Sýrie -- mezinárodní význam současného vývoje a naše selhání

4. 10. 2013 / Miroslav Polreich

Česká strana ústy svého prezidenta se vyjádřila jednoznačně, že nemůže podpořit žádnou ze stran. Uvedla pro tento přístup i pádné důvody. To jsou všeobecně známá fakta. Stejně tak a to ještě výrazněji se v období narůstajícího konfliktu vyjádřil i ministerský předseda. Ne tak již ministr zahraničních věcí Jan Kohout. Národu v "Otázkách Václava Moravce" doložil své pochopení stanoviska USA a Francie tím, že plynový útok provedlo vládní vojsko Sýrie. Důkazy má od spojenců, ale i on sám (?) ze zpravodajských zdrojů. To je vždy dobrý argument, protože tyto zdroje jsou neprověřitelné. Je jen nepochopitelné, proč tyto informace nemají také naši nejvyšší státní představitelé. Dodal však navíc, že v případě, že selže Rada bezpečnosti OSN, (což je absolutně nesmyslné prohlášení, snad cílené jen na zaujaté a negramotné posluchače) nebo dokonce (asi) neschválí RB soudní tribunál ve věci Sýrie, je třeba se obrátit na "mezinárodní společenství". To však odmítl definovat, a pan Moravec, v dnešní politické linii TV, se opomenul zeptat na definici tohoto spolku či orgánu.

Protože tento termín se často používá v médiích, ale i v politických institucích, bylo by třeba se nad ním trochu pozastavit. Jedinou univerzální organizací "mezinárodního společenství" je OSN (má v podstatě globální a univerzální charakter). Pokud bychom měli zvažovat dalšíorganizace dle vlivu i lidského potenciálu, pak je to jistě Šanghajská organizace spolupráce, BRICS či OBSE - a rozhodně ne, jak asi měl patrně na mysli pan ministr, nějaký "spolek ochotných".

Ministerstvo zahraničních věcí jako "odborný a odpovědný" orgán

Než se zamyslíme nad podstatnými okolnostmi, které mají vazbu na poslední události a jejich hlubší mezinárodní význam, podívejme se sami na sebe a naši(ne)účast. Skromnost vycházející z naší údajné "malosti" v zahraničně politických souvislostech často nepadá na váhu, neboť ta se stává i výhodou. Je třeba pouze vědět, co chceme. Nemůžeme a nemusíme jen přebírat slouhovským způsobem názory a momentální přístupy jiných. Na mysl se pochopitelně vrací tradiční spor Hrad (Klaus) a MZV (v podstatě všichni poslední ministři zahraničí) pod vlivem proválečnických médií, nebo dokonce států při rozdílném přístupu k agresivním válkám v Jugoslávii a Iráku, kde se prezident Klaus jaksi nezachoval a tato vysoce politická záležitost se vysvětlovala nějakým kompetenčním sporem - i když šlo o zásadně rozdílný koncepčně politický přístup. Dnes se obdobně útočí na nového prezidenta a ministerského předsedu a v pozadí je jako dříve opět "jenom" vztah k válce.

Situace se však změnila, což si pánové z MZV dosud neuvědomili. Je až překvapivé, že odborné ministerstvo není schopno chápat, o co dnes ve světě jde. Vysvětlení může mít jen dvě stránky. Nepochopení na základě velice nízké odbornosti, všichni víme, že po odchodu ministra Dienstbiera obsadili MZV přítelíčkové z ODS, dnes si nárokují "profesionalitu expertů" a chtěli by ji dokonce zakotvit zákonem. Obnova odbornosti na tomto úřadě bude asi nesnadný proces a dosud ho nikdo ani za nové administrativy nezahájil.

Na druhé straně se s nízkou kvalifikací a impotencí snoubí obava mít jakýkoliv názor nebo ho dokonce vyjádřit. V tom je vždy riziko, riziko ohrožení kariéry. Zdá se, že jistá servilita je asi i nutnou podmínkou k získání bezpečnostní prověrky. Nemyslím, že obviňuji neoprávněně, neboť například všichni jsme mohli číst, bohužel jen jeden den, i v našem tisku telegrafické texty šifrovaných zpráv amerického velvyslanectví v Praze (WikiLeaks), jak odpovědní pracovníci i ve vedoucích funkcích MZV (uvedeno i jmenovitě) v době našeho předsednictví EÚ donášeli tajné informace z jednání v Bruselu na toto velvyslanectví.

