Proč národy selhávají

11. 3. 2014 / Přemysl Janýr

Hned v úvodní části polemizují s geografickými a kulturními hypotézami i s hypotézou nevědomosti (ignorance hypothesis), aby prokázali svou vlastní: příčina rozdílného vývoje spočívá v rozdílných institucích. Alespoň pro mne ne zcela přesvědčivě. Hypotéza Jareda Diamonda o podmínce výskytu domestikovatelných živočišných a rostlinných druhů je plausibilní pro vznik civilizací před tisíci let, ale neříká nic o jejich současném stavu. Proč si některé společnosti dokázaly efektivní instituce vytvořit a jiné ne lze snad vysvětlovat i rozdílnou úrovní informovanosti. Především ale, kam tedy své instituce vlastně zasazují, když ne mezi kulturní výtvory, snad mezi přírodní?

Autoři klasifikují instituce jako extraktivní a inkluzívní. První lze v jejich smyslu přímočaře přeložit jako vykořisťovatelské, to jest takové, které zvýhodňují úzkou elitu na úkor ostatních.

Inkluzívní instituce jsou ty, které zahrnují všechny rovnou měrou a motivují je k účasti na ekonomických aktivitách. Inkluzívní instituce v podání autorů utvářejí inkluzívní trhy, které lidem umožňují život odpovídající jejich preferencím a talentům i sociální, profesní a politický vzestup nezávisle na sociálním původu. Zároveň podporují motory blahobytu, technologii a vzdělání. Jejich předpokladem je stabilní právní stát, rovnost občanů a ochrana soukromého majetku.

Inkluzívní instituce jsou výsledkem dlouhého vývoje. Záleží na řadě zpočátku subtilních rozdílů a kritických výhybek (critical junctions), které rozhodujícím způsobem dlouhodobě ovlivní jeho následný směr.

Jako příklad rozebírají Acemoglu a Robinson vývoj Evropy ve 14. století. Před morovou epidemií, která vyhubila na polovinu obyvatel, neexistovaly mezi západní a východní Evropou významnější rozdíly. Následný nedostatek pracovních sil však zemědělci v Anglii a západní Evropě využili k omezení nevolnické roboty ve prospěch placené práce a svobody pohybu. Ve východní Evropě byly její důsledky opačné, zde se naopak rozšířila zemědělská panství a práva městského obyvatelstva omezila. Trend dále posílil, když v 16. století západní Evropa dovážela z Východu ve velkém zemědělské produkty, což na Východě vedlo k nové formě nevolnictví a dalšímu nárůstu rozdílů oproti Západu. (Na jejich mapce Evropy r. 1800 jsou ovšem mezi nevolnickými státy zakresleny Česká a Slovenská republika i Maďarsko, zatímco Rakousko jako svobodné.)

I v západní Evropě byly koncem 16. stol. rozdíly zanedbatelné. V Anglii, Francii i Španělsku soupeřili absolutističtí panovníci o moc s občanskými institucemi, s parlamentem v Anglii, Cortesem ve Španělsku či Estates-General ve Francii. Rozdíl byl, že Alžběta I. potřebovala k vypsání nových daní souhlas parlamentu. Zatímco Španělsko a Francie mohly počátkem 17. století obchod s americkými koloniemi státně monopolizovat, anglickým obchodníkům tento drobný rozdíl umožnil uhájit si nezávislost. Sehráli pak důležitou roli v občanské válce 1642-1651 a ve Slavné revoluci 1688, které pravomoci panovníka dále výrazně omezily. To bylo opět předpokladem pro prudký rozvoj průmyslu a průmyslovou revoluci v průběhu 18. století, které z Anglie učinily světovou velmoc.

Vývoj směrem k inkluzívním institucím ovšem není ani přímočarý ani jednosměrný. Benátky byly již kolem roku 1000 bohatým městským státem díky inkluzívním institucím, které umožňovaly každému podílet se na námořních obchodních výpravách. Ekonomická expanze vedla po zavraždění dóžete r. 1171 k vytvoření Velkého sněmu, který správu i obchod dále liberalizoval. Postupně však se již zbohatlí obchodníci začínali bránit konkurenci nových, až r. 1286 prosadili změnu pravidel voleb do Velkého sněmu tak, aby preferovala zavedené rodinné klany. Následná politická napětí mezi lety 1297-1315 vedla v r. 1314 k zestátnění námořního obchodu a v důsledku Benátky do konce 15. stol. ekonomicky, mocensky i počtem obyvatel upadaly.

