Genocida

25. 2. 2013 / Věra Říhová

Podle statistik je čtvrtina těchto lidí bez práce a bez naděje si nějakou práci najít. Živnostníci v tomto věku hůře hledají zakázky, i když je to spíše záležitost oboru, ve kterém podnikají, ale všeobecně od nich slyším, že zdravotní stav a únava symbolická tomuto věku se na jejich práci projevuje.

Byla to paní Milada, žena se dvěma vysokými školami, velice kultivovaná moudrá žena, která mi ukázala důsledky propojení 6 faktorů :

• prodloužení věkové hranice odchodu do důchodu
• vládní škrty v sociální politice (přesně předvídala dnešní situaci)
• zdražování léků a snižování počtu léků hrazených zdravotními pojišťovnami, omezování nemocniční péče a zhoršující se dostupnost lékařské péče
• personální nastavení kultu mládí do pracovního procesu spojené s historickým vnímáním občanů po padesátce jako stárnoucích lidí, kteří již na plný pracovní proces nestačí a do důchodu ve věku 55-60 let už prostě patří
• vytěsnění předdůchodové skupiny občanů z médií.

Facebooková skupina, o které BL psaly ZDE dne 28.1.2013, na svých stránkách veřejně hlásala myšlenku, že by lidé nad 50 let měli zemřít a uvolnit místo mladým perspektivním občanům. Myšlenku, kterou sdílí takové množství občanů, až z toho běhá mráz po zádech, myšlenku, kterou jsme tiše přijali za svou, ztotožnili jsme se s ní a mnohým lidem připadá správná z hlediska přírodního koloběhu generací. Žijeme ve společnosti, která se vzdala nabytých lidských práv a vyměnila je za zákony přírody, ve které vládne síla, primitivní pudy lovecké a sexuální, boj o přírodní zdroje - o vodu a místo na slunci.

Důchodovou reformu provádí celá Evropa a posun důchodového věku až na 73 let je genocidní už ze své podstaty. Politici sami i skrze média nás neustále ubezpečují o tom, že počet starých lidí stále roste a nebude je mít kdo živit, stále nám předhazují počty důchodců a počty nezaměstnaných, stále nám roste cena energie a potravin, zatímco cena práce stále klesá natolik, že pracující mají problémy se uživit a uhradit základní životní potřeby jako je voda a teplo. Téměř všichni jsme to přijali jako životní nutnost, protože takový stav je samozřejmostí v nejvyspělejších západních zemích, jak nás o tom neustále politici přesvědčují.

Víme to úplně všichni a přesto mlčíme včetně organizací zabývajících se lidskými právy. Nejvíce tuto genocidu vnímá mladá generace, která otevřeně mluví o tom, že se důchodu nedožije, protože nebude mít tak dlouho z čeho žít. Třebaže se mnozí z nich utěšují myšlenkou, že se "něco" stane, že to "někdo" vyřeší, přesto se s daným stavem věci smířili jako s něčím nevyhnutelným.

Když jsem minule psala o tom, jak se každá generace smířila s politickým stavem, který nastolila vládní garnitura, a na otázku svých dětí : "Jak jste to mohli dopustit?" , jsem záměrně nenapsala tázací odpověď: "A co jsme mohli dělat?" , měla jsem na mysli stejnou odpověď pro dnešní dobu i pro budoucí generace. Každý totalitní masakr v uplynulém století byl podpořen silou většinové společnosti, která s masakrem souhlasila nebo se mu podvolila.

Ve věku 73 let není schopen plnohodnotně pracovat vůbec nikdo. Pracovat může člověk třeba do 100 let, ale s výkonností omezenou svým věkem a s dokonalou zdravotní péčí. Je schopen vykonávat drobné pomocné práce nebo manažerské práce s týmem spolupracovníků a poradců kolem sebe. Poukazovat na anglickou královnu nebo na několik hereckých celebrit není právě ten nejvhodnější příklad. Umíme si představit sedmdesátiletého řidiče kamionu, autobusu, pokrývače na střeše, švadlenu v továrně, baletku, obchodního zástupce, finančníka, kterému svěřujeme své úspory, zdravotní sestřičku nebo operujícího lékaře?