Nevím, jak byla tato jejich aktivita oceněna, ani zda dále na svých místech pracují a mají svoji "prověrku", ale americká ambasáda je neopomněla po právu zesměšnit jako sluhy. Bohužel v tomto servilním přístupu k USA nejsme sami. Přihodilo se mi, že jsem v USA byl přítomen brífingu (ve vybrané společnosti), tehdy nejvyššího představitele NATO Wesleyho Clarka o situaci v postkomunistických zemích. Právěse vrátil ze Sofie, kde projednával umístění amerických vojenských základen v Bulharsku. Věcně v informaci nebylo nic zajímavého, ale hlavně se snažil zesměšnit servilitu svých bulharských partnerů. Zastyděl jsem se, ne za Bulhary, ale proto, že vím a znám, že naši čeští funkcionáři (zvláště vojenští) mají obdobnýpřístup. Konečně jako vždy.

Vraťme se však k Sýrii. Česká republika je vůči této zemi tak trochu ve zvláštním postaví. Má tím i větší prostor, ale i odpovědnost. Jsme to my, kteří zastupují v Sýrii zájmy Spojených států. Jsme však schopni ve našem výše popsaném stavu ministerstva zastupovat opravdu tyto zájmy? Nejedná se totiž jenom o konsulární záležitosti, i když se tak naše omezená aktivita může vykládat. Právě v dnešní době jsme byli konfrontováni dle mého názoru s uplatněním českého národního zájmu v této krizové oblasti, zájmu, který by měl být výlučně souladný s mezinárodním právem a uplatňováním jeho zásad a všeobecnou podporou Charty OSN.

Nakonec, a poslední vývoj to dokumentuje, otázka udržení míru, vedení diplomatického jednání ve smyslu spolupráce vlivových stran sporu, se stala zcela zákonitě rozhodujícím výstupem nejenom ze současné krize, ale i nového celkového vývoje v tak turbulentní oblasti, jakou Střední východ je. To byl výsledek po dosti složitých cestách probíhajícího jednání Ruské federace s USA. Pokud ruská diplomacie zdůrazňuje a snaží se při řešení stát na zásadách mezinárodního práva, lze to jen uvítat jako stejnou zásadu, která je i naší prioritou.

Ostatní doporučování různých politiků, že budeme jednat bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, jsou mimo diskusi. Musí být odmítnuta. U nás tak proslul, i když nebyl sám, ministr Cyril Svoboda (křesťan). Cituji: "znovu opakuji, když všechno selže, nemůžeme lomit rukama jenom proto, že jeden stát v Radě bezpečnosti uplatní právo veta.....musíme najít v našem společenství odvahu, že se rozhodneme jít cestou preventivních akcí."

Tento dnešní ředitel Diplomatické akademie by měl, a snaží se, připravovat "odborné" kádry pro současné MZV. Škoda slov.

V současné krizi existovala objektivní nutnost, ale i mandát České republiky(jako zástupce USA) k navázání kontaktu, jistě zprvu důvěrného, k hledání cesty asi k velmi složitým a nesnadným jednáním. Z naší strany to vyžadovalo odvahu, ale i jasnou politickou vůli (a myslím, že ta právě dosud chybí). Navíc jistá stále převládající rusofobie omezuje náš negociační potenciál. Dosud se dává přednost katastrofickým scénářům. Daleko složitější, ale i zdlouhavější cestu musela nalézt sama ruská diplomacie, spolu s americkou, aby se dosáhlo za současném stavu jejich operativní "vzájemné spolupráce" (Kerry). Toto označení použité americkým ministrem zahraničních věcí se zdá odvážné, ale právě řešené spory tímto výsledkem zpravidla končí.