Země založené na extraktivních institucích jsou v rozhodující míře výtvorem evropského kolonialismu. Acemoglu a Robinson jich podrobně analyzují dlouhou řadu od latinské Ameriky přes Afriku až po Asii a Polynesii. Zmiňme příklad jihoafrické duální ekonomiky, spočívající v záměrném vytvoření zaostalé části země, sloužící jako zdroj surovin a laciné pracovní síly pro rozvinutou část.

S nálezem diamantů v Kimberly v roce 1867 a zlata v Johanesburgu v roce 1886 prudce stoupla poptávka po potravinách. Na tu flexibilně reagoval kmen Xhosa, specializovaný na zemědělství. Změnila se jeho kmenová struktura, přes odpor svých náčelníků prosadil instituci vlastnictví půdy, převzal moderní zemědělské technologie. Do roku 1880 se etablovalo na osm tisíc domorodých farmářů a oblast prožívala hospodářský boom. Ten narazil na dvě překážky: evropští farmáři se cítili ohroženi konkurencí, která stlačovala ceny a evropští majitelé dolů potřebovali levnou pracovní sílu. V roce 1913 prosadili Native Land Act, který zemi rozdělil na dvě části, 87% země v majetku dvacetiprocentní bílé menšiny a 13% Homeland ponechaný Afričanům, kterým zakazuje půdu vlastnit, obchodovat s bílými a staví je výhradně do pozice nájemní pracovní síly. V průběhu následujících desetiletí se Homeland proměnil v beznadějně zaostalé oblasti, závislé výhradně na námezdní práci pro prosperující oblasti v majetku bílých.

V Jižní Americe využili v 16. stol. evropští kolonizátoři vysoké hustoty obyvatel a správních institucí Mayů, Aztéků a Inků k zavedení povinné daně, encomienda, od každého obyvatele. Cílem bylo snížení životního standardu domorodých obyvatel na minimum, odvod všech jejich přebytků koloniální správě a jejich zotročení k pracím pro kolonisty. Proud zlata a stříbra z amerických kolonií pozvedl Španělsko až do 20. stol. na jednu z největších světových říší v dějinách a hospodářské, politické i kulturní rozdíly mezi severní a jižní Amerikou jsou dodnes přetrvávajícími důsledky. Hranice jsou patrné i uvnitř jednotlivých zemí. Severovýchodní hustě obydlená část Argentiny s centrem La Rioja byla součástí incké říše a platila zde španělské encomeida. Dodnes zůstává ekonomicky zaostalejší a politicky labilnější, než původně řídce obydlené oblasti, kam španělská správa nezasáhla.

Inkluzívní instituce doma ještě neznamenají, že země stejným způsobem jedná i mimo své území. Anglie měla v neobsazené severní Americe stejné plány, jako španělská koruna v jižní. Po několika neúspěšných pokusech založila Virginia Company r. 1607 město Jamestown v dnešní Virginii s představou, že nepodaří-li se domorodé obyvatelstvo zotročit, dá se ním alespoň obchodovat. Avšak virginští Indiáni neměli ani zlato, ani chuť pro Angličany pracovat, ba ani s nimi obchodovat a v zimě 1609/1610 většina kolonistů pomřela hlady. Další plán byl, že nechtějí-li otročit domorodci, budou otročit kolonisté, kdo nepracuje, ať nejí. Ani ten nefungoval. Roku 1618 proto začala kolonistům přidělovat půdu a zavedla koloniální samosprávu. V následujících desetiletích se Anglie opakovaně pokoušela instalovat ve svých amerických koloniích šlechtickou elitu podle španělského vzoru, pokaždé neúspěšně. V roce 1720 již mělo všech třináct kolonií vlastní sněmy, které roku 1774 uspořádaly První kontinentální kongres, předehru k osamostatnění USA.