Lidé nad 50 let již žádné dlouhodobě perspektivní zaměstnání neseženou, pokud nemají dobré známosti, nejlépe z politických kruhů. Těžko se už také mohou rekvalifikovat na jinou práci, i když výjimečně se i toto podaří, pokud máme dostatek sil,zdraví a finančních prostředků. Mezi politiky a v povolání herců najdeme hodně starších lidí, budí to veřejný dojem, že pro tuto věkovou skupinu je práce stejně běžně dostupná a zvladatelná jako pro kteroukoliv jinou. Opak je pravdou.

Řekněme si to na rovinu. Při tak kritickém nedostatku pracovních příležitostí zaměstnaneckých i živnostenských zcela logicky mladá generace nabude názoru, že ji starší generace okrádá o práci. Tomu se nemůže nikdo divit, třebaže je to společensky nemorální, je to boj o základní obživu a z pohledu starší generace, do jejíhož věku se dnešní mládež také dopracuje, jde skutečně o život.

Když bylo zahájeno postupné prodlužování důchodového věku, dalo se to ještě zvládnout.

Zaprvé možností předčasného důchodu - 2 roky,

zadruhé půlroční podporou v nezaměstnanosti,

zatřetí odstupným ve výši 3-6 měsíčních platů - tedy jakési finanční rezervy,

začtvrté sociálními dávkami životního minima poskytnutými všem a příspěvkem na bydlení,

zapáté v té době mělo ještě hodně lidí úspory místo dluhů.

Dnes se do kritického předdůchodové věku 50-65 let dostává stále větší množství lidí (viz ZDE nebo Lidí nad 50 let bez práce je za deset let dvojnásobek" ze dne 23.7.2009), kteří jsou hendikepovaní zdravotním stavem, fyzickou únavou úměrnou věku a slábnoucí psychickou odolností. Čím je důchodový věk vyšší, tím více narůstá počet lidí v předdůchodovém věku, kteří již nemohou pracovat a zůstávají zcela bez finančních prostředků. Již o tom bylo napsáno několik článků, stávající pracovní normy v továrnách a soukromých provozovnách nejsou schopní vykonávat mnozí lidé již po 45 letech věku.

Vytvořila se skupina občanů, která má do důchodu 5-15 let, zanedlouho to bude 20-25 let. Odpoví už někdo jasně a zřetelně nejenom mladým lidem, ale i ostatním, na otázku : "Z čeho budou lidé tak dlouho žít bez práce a bez peněz ?" Kdo je bude živit ?

Podporu v nezaměstnanosti pobírá podle statistik asi 19% nezaměstnaných, počet lidí pobírajících životní či existenční minimum se mi nepodařilo najít, ale nárok na ně má pouze omezený počet lidí. Podpora v nezaměstnanosti je 8 měsíců pro skupinu 50-55 let, 11 měsíců pro skupinu nad 55 let. Životní minimum je pouze pro naprosto osamělé občany nebo pro rodinu, ve které nepracuje vůbec nikdo, příspěvek na nájemné je pouze pro občany bez vlastní nemovitosti, příspěvek na energii je postačující tak na umytí studenou vodou a světlo.

Posuďte tento článek:

Ani tak nedostávají sociální dávky všichni, kteří na ně mají zákonné právo. Ostatní zůstávají naprosto bez finančních prostředků. Mladí lidé se spoléhají na rodiče nebo si najdou svého živitele snadněji nežli stárnoucí lidé bez perspektivy, mladí mají více fyzických i psychických schopností přežít jako bezdomovci.

Většina mladých lidí si je naprosto vědoma faktu, že se důchodu nedožije a pokud ano, stejně nic nedostane nebo dostane nějaké existenční minimum! To je jeden z důvodů, proč mají negativní vztah k důchodcům. Dnešní důchodci mají něco, co většina mladých lidí nikdy nedostane, co jim dnešní vlády - tedy generace rodičů a prarodičů - vzaly. Mají pocit nespravedlnosti.