Jakékoliv jednání, zvláště v krizových dobách, a o tu se nyní jednalo, bylo velmi obtížné - a to zvláště za absence mediátora, který vlastním vstupem může zjemňovat jednotlivá stanoviska předpokládaného kompromisu. Bohužel základní podmínku naše MZV nesplňovalo -- kvalifikaci pracovníků, a na tom závislé odborné objektivní vyhodnocení stavu věci a politicky odpovědný přístup. To vše ovšem za nutné podmínky hledání pozitivního řešení. Myslím, že zde mohla česká diplomacie dobře těžit ze své vlastní historie zprostředkovatelského jednání, a to dokonce v dobách bipolárně rozděleného světa, popravdě řečeno za určité příhodné zvláštní atmosféry šedesátých let, kdy MZV (ministr prof. Jiří Hájek), ale zvláště zpravodajská služba, měla již jisté nezávislé postavení a v tomto směru dobře připravené a erudované lidi.

Jednalo se o přípravu dohody o ukončení války ve Vietnamu, kde iniciátorem byla americká strana (CIA) a dále z vlastní (!) čs. iniciativy se jednalo o překlenutí velmi závažné krizové situace po Šestidenní válce na Středním východě v průběhu mimořádného Valného shromáždění OSN (1967). Toto velmi náročné jednání skončilo, celkem překvapivě, vrcholnou schůzkou USA -- SSSR v Glassboro s pozitivním stabilním výsledkem změny ve vzájemných vztazích. Tyto závěry vyústily nakonec i ve spolupráci na Dohodách o zákazu šíření atomových zbraní a jejich zničení. Jednalo se nakonec o vyústění krize na BSV a její řešení jako základu pro globální stabilní spolupráci těchto dvou velmocí.

Pro Čecha je zajímavé datum tohoto základu počínající vrcholné spolupráce -- rok 1968. Při pravidelných vzpomínkách na tento rok nám jaksi tato skutečnost účelově uniká. Uvedené dva krizové případy a jejich překvapivé pozitivní výstupy řešení je možno generalizovat ve směru jisté globální odpovědnosti hlavních zainteresovaných stran. Je možno doplnit i historickým případem řešení "Kubánské krize", kdy v napjaté situaci došlo k dohodě, že USA nebudou ohrožovat Castrovu Kubu, stáhnou své rakety z tureckých základen a SSSR se nadále nebude snažit užívat Kubu jako svoji vojenskou základnu. Obě mocnosti tento svůj závazek beze zbytku dodržují.

Složitější byla situace ve věci vietnamské války, kdy v podstatě již dohodnuté podmínky míru v roce 1968 a také za československé mediátorské účasti byly narušeny změnou americké administrativy a nová linie republikánského ministra zahraničí Kissingera přišla s nátlakovou protiruskou "čínskou kartou" a tak skutečné válečné operace byly tímto nediplomatickým zásahem zastaveny až v roce 1972.

S vědomím dnešních výsledků jednání kolem Sýrie by bylo možno do této "generalizace" zařadit i současnou a snad již překonanou krizi. I z té je možno vyvodit jisté výstupy s pozitivním dopadem na novou situaci v oblasti, podmíněnou vzájemným respektem a spoluprací. Věc není však stále jednoduchá.

Bezpečnostní prostředí v současnosti

Většina z nás je obklopena českou mediální sférou. Bylo by možno ji dopodrobna rozebrat a dokumentovat, ale stručně - je to skansen a relikt studené války se stejným výrazivem a žargonem jako za jakešovského období. Prostě hledáme nepřítele. Dnes na jiné straně než včera. Tak se nám stává, že čteme, kdy bude zahájen útok na Sýrii (v pondělí nebo až ve čtvrtek). Stejně tak o pár měsíců před tím jsme byli seznamováni s řadou izraelských prohlášení, že oni spolu s USA zničí jaderná zařízení v Iránu. Nepovedlo se, a tak USA z této bohulibé snahy byly vypuštěny a útok provede statečný Izrael sám. Ani to se však ke škodě našich médií nestalo. Možná i proto, že známý Zbygniew Brzezinski se nechal slyšet, žev tomto případě by americké síly musily útočící letadla sestřelit. V současné situaci již z toho nic nepadá na váhu. S Íránem se nakonec volí diplomatická cesta jednání a v podstatě má dobře nakročeno. Takže "íránská krize", zdá se, je překonaná. Možná, že by bylo vhodné, aby i naši odpovědní činitelé právě v této době poukázali na skutečnost, že to byl právě Írán, který vyřešil hlavní problém v oblasti, tj. indicko -- pákistánské vztahy (ne tak dávno vedly spolu tyto země tři války a dnes mají jaderné zbraně). Američané se o vyřešení této situace po desetiletí upřímně snažili -- bez výsledku. Až to byl Irán, který překlenul nepřátelství společnou výstavbou ropovodů a jinými vzájemně výhodnými ekonomickými, ale i bezpečnostními projekty.

