Čtvrtý díl Českého století: Vítězný Únor, napsaný pro divadlo

19. 11. 2013 / Tomáš Koloc

Dlouhé konverzační scény. Náznakové vlastnosti a mezilidské vztahy historických hrdinů desetkrát znásobené a dovedené do efektů, které působí až na druhou galerii. ( = Poté, co se Gottwald vymočí do Vltavy, vezme Slánského pod krkem. Když mu na závěr Beneš popřeje hodně štěstí, Gottwald mu to dvakrát parodicky do očí zopakuje.) Jednotlivé "tábory", které fungují jako chóry v antických dramatech. ( = Když Gottwald při schůzce ve svém domě neví, co dělat, nevědí to ani ostatní. Když připadne na plán, ostatní mají okamžitě připravené podrobnosti jeho realizace. Když je předseda národních socialistů Krajina ve vnitřním rozporu, zmítají se v nich i jeho spolupracovníci. Když stanoví taktiku, všichni si okamžitě začnou podávat ruce jako na konci katolické bohoslužby.) Reálně nesourodé scény, prolínající se jedna s druhou. ( = Hana Benešová prochází hradními předpokoji, kde si jednotka příslušníků SNB nahlas domlouvá taktiku převratu. Do Hradu doléhá znělka z filmu Na obzoru plachta bílá, kterým se komunisté v Únoru svolávali na demonstrace, i Gottwaldův projev ze Staroměstského náměstí.) Zavedení dnešního slovníku ve službách přiblížení atmosféry ( = "Dáme párky!" "Byli jsme off the record"). A nakonec i přeobsazení představitele klíčové postavy Edvarda Beneše (!), aby vyniklo jeho zestárnutí, oproti mladistvému zjevu postavy vítězícího seriálového Gottwalda, ačkoli i jeho předobraz byl v té době už těžce nemocný a stárnoucí muž.

To vše může fungovat (a někdy i funguje) v historizujících divadelních textech jako jsou hry bratislavského divadla aréna Tiso či Dr. Gustáv Husák (kde hlavního hrdinu představují tři herci) nebo opery Horáková x Gottwald či Toufar. V televizním seriálu, který je ve svém jádru rozpohybovanou esejí autora, který se chce dotknout i složitějších věcí, to ale tak docela fungovat nemůže.

Dobře to funguje pro vystižení bodro-kruté soudružskosti lidí zvláštního ražení. Scéna s podáváním párků u Gottwalda doma (které rozdává jeho zeť Čepička, zatímco Kopecký, stojící ve frontě, chce přidat), během níž se pozornost s jemnou ironií soustředí na jeho tlustou ženu Martu, která v jí zjevně cizích vysokých podpatcích klopýtá po schodech vily, zatímco Gottwald během doprovodného dialogu dvakrát označí různé objekty za "impotentní", je skvěle postavenou jemnou hrou na freudovskou strunu a dobrým vystižením psychického "zázemí" vůdce komunistické "revoluce".

I historické soudy, ve formě úsporných ale literárně velice silných haiku, které Kosatík vkládá do úst Gottwaldovi, by možná na jevišti stačily na potlesk na otevřené scéně:

Postava Beneše je zase skvěle vysvětlena v několika divadelních monolozích tohoto dílu:

V době, kdy "socialismus" se v mainstreamových médiích této země pomalu stává sprostým slovem, je cenné Kosatíkovo zformulování Benešova epilogu:

Totéž Kosatíkův Gottwald ke Slánskému a Zápotockému:

Minimálně dva poslední výroky daleko víc, než je v naší "státní televizi" zvykem, provokují přemýšlení o poměru demokracie a socialismu.

Zároveň v seriálu ale chybí jakékoli zmínění Marshallova plánu (díky němuž by pravděpodobně většina zmíněných vymožeností byla časem zavedena i v demokratickém socialismu, jaký si představoval Beneš). Logicky -- neboť v něm opět skoro úplně chybí postava, která Marshallův plán u nás symbolizovala; Jan Masaryk. Vývoj této klíčové a dramaticky svrchovaně zajímavé postavy se v díle vyvíjí takto:

Národně socialistický lídr Krajina o něm ze začátku (v naprostém protikladu k tomu, co o jeho motivacích říkají historické prameny) prohlásí: "Jestli mu Gottwald něco slíbil, tak s ním nehneme, jeho tata by mu dal." Zatímco o pár scén dál říká: "Řekl jsem mu, ať to trošku pozdrží, že když na ně rány udeří postupně, bude to mít na komunisty větší dopad. Já mu zavolám." Později přichází scéna, při níž si Masaryk, s pózou malého kluka, chrání před zvonícím telefonem polštářem, který si přetáhne přes hlavu, přičemž mumlá: "Teď jsem vám dobrý." Podobnou roli má sovětský velvyslanec Zorin, který má v díle představovat sovětské vedení "revoluce", což v praxi znamená jen to, že se objeví ve dvou scénách, v nichž pokýve hlavou či se zamračí (v "párkové scéně" dokonce pomáhá Martě Gottwaldové přinášet pohoštění).

A podobných lapsů je v dílu (už tradičně) víc:

Krajina naznačuje, že podobnou službu, kterou pro komunisty dělá plošný odposlech, pro ně v prezidentské kanceláři dělá kancléř Smutný, který byl ve skutečnosti naopak "uchem" formujícího se třetího odboje, a po svém prozrazení musel prchnout do exilu.

Proroctví ohledně budoucího zacházení s demokratickými politiky ("To nebude nic proti tomu, co jim dělal Hitler. Tem nářez, co zažijou jejich prdele, nikde ničí prdele nezažily.") pronáší namísto Rudolfa Slánského, který byl podobnými výroky známý, ministr informací Václav Kopecký, jenž byl známý tím, že ve spektru tehdejších revolucionářů patřil k těm umírněnějším.

Gottwald zase na jednom místě přemítá "proč to Beneš tenkrát (v roce 1938) vzdal" (jakoby nevěděl, že v roce 1938 mohl Beneš zvítězit jen se Stalinem, a pro to se rozhodl až v Londýně) a Krajina se odvolává na "předvolební průzkumy", což je termín a fenomén, který byl plošně zaveden až o mnoho let později. Také obraty: "BYLI tam sedm tisíc komunistů" nebo "Neuhlídáš si ani vlastní sekretariát, aby ti v ŇOM neudělali šťáru" mi k tomuto univerzitnímu profesoru botaniky příliš nesedí.

Dramatický debutant Kosatík hledá formu. Myslím, že České století by pro něj mohlo být praktickým experimentem, na němž se naučí, že televizní inscenace na historické téma není ani krátký animovaný film (jako jsou Dějiny udatného českého národa), ani divadelní hra (což je forma, k níž má jeho dramatický naturel nejblíž) a už vůbec ne komiks.

Problém je ale v tom, že souběžně s jeho seriálem vycházejí na světlo boží i díly jeho komiksového seriálu Češi, jejichž náměty se kryjí s náměty jednotlivých dílů Českého století.

Na to, aby byl autor schopen být producentem literární velkovýroby, a zároveň tu a tam vyrobit formální perly, totiž musí být Balzac.

Anebo přinejmenším Miloš Macourek.

Vytisknout