Naši politici a jejich mediální hlásné trouby jim to neustále připomínají, nedovolí mladým lidem zapomenout na tuto problematiku a odsunout ji do pozadí myšlenek. Naše média zcela naplňují bod (2) výše uvedeného § 400 Genocidium. Mladí lidé si sice moc nepřipouštějí řešení tak dalekého problému, který má pro ně nastat za čtvrt až půl století, ale vědomí, že nebudou mít z čeho žít, pokud se nestane nějaký zázrak, v sobě mají.

Například tento článek zdůrazňuje, že se pětina mužů důchodu nedožije, o ženách ani slovo. Jedná se politickou kalkulaci se smrtí občanů před důchodem, občanů, kteří si na svoje stáří dostatečně nenaspoří, což znamená, že si každý občan musí za zhruba 30 let práce naspořit na zhruba 50 let předdůchodu a důchodu dopředu. I ten největší pitomec chápe, že je to reálné jen pro ty nejbohatší, kteří to ale vůbec nepotřebují.

Mnoho dnešních důchodců s vyššími důchody podporuje finančně své děti nebo vnoučata. Tato možnost se stále snižuje, neboť se zvyšuje počet důchodců, kteří nemají dostatek peněz na vlastní živobytí včetně bydlení a léků. Za nedlouho přijde doma, kdy se důchody začnou prudce snižovat, protože se do jejich výpočtů promítnou roky strávené na pracovním úřadě (započítávají se pouze 3 roky) a do důchodu půjdou živnostníci, kteří si platí minimální sociální pojištění nebo si několik let neplatili vůbec žádné, protože to nebylo povinné.

Už tito lidé nebudou mít z čeho žít, po nich pak přijde doba, kdy někteří lidé nedostanou vůbec nic, protože neodpracují povinných 35 let s odvodem pojištění a nárok na důchod jim vůbec nevznikne a to ani z druhého důchodového pilíře, do kterého dobrovolně přispívají. Navíc jim v případě nárůstu dlužných částek na inkasu propadnou veškeré úspory penzijního fondu ve prospěch exekutorů. Vím, o čem mluvím, penzijní fondy jsou exekučně zabavovány už dnes.

Pan Kalousek a pan Drábek nám již dlouho s úsměvem na tváři říkají do očí ( či do kamery), že ve stáří nic nedostaneme, nebo dostaneme tak málo, že se neuživíme. Všem nám, co nejsme milionáři, tak otevřeně říkají, že jsme určení k likvidaci. Dnes se politici vymlouvají na diktát ekonomické nutnosti, ale já bych chtěla slyšet konkrétní jména těch ekonomických diktátorů nebo diktátorských organizací. Kdo si to přeje a kdo k tomu Evropskou unii a národní vlády nutí ?

Jak je možné, že pan Kalousek a spol. mohou otevřeně a zcela legálně propagovat genocidu skupiny občanů důchodového a předdůchodového věku, a nikdo to za trestné nepovažuje, ale když to samé jinými jednoduššími slovy řeknou nějací puberťáci na Facebooku, tak nás to zvedne ze židlí ? Tím ty diskutéry nechci hájit, jenom nechápu, v čem je mezi Kalouskem a těmi diskutéry rozdíl.

Mladí lidé nejsou tak hloupí, aby nepochopili, že si při nedostatku pracovních příležitostí a nízkých příjmů jak zaměstnaneckých tak živnostenských spořit nemohou, i kdyby stokrát chtěli. Naprosto dobře vědí, že důchod dostanou jenom bohatí lidé a ostatní jsou odsouzeni k pozvolnému umírání nebo k samolikvidaci.