Nakonec svoji roli hraje i Šanghajská organizace spolupráce (ŠOS), na kterou jsou dnes obě země i organizačně napojeny. Problém byl díky Íránu vyřešen a je jištěn ŠOS (ČLR a Rusko a další státy v oblasti). Opět nám tato skutečná situace a dokonce provázanost na ŠOS jaksi účelově nebo alespoň mediálně uniká. Asi mám velké nároky, když chci, aby naše mezinárodně politické uvažování sledovalo a nacházelo pozitivní prvky právě v kritických oblastech. Bohužel jsem denně o tom přesvědčován. Při diskusi o vojenském rozpočtu (u toho již příslovečného Moravce v TV) se opět hovořilo o nutnosti našeho vyzbrojování - navyšování výdajů na armádu. Kdysi za jiných bezpečnostních podmínek jsme se zavázali, jako ostatně všichni členové NATO, přispívat 2% důchodu na zbrojení. Snad mimo třech států to nikdo neplní. A vědí proč, stejně tak i USA své výdaje nyní snižují. Při diskusi se nikdo nezmínil o současném bezpečnostním prostředí, přestože v tom je jádro pudla,, které by mělo být základem pro jakékoliv uvažování v tomto směru. Ministr obrany (on opatrněji -- není to hlupák) a náš velvyslanec při NATO Jiří Šedivý dosti vehementně tlačili na ta 2%, stejně, jako když byl ministr obrany - a to bylo v době, kdy se právě přijímal zákon omezující podporu pro hendikepované.

Je zajímavé, že pan Moravec přizvukoval a na bezpečnostní prostředí v současnosti se opomenul zeptat. Bylo by třeba naopak zdůrazňovat smysl smlouvy NATO, zvláště jejího jediného zavazujícího článku č.1 (vyloučení válečných operací a upřednostnění vyjednávání). Přeloženo do srozumitelné češtiny, těžko lze hovořit o agresi NATO (nemá vojáky ani vyzbroj). Agresory mohou být jedině jednotlivé členské země NATO, které se případně do agrese samostatně zapojovaly. Což se přihodilo ve věci útoku na Jugoslávii i České republice (přelety). V případě Iráku i proti stanovisku prezidenta Havla (později se omluvil, že ho k tomu přiměl Saša Vondra), vláda agresi odmítla. Bylo by dále třeba znovu se podívat na smlouvu NATO -- Ruská federace (uzavřenou v roce 1997), a to na základě naléhání USA jako na prioritní akt před jakýmkoliv rozšiřováním NATO. Je to zajímavý dokument o široké vojenské spolupráci.

Tímto směrem by se měla ubírat naše bezpečnostní, ale i zahraniční politika. Tam je i podstata našeho národního zájmu. Má zkušenost s výukou studentů (i vojenských veteránů) však potvrzuje závěr, že tyto základní dokumenty jsou před nimi velícími důstojníky utajovány. Myslím, že v českém národním zájmu je trvat na plnění těchto dvou smluv. Ty jsou totiž o spolupráci s důsledkem posilování mírového prostředí. Teprve pod tímto dojmem a v souladu s těmito dokumenty můžeme jednat o úloze, nákladech a vybavení naší armády a také o podstatě její funkčnosti.

Izrael v prostředí nové situace na Blízkém a Středním východě

Jakákoliv sonda a studie o prostředí BSV nemůže opomenout Izrael, a to zvláště nyní, když se podstatně změnila situace po rozpadu bipolárního světa. Zde je nutno zvážit postavení této země v nových souvislostech z hlediska řešení bezpečnostní stability této země v novém prostředí. Zaměřme se jen alespoň tezovitě na podstatu a perspektivu současného stavu.

