Argentina: 30 let demokracie zakončeno vlnou rabování

13. 12. 2013

Současná vlna nepokojů je podobná tomu, co se událo předminulý rok v Londýně. Sociálně deprivovaní občané, ve většině případů mladí delikventi pocházející z extrémně chudých čtvrtí (v Argentině označovaných villas), se za nepřítomnosti policie, která stávkovala za zvýšení mezd, vypravili rabovat do obchodů, supermarketů a v menším procentu případů i do domů. Účastníci rabování využili sociální sítě, na kterých se domlouvali, do kterých oblastí se vydají.

Přestože rabování začalo původně jen v provincii Córdoba, která patří k nejbohatším v zemi, postupně se rozšířilo i do dalších částí země, které již jsou podstatně chudší - Chaco, Tucumán, Entre Ríos a další. Policie na vlnu násilností nezareagovala a majitelé obchodů byli vydáni na milost a nemilost davu útočníků. Mnoho z nich se tedy rozhodlo vzít ochranu svého majetku do vlastních rukou a vypravili se se zbraněmi své obchody bránit.

Zatímco v ulicích mnohých argentinských měst panovala nejistota a většina obyvatel raději vůbec nevycházela ze svých domovů, argentinská politická elita se rozhodla oslavit 30 let návratu k demokracii. To vyvolalo vlnu protestů, podle kterých se měla exekutiva v čele s prezidentkou Cristinou Kirchner zaměřit na řešení situace. Svou neschopnost si však dokázali obhájit pomocí obvinění "antidemokratických" sil ze spiknutí, jehož cílem má být svržení demokracie. Protesty měly údajně být naplánované a zahájené tak, aby narušily průběh oslav. Prezidentka nepřímo obvinila některé policejní funkcionáře, že situaci s protesty za zvýšení platů v jednotlivých policiích napříč zemí domluvili a vytvořili tak bezpečnostní vakuum, ve kterém mohlo k rabování dojít. Tato obvinění jsou pochopitelně naprosto nesmyslná, čehož si je většina veřejnosti vědoma. Argentinská města jsou velice nebezpečná a zločin i násilí jsou na denním pořádku i v oblastech, které jsou v porovnání s ostatními bohaté.

Zásadní problém však není v tom, kdo je za rabování zodpovědný, ale v otázce, jak bylo možné tak rychle destabilizovat celou zemi. Odpověď lze najít ve třech souvislostech. V první řadě panuje v Argentině obrovská nerovnost mezi chudými a bohatými. Ve druhé je tento negativní jev doprovázen vleklou krizí spojenou s inflací, která dosahuje desítky procent. Za třetí je možné pozorovat třídní konflikt, který byl až doposud v latentní fázi. Střední třída je v něm ponechána v konfliktu s třídou nejnižší a stává se opakovaně rukojmím politiků, policie či dokonce nadnárodních korporací (např. Monsanto, Chevron).

Přestože demokracie přinesla občanům svobodné volby i svobodu slova, rozhodně nelze hovořit o úspěchu. Současné rabování ukazuje, že ekonomický model, který začal budovat předchozí prezident Kirchner, nebyl v otázce sociálního začleňování chudých obyvatel úspěšný. Bez silného a odhodlaného bezpečnostního aparátu argentinská demokracie prostě nefunguje, protože strukturální problémy jako chudobu, nevzdělanost, či nerovnost řešit neumí.

Vytisknout