Důchodová reforma spojená s asociální politikou a odepřením zdravotní péče je rozsudkem smrti, kterou občan musí vykonat sám na sobě. To je ještě zrůdnější nežli nacistické plynové komory, protože při tomto způsobu likvidace skupiny obyvatel není přímých vrahů a proto nemůže být žádných trestů. "Když my musíme chcípnout, ať oni chcípnou taky." Tuhle větu už jsem od mladého člověka slyšela na vlastní uši a ne jednou.

Mladí lidé nemohou sehnat zaměstnání ani s vysokou kvalifikací, přesto se často setkávají s důchodci na pracovních pozicích ( podle posledního sčítání lidu pracuje 227000 důchodců), které nutně sami potřebují k obživě a zakládání rodiny. To je druhý důvod, proč tolik nenávidí důchodce, protože oni pracovat nemusí, jsou zajištění z našich daní a sociálních odvodů a přesto mladším berou práci. Mladí lidé to vidí jako svatokrádež.

Ještě nedávno společnost tolerovala pracujícím důchodcům pomocná krátkodobá pracovní místa za omezený výdělek, aby si přivydělali k nízkým důchodům, ale dnes by mnozí nezaměstnaní dali cokoliv alespoň za to málo. Zvláště v poslední době, kdy nezaměstnaní museli vykonávat nucené práce, ( a dnes jim město Karviná nabízí stravenku v hodnotě 50,- Kč za 6 hodin práce ) považují pracující důchodce za zrádce mezigeneračního smíru.

Když vidí, že zajištěný důchodce pobírá sociální dávku a ještě k tomu mzdu, zatímco mladý člověk nedostane nic, je nenávist vůči nim logická. Tím nechci říci, že to schvaluji. Ale chápu je. Tato nenávist, dalo by se také říci závist sociálního zabezpečení určité skupiny občanů, se začíná šířit i do starších věkových kategorií, alespoň slyším podobná slova i od svých vrstevníků především z pohledu praktické ukázky schopnosti člověka pracovat i ve vysokém věku. Nazvala bych to pocitem, že to oni mohou za tak vysoký věk nároku odchodu do důchodu, protože jdou příkladem.

Vím, že to tak není, ale pocit nesolidárnosti s mladšími generacemi v době krize pracovních míst pociťuji sama od důchodců, u kterých bezpečně vím, že jsou finančně i majetkově dobře zaopatření a že chodí pracovat jenom proto, aby se doma nenudili a mohli předvádět svou stále ještě rádoby mladistvou zdatnost a to především ve vrcholových manažerských postech zabezpečených přes politické známosti. Když navíc vidím, že nejsou schopni kvalitní práce a udělají toho sotva třetinu oproti střední generaci, vždy se ptám, jestli to mají zapotřebí a jestli se to zaměstnavateli vyplatí.

Vím, že některá povolání jsou nenahraditelná, například ve vědě nebo v herectví nebo v soukromých firmách, které není komu předat. Vím, že někdy nejsou mladé pracovní síly v některých specifických povoláních, protože si je nikdo nevychoval a nezaučil. Vím také, že když se chce, tak to jde, jako například u nás v kraji u autobusové dopravy, kde tak dlouho jezdili důchodci ohrožující dopravu i cestující, až konečně někdo pochopil, že ženy jsou stejně zdatné a spolehlivé řidičky jako muži.

Mladí lidé bez práce jsou odkázáni na rodiče, což je pro mnohé frustrující, ale mnozí jiní mladí lidé si něco takového vůbec nepřipouštějí, nechávají se živit a ještě rodiče okrádají.

Hodně mladých lidí se živí prostitucí a mileneckými vztahy, podvody a krádežemi. V některých oblastech je již dnes zřetelný boj o každou korunu, všeobecně i veřejná média neustále varují před podvodníky, falešnými policisty, falešnými exekutory atd. Prudce narůstá agresivita obchodních zástupců, kteří jsou školení na "správný tah na branku" , na nekompromisní dosažení cíle, a používají k tomu vysoce účinné psychologické metody. Sexuální nabídka se stala samozřejmou součástí pracovněprávního procesu především v malých soukromých firmách.

