Otroci, nebo občané?

25. 2. 2013 / Lenka Procházková

Dnešní setkání má název Podvedený národ. Máme debatovat o období posledních 65 let. Tak si připomeňme to podvádění, které začalo tzv. Vítězným únorem roku 1948. Vítězný únor byl později případněji nazván pučem, když vyprchalo nadšení mnohých, kteří ten násilný zvrat vnímali jako start ke spravedlivěji uspořádané společnosti. To nadšení bylo průběžně zneužíváno a deformováno státní propagandou, takže statisíce lidí dokonce podepisovaly petice, které žádaly trest smrti pro vytipované údajné zrádce nového režimu. Někteří asi podepsali ze strachu, protože se báli odlišit, ale velká část signatářů uvěřila politické propagandě. Stalinský teror požíral i vlastní lidi, podle stejných zákonitostí jako kdysi čarodějnické procesy a později třeba francouzská revoluce požíraly své lidi. Ale stejně jako upalování lidí nezničilo víru v Boha a gilotina nezničila víru ve svobodu, rovnost a bratrství, tak ani stalinské oprátky a lágry nezničily touhu po sociálně spravedlivé společnosti. Ta touha existovala v lidech odedávna.

I naše země zrodila řadu originálních myslitelů, kteří předběhli svou dobu, a proto se nedožili vysokého věku. Za všechny tyto ušlechtilé duše chci zástupně jmenovat Petra Chelčického, který už v 15. století kritizoval rozdělení tehdejší společnosti na tři stavy: šlechtu, církev a poddaného, neboť cítil, že odvaha rytířů, duchovnost příslušníků církve a pracovitost rolníka či řemeslníka mohou sídlit v jedné bytosti a věřil, že člověk je úplný jen tehdy, když tyto vlastnosti může sloučit.

Ale přeskočme od Chelčického do počátku šedesátých let minulého století. Obrodný proces, který vedl k tzv. Pražskému jaru, nestihl dosáhnout kulminace, protože přišel 21. srpen 1968. A tak už se nedovíme, zda by národní pokus o humanitní socialismus uspěl, kdyby nebyl zničen vojenskou invazí. Nicméně, a teď budu citovat filozofa Karla Kosíka: "Pražským jarem vstoupili Češi do mezinárodního rozhovoru, jak zachránit svět." Nepamětníkům to připadá nadnesené. Mnozí pamětníci, ke kterým patřím i já, však to krátké období stále pokládají za nejsilnější prožitek svého života a vzpomínka na něj v nás udržuje víru v český národ. To, co se stalo v srpnu 68, nehodnotím jako podvod, byla to zrada. Nejen zrada pěti spřátelených zemí, které nás v noci přepadly, ale i zrada západních politiků, kteří náš ojedinělý pokus dovolili obětovat, aby bylo udrženo mocenské rozdělení světa, aby nebyly porušeny dohodnuté sféry vlivů. Dnešní studenti se ve školách nedovídají, že Pražské jaro bylo křižovatkou, pokusem, který mohl mít celosvětový dopad. Bohužel se ten pokus neodehrával na osamělém ostrově, ale uprostřed rozdělené Evropy, a proto byl vnější silou zmařen. Invaze do Československa byla největší vojenskou akcí od druhé světové války. Mrtvých bylo relativně málo, ale mravní spoušť byla obrovská. Národ sice setrval ve své víře v ideje Pražského jara déle, než naši vlastní politici (vzpomeňme na Vysočanský sjezd, na studentskou stávku, na Jana Palacha, Jana Zajíce a Evžena Plocka, vzpomeňme na krvavě potlačené demonstrace v srpnu 69 v Praze, v Brně a v dalších městech) ale normalizace trvající pak nesnesitelných a nekonečných dvacet let přinesla svou daň, své hořké plody. Poklop normalizace nám bránil ve výhledu, omezoval naši svobodu a křivil charaktery. Mladí lidé nezasažení už vzpomínkou na Pražské jaro vlastně dospívali v ghettu. Tušili, že skutečný život je jinde, za ostnatým drátem naší domácí zahrádky, poslouchali jeho echo v útržcích písní, odezírali ho z filmů, které k nám občas zabloudily, a připadali si podvedení. My starší jsme si připadali zrazení. Nenávist k tehdejšímu režimu však byla společná mladým i starším. Existovaly ale samozřejmě výjimky, lidé měňavkovitého charakteru, kteří ve všech dobách a za všech poměrů vynikají schopností přizpůsobit se momentálním trendům a heslům a pohodlně s nimi přežívat. Dnes tyto měňavky postižené křivicí normalizace a jejich přičinliví učňové vedou náš stát. Kam? No přece do světa.

Už i my jsme součástí toho globalizovaného světa. Už nejsme ohrazený dvorek. Mluvíme a žijeme ve světovém  rytmu, sdílíme jeho programy a návody - komu věřit, koho nenávidět a koho pod heslem humanity bombardovat. Můžeme cestovat, když na to máme, můžeme nakupovat i v neděli, když na to máme, můžeme dokonce i demonstrovat. Když na to máme...