Předpoklad, že extraktivní instituce vedou pouze k zaostávání a nárůstu chudoby ovšem není obecně platný. I ony musí v první řadě bohatství vytvářet, aby bylo z čeho brát. Fakticky rostl národní důchod SSSR mezi lety 1928 a 1960 o 6% ročně, což byl asi dosud nejprudší hospodářský vzestup v dějinách. Nebyl však tvořen technologickým rozvojem, ale realokací pracovní síly a kapitálu do průmyslu. Růst za podmínek extraktivních institucí ovšem nemůže být trvale udržitelný, protože dříve či později narazí na nutnost institucionálních změn, které by stávající elity v jejich postavení ohrozily (creative destruction).

Ale i v případě revolučních změn ovlivňuje charakter dosavadních institucí směr dalšího vývoje (path dependance). Latinskoamerické revoluce od konce 19. stol. odstranily koloniální režimy, avšak jejich místo zaujaly nové elity, které si demokratické instituce uzpůsobily pro své extraktivní cíle. Například Kolumbie má dlouhou tradici demokratických voleb, ale nemá inkluzívní instituce. V jejích dějinách se střídají násilné režimy, občanské války, ozbrojené paramilitaristické bandy a každá z nich si dokáže ve svém teritoriu volební výsledky i veřejné prostředky zmanipulovat pro svou potřebu. Cestu od extraktivních k inkluzívním institucím lze sledovat na příkladu Brazílie od sedmdesátých let minulého století.

Reálný vývoj má tendenci pokračovat cyklicky, utvrzovat se ve vzorcích nastavených na předchozích kritických výhybkách a posilovat je formou kladné zpětné vazby. Může směřovat jak inkluzívním, tak i extraktivním směrem. Acemoglu a Robinson pro ně používají označení slušný cyklus (virtuous circle) a zvrácený cyklus (vicious circle).

Příkladem prvního (i když ho uvádějí v jiném kontextu) je Austrálie. Podobně jako v Americe zde nebylo koho zotročovat, takže dozorcům nezbývalo, než motivovat deportované trestance k samostatné aktivitě a obchodovat s nimi. Guvernér William Bligh (dříve kapitán na Bounty) se tomu v roce 1808 pokusil zabránit, ale výsledkem byla rumová vzpoura (Rum Rebellion), jejíž vůdci později zbohatli na pěstování ovcí na loukách patřících britské vládě (tzv. sqatters). Trestanci brzy mohli samostatně podnikat i zaměstnávat další trestance, po ukončení trestu obdrželi půdu a dožadovali se větších práv. V roce 1823 omezila britská vláda pravomoci guvernéra sněmem, do kterého jmenovala zástupce sqatters a netrestaných občanů, ale již v roce 1831 byl guvernér nucen připustit i účast bývalých trestanců. Ti si v roce 1840 vymohli ukončení deportací z Británie a v roce 1842, aby většinu sněmu tvořili volení a nikoliv jmenovaní zástupci. V roce 1851 pak byla Tasmánie prvním státem světa, který zavedl tajné volby -- tzv. australský bellot.

Příkladem zvráceného cyklu je Siera Leone počínaje britským protektorátem 1896. Když Britové začali vybírat daň z obydlí (hut tax), vyvolalo to povstání v provincii Mendeland, v jehož důsledku Britové předisponovali výstavbu železnice do jejího centra, města Bo. Mendeland se pak díky dopravnímu spojení stal centrem obchodu s kávou, kakaem a diamanty. Monopol na něj měl Produce Marketing Board, jehož smyslem bylo udržovat nízké výkupní ceny (kolem 50% světových cen) a odvádět přebytky Británii. Po získání nezávislosti v r. 1961 převzala moc Lidová strana Siery Leone (SLPP), která měla v Mendelandu svou hlavní baštu. Britský monopol převzala a namísto aby vykořisťování farmářů skončilo, výkupní ceny naopak dál poklesly až pod 30% světových cen. V r. 1967 ve volbách zvítězila Strana všelidového kongresu (APC), vedená diktátorem Siakou Stevensem. Aby upevnil svou moc a oslabil SLPP, trať do Bo zrušil s očekávatelnými ekonomickými důsledky pro Mendeland i celou zemi. Na konci jeho vlády v r. 1985 dostávali farmáři již jen kolem 10% světové ceny, 90% jim odebírala Stevensova vláda.