Zatímco privátní obchodní sektor používá psychologii a psychiatrii ke své práci a za pomoci odborníků v těchto oborech vytváří tlak na spoluobčany, nikoho ještě nenapadlo používat stejné metody k obraně proti nim. Poznatky z oboru psychologie jsou moderní zbraní dravosti obchodního sektoru a s tím spojené reklamy, zbraní, která je napadeným občanům nedostupná.

Je mi 55 let a vyřazování ze společnosti cítím téměř na každém kroku. Opovržení mi dávají najevo zaměstnavatelé i spolupracovníci, nikdo ve mě nevidí plnohodnotnou pracovní sílu, ale nejsem sama, prožívá to většina mých známých nebo lidé, kteří mi píší, nad 55 let kolem mě včetně živnostníků. Nikoho nezajímá, zda jsme zdraví, plní elánu, nabití vědomostmi a zkušenostmi, že pětapadesát není sedmdesát, socialistické vnímání důchodového věku se přeneslo i na mladou generaci, která v babičkách pořád vidí tu Ratibořickou od Boženy Němcové.

Babičky mají sedět doma, starat se o vnoučata a pomáhat mladým s domácností, obstarávat úřady, hlídat řemeslníky, starat se o pořádek na veřejném prostoru, venčit psy a běhat se zvířátky k veterináři, zkrátka dělat všechno, co je potřeba, aby mladí lidé mohli chodit do práce a finančně zabezpečovat rodinu. Do práce mohou babičky chodit vypomáhat, zaskakovat za nemocné a za maminky na mateřské dovolené, jinak ale patří do důchodu a podle tohoto názoru s námi celá společnost jedná. Neznám nikoho, kdo by se ztotožnil s důchodovou reformou a jejím navyšováním důchodového věku. Všichni víme, že je to blbost.

Zatím se ještě daří přežívat vzájemnou pomocí v rodině, ale i tak se nezaměstnaností jednoho snižuje životní standard všech rodinných příslušníků, kterým se zároveň snižuje možnost vytváření úspor na stáří. Z pozice mladších členů živit starší už nastává problém, někteří mladí to chápou jako omezení svého života a rodinnou zátěž, protože uvažují v horizontu budoucnosti své a svých dětí. Dosud vždy platilo, že rodiče živí děti a děti se starají o rodiče až ve chvíli, kdy už je stáří zbavuje schopnosti se o sebe postarat sami. Kdo bude živit rodiče ještě zdravé, plné sil, kteří zůstanou bez práce a bez finančních prostředků ještě dlouho před důchodem ?

I velmi slušní mladí lidé se zajímají o to, jak přežijeme bez peněz do důchodového věku. Nezlobím se na ně, myslí to dobře, přemýšlejí o své budoucnosti, hledají cestu k přežití. Od nás očekávají, že je to naučíme, že jim budeme vzorem. Neočekávají, že nás budou dalších 5-30 let živit spolu se svými dětmi. Navíc to postupem času ani nebude generačně reálné, protože v případě, že rodiče neodpracují povinných 35 let, nedostanou vůbec žádný důchod, tak vzniknou nejméně 2 generace bez jakéhokoliv příjmu - generace před důchodem a generace v důchodovém věku bez důchodu. To už je pořádná genocida.

Rodinná solidarita zachraňuje, co se dá, ale bohužel občas sklouzává k domácímu násilí. Proto se u nás stále častěji hovoří o týrání starých lidí v rodinách, začíná se mluvit o nedobrovolných hospodyních - bezplatné rodinné pracovní síle, která ztrácí svou lidskou důstojnost a stává se služkou, někdy i otrokyní ostatních členů rodiny.

Od nenávisti je už jen malý krůček k anarchii a k touze po zabíjení. Nejen pro druhé, ale i pro sebe. Povšimla jsem si zvýšeného zájmu o eutanázii a obávám se, že by její povolení u nás vedlo k fyzické likvidaci starších generací. A obávám se ještě více, že právě z tohoto důvodu bude brzy schválená.

