismus, který je pak výborným mechanismem pro brzdy demokratické kontroly. Jak ukazuje poměrně nový výzkum ruského veřejného mínění z května 2014 (v kontextu ukrajinské krize a anexe Krymu), většina dotazovaných Rusů vidí (69%) svoje osobní zájmy a zájmy svojí rodiny jako důležitější než zájmy země (23%), i když na obecněji (a neosobně) položenou otázku 47% upřednostňuje zájmy státu před zájmy jednotlivců (39%). Zájmy okolních lidí zajímají jen 13% dotazovaných, zatímco 79% vidí svoje zájmy jako důležitější (a 9% neví). Jinak řečeno, výzkum indikuje, že Rusy zajímá státní zájem jen potud, pokud se to netýká jich osobně.

Závěr: suverénní demokracie

Domácí koncept demokracie je ruskými ideology nazván jako "suverénní demokracie" a její kořeny -- to není bez zajímavosti - mají přímou souvislost s oranžovou revolucí na Ukrajině v roce 2004. Je to ruská snaha o zamezení kombinaci dvou tlaků, které se ukázaly v případě ukrajinské oranžové revoluce -- tlaku zdola (ulice) a mezinárodního tlaku zvenčí. Jestliže není možné tvrdit, že by byla putinovská politika jenom "reakční" ve smyslu, že by nenesla za svoje politické strategie a rozhodnutí odpovědnost, pak ale je často reakční v tom smyslu, že reaguje na některé kroky Západu (především USA) po svém. Putinský koncept "suverenity" jako autonomie či práva na specifickou, vlastní "třetí cestu" k demokracii odráží ruskou historickou zkušenost a tradice, ale také současný duální stát. Je ovšem daleko více než propagandistickým termínem, kterým se režim chrání před kritiky, argumentuje přesvědčivě Ivan Krastev. Je to projekt, který v sobě obsahuje zároveň ambice, obavy a omezení Putinova režimu.

Rusko vždy v nějaké míře imitovalo západní vzory (viz petrovská revoluce a celé zapadnické myšlení, reformy Alexandra II. a vlastně i socialistická modernizace) ale zároveň akcentovalo domácí specifika a tradice a bylo, podobně jako jiné nezápadní země, konfrontováno s otázko hledání autenticity tváří tvář západní kulturní hegemonii (a normativitě). I vlastní "konzervativní obrat" dneška je svojí podstatou hybridní, stejně jako je hybridní i koncept suverénní demokracie, kde je patrný vliv západního myšlení. Ivan Krastev si velmi dobře všiml významného rysu suverénní demokracie, kterým je skutečnost, že se primárně a hlavně orientuje na potřeby obyvatelstva, aniž by ale chápala smysl a obsah pojmu občan a občanská práva. Ta jsou naopak podvazována anebo "řízena" ve snaze zabránit spontánní "revoluci" (či "smutě"). Režim tak vlastně "pojídá" společnost a opakuje typicky ruskou konstelaci asymetrických vztahů mezi silným státem a slabou společností a sovětského sociálního inženýrství. Orientace na potřeby v sobě odráží vrchnostenský postoj, resonuje se zkušeností rozpadu SSSR a šokové terapie a odráží také současnou politickou ekonomii Putinova režimu, kterou popsal mimo jiné Alexander Etkind.

Tak jako už tolikrát v historii zůstává současné Rusko, plné protikladů, protimluv a ostrých nerovností, měnící svoje strategie i rétoriku a v mnohém tak moc (a někdy jen zdánlivě) připomínající minulost, výzvou pro všechny, kdo se mu chtějí přiblížit a porozumět mu (porozumění není totožné s nekritickým omlouváním). Jen takový postoj může být základem pro stabilní a racionální politiku vůči Rusku, ať ho vnímáme jako akutní nebo potenciální nebezpečí, novou velmoc nebo jako zemi, jejíž ambice daleko přesahují skutečné možnosti.

Vytisknout