Izrael a Palestina v širších souvislostech je základní podmínkou každého uvažování odpovědného analytika. Nejedná se jenom o problémy oblasti, ale i o důsledky a vlivy na celkové mezinárodní prostředí. Je nutný i malý, třeba i zkratkovitý pohled do minulosti. Ten nám bývá dosti často zakrýván. Izrael vznikal složitým způsobem rozhodnutím OSN, když v pozadí býval aktivní SSSR (Gromyko), zatím co můžeme uvést, že prvé a velmi účinné teroristické útoky v oblasti byly vedeny proti Britům (desítky mrtvých). Tento dřívější správce území neměl zájem na existenci Izraele (viz. "Exodus"s Židy na palubě). Izrael byl považován za levicově orientovaný, ale i vyzbrojován zvláště ve spolupráci s čs. armádou. Trochu nyní opomíjíme, že politická situace u nás již byla v rukou komunistů.

Po uvědomění si, že v situace v Izraeli není tak jednoznačná a potenciální arabské hnutí sílí, přeorientoval se SSSR na Egypt, Libyi a Sýrii. Izrael musel nakonec hledat nové spojence, a to u Francie a Velké Británie. Bohužel toto spojenectví musil potvrdit agresivní válkou o Suezský průplav proti Egyptu (1956). U nás se nyní tato agrese moc neuvádí. Teprve po této válce vstoupil do oblasti americký zájem a USA se staly hlavním spojencem a podporovatelem Izraele. Střední východ se tak stal na dlouhou dobu horkým válčištěm v prostředí studené války. Vzpomeňme jen na válku šestidenní (1967), o které se zmiňuji na jiném místě v souvislosti s jednáním OSN. Dále je třeba se zmínit o útoku na Izrael v roce 1973 (Jom Kippur), kdy země byla skutečně v existenčním ohrožení a USA okamžitě musily poskytnout plnohodnotnou vojenskou pomoc, neboť hrozilo použití atomové zbraně ze strany Izraele.

Další vývoj odrážel politicky atmosféru vztahů dřívějších rivalů a jejich postupující koexistence vedla až k rozpadu bipolárního světa. Tím byl vyloučen jakýkoliv další válečný střet Izraele a arabským světem. Izrael však za této situace zcela zákonitě přestal hrát svoji prioritní roli v americké koncepci. Naopak jeho (do jisté míry) narušování této nové atmosféry spolupráce se stává pro samotné Spojené státy velmi nepohodlným, což se nyní dosti účinně projevuje v mnoha ohledech. Naposledy v odmítnutí podněcování ke společné akci proti Íránu. Na druhé straně v okolí prezidenta Obamy byly zpracovány i studie zpochybňující v delší perspektivě samostatnost Izraele a zvažující určité obnovené soustátí jako základ pro uklidnění situace v oblasti.

Jistý je však pouze jeden fakt. Izrael ve své novodobé historii stojí poprvé sám. Musí zapojit k zajištění svého bytí prostředky diplomacie a vyloučit dříve fungující "chaos".

Miloš Zeman -- neřiditelná střela

Každá střela může mít dvojí funkci, dle toho, jak je cílená a jaký má náboj. O kapacitě nového pana prezidenta dnes již nikdo nepochybuje. Ať je jeho příznivec nebo odpůrce. Za krátkou dobu měl možnost to prokázat. Zůstaňme však u zahraniční politiky. Nakonec, když vstoupil do Lidového domu - a to ČSSD neměla ani na platy a myslím za sebou jen 7% procent volebního zisku - jsme s Kavanem, Sémanem, Slávkem Matějkou tvořili velmi malý poradenský tým v oblasti zahraniční politiky. Zeman byl znalý věci a měl zajímavý přístup. Brzy po vítězství ve volbách se do zahraniční komise nahrnuli desítky lidí a bylo vidět, že pro myšlenku tam již nebude místo, spíše pro kariéru. Tak jsem skončil, ale dobře vím, kdo Zeman je.