O eutanázii se vedou debaty i napříč mou generací, šeptem a s bázní o ní diskutují důchodci, především ti nemocní nebo starající se o své dožívající rodiče. Již vědomí toho, že my lidstvo máme prostředky, které umožňují zemřít rychle a bezbolestně, vedou k touze snadného umírání bez zbytečného utrpení fyzického i psychického. Hodně silný impulz vyvolávají domovy důchodců, něco nového, moderního, co generace před námi nikdy nezažily.

Domovy důchodců koncentrují staré občany, kteří před nedávnem žili uprostřed svých rodin nebo v chudobincích, jejich počet ani způsob života nebyl společnosti tolik na očích. Domovům důchodců dnes celá společnost říká "čekárny na smrt" a už tento lidový název vyvolává odpor ke způsobu života starých lidí, kteří byli vykořenění ze svých rodin a zbaveni spolupodílnictví na chodu domácnosti i jejího hospodaření.

Domovy důchodců jsou sociální záchrannou sítí pro staré občany a já chci poukázat na současné negativní vnímání generační koncentrace ve společnosti, kde politici a média křičí o nemakačencích, vyřvávají hesla typu "Kdo nepracuje, ať nejí" a "Každý se musí o sebe postarat sám". Tato hesla jsou v přímém rozporu se sociální záchrannou sítí, do které nikdy nebudou spadat budoucí důchodci bez důchodu. Politika dnešních politických stran vpravo i vlevo vede k surovému mezigeneračnímu vnímání podporujícímu genocidní myšlení mladé a střední generace.

Vím, jaké to je, když starý člověk umírá na rakovinu, viděla jsem to u své babičky. Také mám z takové smrti strach a přála bych si lékařské urychlení svého možného utrpení, ale větší strach mám z toho, že by se eutanázie stala občanskou povinností lidí nad 50 let, těch lidí, které už společnost nepotřebuje, protože splnili svou biologickou povinnost zplodit a vychovat novou generaci a společnosti již nemají co nabídnout.

Strach ze smrti je přirozenou součástí každého člověka, ale je psychickou tyranií pro člověka, který už nemá z čeho žít a je si vědom svého neodvratného konce, protože být bezdomovcem vyžaduje nejenom fyzickou odolnost vůči povětrnostním podmínkám, ale i odolnost vůči nemocem a parazitům, protože stát se bezdomovcem je strašná psychická zátěž, je to ztráta lidské důstojnosti, kterou každý neunese. Být bezdomovcem je jako převtělit se do zvířete. Být bezdomovcem je hanba celé rodiny i veškerého příbuzenstva, je to hanba pro přátele.

Kdo ještě nikdy nestál na prahu smrti, nepochopí hloubku beznaděje, bolest tohoto strachu. Tohoto psychického týrání se naše vláda dopouští na svých občanech, kteří celý život poctivě pracovali a hradili si sociální pojištění.

Naši vládu nikdo násilím nenutí nepodporovat vznik nových pracovních míst, nikdo ji nenutí rozeštvávat občany mezi sebou, nikdo ji nenutí zákonnou mocí snižovat koupěschopnost občanů a tím blokovat výrobu zboží a poskytování služeb, nikdo ji násilím nenutí způsobovat občanům těžkou újmu na zdraví nebo smrt absolutním odebráním prostředků nutných k životu a tím naplnění § 400 o genocidě v odstavci 1) d.

Mladí lidé k názorům o likvidaci starých a nemocných lidí nepřišli sami. Tyto názory jim doslova vnucují politici celého světa prostřednictvím vlastního šíření a šířením přes veřejná média. Kult síly, mládí a krásy je jenom jejich důsledkem. Stačí se rozhlédnout po internetu, aby si člověk přečetl velké množství článků o tom, že je nutné a spravedlivé snižovat věk dožití, o tom, kolik je v Evropě nadbytečných lidí nezaměstnaných a starých, kteří zatěžují ekonomiku států a které musí každý pracující živit.