Ale proč demonstrovat, když žijeme tak svobodně? Proč tu dnes jsme? O čem chceme debatovat? Všechny důležité otázky našeho života přece za nás klade pan Moravec svým hostům! Proč podupáváme v zimě tady na náměstí a nepopíjíme pivo u veřejnoprávní televize, která tak skvěle radí a vychovává?

A další záhada. Proč klesá prodej novin, kde nám všechno tak srozumitelně vysvětlují? Proč sjíždíme internetové servery a hledáme informace? Proč luštíme zahraniční články, když můžeme hezky česky vsoukat a spolykat to, co nám předžvýkají naši novináři, ti hlídací psi demokracie? Nejsme nevděční, když protestujeme?

Já jsem se tady na Moravě narodila a vím, jak se říkalo takovým divným lidem, kteří chtěli mít nepředžvýkané informace a z nich si tvořit vlastní svobodný názor. V mém dětství se takovým divným lidem říkalo vzpuřoci. Když jsem se přestěhovala do Čech, tak tam se vzpuřokům říkalo chuligáni. Později jsem se dokonce stala ztroskotancem. No ale v roce 89 ztroskotanci přece vyhráli, tak jak je možné, že po dalších dvaceti letech jsem zase vzpuřok?! A zase je nás, vzpuřoků, co pořád demonstrují, mnohem víc, než státní televize dokáže spočítat a ukázat ve svém zpravodajství. Nerozumím tomu, že když pár uvědomělých mladých demonstruje v jižních Čechách, tak jsou tam televizní štáby v přesile.

Něco tady nehraje. Jak je to s tou cenzurou?

V normalizaci byla cenzura přiznaná. Dnes máme zaručené právo na svobodné informace a výsledek je stejný. Znovu se k těm svobodným informacím musíme doklestit sami. Naštěstí máme internet. Zatím.

Ale ani internet za nás nic nevyřeší, je to jen výborný prostředek. Už nemusíme rozepisovat protivládní články na psacích strojích a riskantně si je předávat dál. Dnes je to pohodlnější. Ale nakonec, slova jsou jen slova. Slova, slova.

I takové referendum je jen slovo. V ústavě je sice zmíněno, ale i ústava jsou jen slova. Psát my Češi a Moravani umíme, umíme i číst. Ale vzít ústavu za slovo a přinutit naše "demokratické" politiky, aby nám umožnili v referendu rozhodovat o našich životech a naší zemi, na to ještě nemáme dost síly. Z čeho vzniká síla? Přece ne jenom z nenávisti, ale především z rozhodnutí něco napravit.

Slovo OBČAN je závazek.

Slovo OTROK je úděl.

Antický filozof Platón ve svém díle nazvaném Zákon píše o postavení otroka. Vrchnost poroučí, diktuje, vydává příkazy a otrok je bez odmluvy plní. Pán nesmí otroka rozmazlovat. Určením otroka je nemluvit do veřejných záležitostí. Otrok je vyloučen z rokování, kde se rozhoduje o budoucnosti země.

Připadá mi, že Platón mluví o nás! Vám ne?

Mnohem pozdější autor Wiliam Shakespeare popisuje svou dobu takto (budu citovat úryvky z jednoho jeho sonetu):

Jsem unaven a o smrt prosím Boha,
Jen nevidět už jak je bita ctnost
a vynášena nicka přeubohá
a křivdou zašlapána nevinnost

A umění jak panáčkuje vládě
A doktor blbec káže géniům
A lumpové se posmívají pravdě
A dobro babě zlu zas smejčí dům...
Tím světem unaven, tak rád bych zhas,
Leč tebe, lásko, ponechat mu napospas?!

Připadá mi, že Shakespeare mluví o naší době a o naší zemi!

I my jsme unaveni a znechuceni, když vidíme, jak politici kšeftují s našimi životy a naší budoucností a jak se psovsky podbízejí mocným tohoto světa v naději na kostičku a překrývají své podvody propagandou. Je to politika veřejné lži a jako první jí podléhají naše děti, protože mizí schopnost rozlišovat dobro a zlo a škola rezignovala na výchovu ke kritickému myšlení. Naše děti se zaklínají slovem svoboda a nevidí, že s tímto slovem na rtech ukázněně kráčí na otrokářskou loď. Neví to, protože nechápou, že svoboda je odvaha vzepřít se diktátu. Naše děti jsou formovány účelově, je to program. Naše děti dnes neznají ani pravdu o historii vlastního národa, neznají velké události a velké postavy našich dějin, které jednoznačně potvrzují, že my nejsme národ otroků!

Když člověk neví, kdo vlastně je a kam patří, stává se součástí programu, který už si ho zařadí podle své potřeby.

Vytáhněme naše děti z toho rozřaďovacího pásu, nedovolme, aby se staly obětí podvodu. Nevzdávejme to, nebuďme zbabělí fatalisté. Byla by to zrada! Toto vidím jako náš neodkladný první krok k nápravě poměrů.

Až dnešní setkání skončí, spěchejme domů a řekněme každý svému dítěti:

Probuď se, otroku a staň se občanem! Pomůžu ti ve všech svých sil a z celé své lásky. Probuď se, otroku! Staň se občanem!

Vytisknout