Prezident Havel přes jeho osobní hodnoty byl snadno ovlivnitelný a manipulovatelný a zahleděn jen jedním, západním směrem. Byla to tragédie s důsledky i na životech. (Jugoslávie, Kosovo, Irák a mnoho dalších antihumánních aktivit). Zeman se nerozhoduje od boku, i když by se to tak mohlo zdát. V otázce Sýrie má jasno. Dovedl to vysvětlit jasně a stručně. V zahraničním směřování nebude schopen podléhat mediálním tlakům pánů, kteří musí předně ctít zájem majitele a dle toho psát. Mají smůlu. Na Klause to zkusili s kompetencemi a neuspěli. Zde si ani to nedovolí. Je možné, že Zeman ještě překvapí, ale vždy bude na rozdíl od Václava Havla svůj. Budeme si muset zvyknout na situace, kdy rozhoduje náš zájem nebo jeho výklad, místo prosté poslušnosti. Postoj Zemana budí respekt a brzy poznáme, že nejen náš. Není rusofil, ani rusofob. Nepotřebuje to. Ví, kde je náš zájem. Nemusí se přizpůsobovat, ani měnit své politické zaměření. Nyní jede na státní návštěvu právě do Izraele. Doufejme, že ví, kam jede. Leccos jsem se snažil naznačit, a to si ani neuvědomujeme, že na programu dnes v OSN jsou lidská práva, resp. apartheid v Izraeli.

Jedná se o zem, které je a bude třeba velmi intensivně pomáhat při jejím přerodu, stejně tak jako při jejím zrodu v roce 1948.

Slabost jako silový faktor spolupráce a stability

Dosud jsme žili ve světě, kde vždy rozhodovala moc. Dobře známe obsah amerického rčení: "Might is Right". Prostě moc rozhoduje o všem -- i o pravdě. Snadno se tomu rozumělo. Dosud. Je to ale pravda i nyní? Lze o tom i úspěšně pochybovat. Nedávno jsem si všiml dosti hlubokomyslné poznámky Jana Macháčka v jeho Auditu, že kdysi, po třicetileté válce (1648), Vestfálským mírem byla zakotvena suverenita jako neporušitelnost hranic a v podstatě od té doby učíme, že se datuje vznik moderního mezinárodního práva. Pochopitelně se stálezdokonaluje a upřesňuje.

To není ani taková novina, ale on uvedl, proč tomu tak bylo. Prostě Evropa vykrvácela a svět byl přiveden celkově ekonomicky "na buben". A musel hledat řešení a našel ho právě v tom právu a suverenitě. Z hluboké krizové bídy opět -- pozitivní výstup. Dnes jsme ve stejné situaci. Není to věcí ekonomické bídy (doufejme), ale vlastní samotné existence. Jde dokonce o naši globalizovanou bezmoc. Globalizace se v současnosti stává běžným frekventovaným slovem, i když její definice bývá různorodá. Globalizace je globální odpovědnost. V podmínkách globalizovaného světa, jak jsem uvedl, již není síla, ale slabost, která v nových formách nebezpečenství (proliferace zbraní hromadného ničení, teroru, organizovaného zločinu, nemocí, drog, ekologie apod.) má univerzální charakter. Je to proto trvalejší faktor, než co dosud umožňovala a nabízela síla. Ta navíc ztratila svoji funkci v multipolárním světě, který je nyní ve stádiu, kdy poznání slabosti se stalo hlavním tmelícím prvkem a podmínkou pro nutnou spolupráci a vzájemnou důvěru. Nejde tedy o svět v "jakém chceme žít", ale o svět, ve kterém žít musíme. Jedná se o nový prvek v posuzování mezinárodních vztahů při vytváření nového bezpečnostního prostředí.

Pro zjednodušení chápání této úvahy a jejích závěrů je třeba se zaměřit na bezpečnostní priority USA, Ruské federace, nebo přeneseně i přístup Číny formou ŠOS. Jejich základní, to je i bezpečnostní koncepce má v podstatě stejný obsah na základě uvědomění si objektivních bezpečnostních priorit. Jedná se o vzájemnou závislost. Nikdo nemůže být sám a jít svoji cestou. Řešení je jediné -- prohlubovat zásady a mechanizmy vzájemné důvěry a spolupráce v neomezeném rozsahu. Není to otázka našeho nového směřování či vůle. Jedná se o nutnost, a ta má za této situace univerzální charakter.

Vytisknout