Japonský ministr financí Taró Aso vyvolal takovým veřejným prohlášením pozdvižení nejen ve své zemi, ale i ve světě. V kolika mozcích se jeho slova zahnízdila nebo zažehla plamen ?

Doufám, že na facebookovou skupinu šířící nenávist někdo podá trestní oznámení. Nejspíše ne. Kdo ale potrestá naši vládu a vlády ostatních zemí ? Dočká se Kalousek s Drábkem zaslouženého trestu za úmyslnou likvidaci skupiny lidí ? Vždyť ta facebooková skupina žádnou genocidu neprovádí, pouze veřejně říká to, co naše vlády aktivně činí už několik let.

Kolik občanů již zemřelo v důsledku odnětí veškerých finančních prostředků nutných pro život, kolik občanů má poškozené zdraví z nedostatku hygieny a špatné stravy a umírá bez lékařské pomoci ? Nikdo neví, kolik je u nás opravdu bezdomovců, kde a jak žijí, ale hlavně jak umírají a kde jejich těla končí. Nikdo neví, kolik lidí žije v domácím vězení pro svou chudobu, aniž by cokoliv provedli.Nikdo se nikdy nedozví,kolik lidí spáchá sebevraždu v beznaději z budoucnosti, neboť spousta sebevražd je statisticky schovaná pod dopravními nehodami nebo pod nemocemi i jinak.

A co je nejhorší, že se mezigenerační vztahy postupně nabourávají mezi důchodci a předdůchodci, a to i u vysoce inteligentních a morálních lidí. Paní Milada si ztěžovala, že se velmi těžce brání myšlenkám, o kterých si nikdy nemyslela, že by jí vůbec mohly někdy napadnout, jako je závist zdravého člověka vůči invalidnímu, slušného člověka vůči kriminálníkovi, jak těžce se jí poslouchají stížnosti důchodců, kteří všechno mají a nikdo je neohrožuje. V poslední době se setkávám s důchodci, kteří se cítí trapně za to, že jsou zabezpečení pravidelným důchodem a mají špatné svědomí před svými vlastními nezaměstnanými dětmi, příbuznými nebo známými v předdůchodovém věku. Moje vlastní kamarádka v invalidním důchodu, kterou mám opravdu velmi ráda, se mi snažila pomoci radou, jak si mám poškodit zdraví, abych měla do důchodu z čeho žít. To všechno v nás vládní politika zanechává.

Pořád dokola posloucháme, že takové zacházení s lidmi je ve světě přirozené, stále nám je vtloukáno do hlavy, že si můžeme svobodně vybrat, říkáme tomu vznešeně svobodná soutěž. Pro jistotu ale nepotřebnou skupinu občanů ze soutěže předem vyřadíme čistě z politických a ekonomických důvodů. Chápu, že jsou státy, které ještě k naplnění lidských práv svým vývojem nedošly. My jsme ale společnost s lidskými právy již vytvořili, Evropa dosáhla lidskosti za strašných obětí a my jsme věřili, že už nám zůstanou. Nenapadlo nás, že se mezi námi najdou jedinci, kteří budou hlásat smrt svým spoluobčanům a ještě to budou považovat za společenskou nutnost, že s tím většina společnosti bude souhlasit nebo se s tím smíří.

"Sám mám málo." Zřejmě bychom nenašli člověka, který by si neuvědomoval, že svou prací musí živit armádu nezaměstnaných, důchodců, invalidů, maminek na mateřské a dalších "nemakačenků".

Genocida občanů starších 50 let již dávno probíhá, tiše a nenápadně. Zatím tomu ještě moc nevěříme, zatím ještě neumírá tolik lidí, že bychom jejich ztráty citelně zaznamenali.

Ale bez ohledu na to, jestli s ní souhlasíme nebo nesouhlasíme, jestli jsme se s ní smířili nebo vůbec nevěříme v její existenci, ta genocida už s námi žije a bude růst, protože jsme ji vytvořili dobrou úrodnou půdu v našich myslích i v našich zákonech.