Společnosti vybudované na inkluzívních institucích tedy vytvářejí vyšší blahobyt a vyšší kvalitu života, než ty, které jsou vybudované na extraktivních institucích. Acemoglu a Robinson si kladou podle mého soudu klíčovou otázku: proč je tedy elity nepodporují v očekávání, že se zvýšením blahobytu celé společnosti se zvýší i blahobyt jejich? Jejich odpověď zní: Ekonomické instituce, vytvářející pobídky pro ekonomický rozvoj by zároveň mohly přerozdělovat příjmy a moc tak, že by z toho predátorský diktátor a další držitelé moci mohli vyjít hůř.

Lze samozřejmě namítnout, že monokauzální vysvětlení nerovnosti na základě institucí je pouze variantou marxova vlastnictví výrobních prostředků (což je právě tak instituce). Paralely k němu nabývají v podání Acemoglu a Robinsona pozoruhodné konotace: jako vzor a míra věcí jsou stylem místy připomínajícím socialistické školní příručky předkládány kapitalistické USA v jejich idealizované sebeprezentaci.

Černobílá, de facto třídní perspektiva může ovšem popsat procesy v koloniálních a postkoloniálních společnostech, ale již obtížněji komplexní ambivalentní instituce ve vnitřně bohatě diferencovaných společnostech včetně těch komunistických a postkomunistických. Navíc jsou autoři poplatní jednoduchým ideologickým vzorcům, podle kterých komunistické země apriorně řadí k extraktivním a dlouhá období hospodářského vzestupu SSSR nebo Číny pak vyžadují dodatečná ospravedlnění. Ale i Rakousko(-Uhersko) zmiňují opakovaně jedním dechem s Ruskem jako jeden monolitní chronicky zaostalý a reakční blok, ačkoli třeba již jen takové josefínské reformy by jejich jednoduchou konstrukci značně zkomplikovaly. Naopak nenalezneme ani zmínku o extraktivních institucích dnešního globalizovaného světa.

Nicméně i při vědomí, že instituce jsou pouze vnějšími projevy společenských procesů a nikoli jejich příčinou, poskytuje kniha celou řadu relevantních informací, pohledů a inspirací. K těm patří v první řadě široký geografický, historický a politický záběr. Uvědomění si souvislostí a konzistentních trendů v horizontech desítek a stovek let, popisy shodných vzorců opakujících se v časově a geograficky vzdálených podmínkách, rozbor dlouhodobých následků rozhodnutí na kritických křižovatkách, to vše názorně dokumentované na dlouhé řadě kauzálních studií utváří docela jinak uchopitelný obraz světa, než výčty vladařů, válek a dat anebo analýzy finančních toků.

Kdybych měl resumé práce shrnout vlastními slovy, znělo by asi takto: Ve všech dobách a situacích se úzké skupiny (elity) snaží zajistit si vlastní prospěch na úkor společnosti. Uspějí-li, jsou ve vlastním zájmu nuceni udržovat ji v chudobě a zaostalosti. Předpokladem pro opačný vývoj je, aby se společnost dokázala takovým ambicím elit ubránit a zvýhodňování jedněch na úkor druhých nepřipustila. Jakkoli se Acemoglu a Robinson rozboru aktuálního vývoje západního světa vyhýbají, rozsáhlé přesuny majetků od širokých vrstev k úzkým elitám v posledních desetiletích, doprovázené postupujícím úpadkem jeho moci a vlivu jejich předpoklady zcela potvrzují. Nacházíme se opět na jedné takové kritické křižovatce. Zda se dnes jednou nastoupený trend posílí anebo zvrátí bude dlouhodobě rozhodovat o podobě naší budoucnosti.

Vytisknout