Dokument:
25. 2. 2013
Excelence, vážené dámy, vážení pánové,
ještě nikdy nebylo tolik Evropy! To říkám, když se s velkou vděčností rozhlížím po tomto sále a smím pozdravit hosty z Německa a celé Evropy!
Ještě nikdy nebylo tolik Evropy: mnozí lidé to dnes pociťují úplně jiným způsobem, například při ranním pohledu do německých novin. Tam se s námi potkává Evropa zkrácená na čtyři písmena -- jako euro, jako krizová záležitost. Neustále se mluví o diplomacii na nejvyšší úrovni a záchranných balíčcích. Jde o obtížná vyjednávání, také o dílčí úspěchy, především ale je zde stísněnost, také výrazná rozmrzelost, kterou nelze ignorovat. V některých členských státech se lidé bojí, že se stanou pokladníky krize. V jiných zemích narůstí obavy ze stále ostřejších úsporných opatření a sociálního sestupu. Dávání a braní, zadlužování a ručení, odpovědnost a podílení se -- to vše se mnoha občankám a občanům už nezdá být ve společenství Evropanů správně a spravedlivě rozdělené.
K tomu přistupuje seznam kritických výtek, které lze číst a slyšet už po dlouhou dobu: rozhořčení nad bruselskými technokraty a jejich regulační zběsilostí, stížnosti na nedostatečnou transparentnost rozhodování, nedůvěra k nepřehledné síti institucí a v neposlední řadě nevole nad rostoucím významem Evropské rady a dominantní roli německo-francouzského tandemu.
Pro mne je dnešní den podnětem, abych se znovu a kriticky vrátil ke své euforické větě krátce po uvedení do úřadu, kdy jsem řekl: "Chceme mít odvahu pro více Evropy." Tak rychle a jistě jako tehdy bych to už dnes neformuloval. Toto "více Evropy" potřebuje výklad, potřebuje diferenciaci. Kde může a má více Evropy přispět ke zdařilé vzájemnosti? Jak má vypadat Evropa: co chceme rozvíjet a posilovat, co chceme omezit? A ještě: jak najdeme pro víc Evropy také víc důvěry, než kolik jí máme nyní?
Vzpomeňme si: začátek byl velmi slibný. Pouhých pět let po konci druhé světové války navrhnul ministr zahraničí Francie Robert Schuman svým evropským partnerům založení Evropského společenství uhlí a oceli. Francie a Německo se staly zdrojem mocných impulzů evropského vývoje -- a z někdejších válečných protivníků se stali blízcí partneři.
Na dalekosáhlou, národy přesahující politiku bylo roku 1950 přirozeně ještě příliš brzo. Z hospodářské integrace se měla stávat politická integrace jen krok za krokem, společná Evropa měla nakonec povstat ze stále větších oblastí vzájemného společenství -- pro jedny to měla být evropská federace, pro jiné Evropa vlastí. Po dlouhou dobu byl pro tuto pragmatickou metodu celkový projekt Evropy fakticky věcí budoucnosti. Dnes jsme ovšem nuceni tuto taktiku znovu od základu zvážit. Pokud bude připuštěno, aby vývoj dál pokračoval bez dostatečného celkového politického rámce, dostanou se tvůrci politiky časem do vleku událostí.
Pro mě je nicméně jasné: i kdyby měla selhat jednotlivá záchranná opatření, celkový evropský projekt tím zpochybněn není. Jeho přednosti jsou dodnes naprosto zřejmé: cestujeme od Němenu až k Atlantiku a od Finska až po Sicílii beztoho, že bychom někde na hranici museli vytahovat cestovní pas. Ve velké části Evropy platíme společnou měnou a kupujeme boty ze Španělska a auta z Česka bez celních přirážek. V Německu se necháváme ošetřovat polskými lékaři a jsme za to vděční, protože jinak by musely leckteré praxe zavřít. A naši senioři tráví svůj odpočinek na pobřežích Španělska, mnozí také na polském Baltu. Je potěšitelné, že více Evropy se stalo každodenní záležitostí.
Z tohoto důvodu jsou výsledky průzkumů veřejného mínění rozporné jen na první pohled. Skepse vůči EU sice v posledních letech silně stoupla, ale většina lidí je dál přesvědčena: naše složitá a stále globálnější realita potřebuje regulaci v rámci přesahujícím národy. My všichni v Evropě máme ze společenství velké politické a hospodářské výhody.
Geograficky se náš kontinent pojímá nesnadno -- sahá například k Bugu nebo až k Uralu? K Bosporu nebo až do Anatolie? Také vztahy, které ukotvují identitu, doznaly ve svých dlouhých dějinách mnoho změn. Dnes víme, že jsou součástí celého souboru počínajícího řeckou antikou přes ideu římské říše a římské právo až k utvářejícím tradicím křesťanské a židovské víry.
Jak to ale vypadá dnes? Co dnes vytváří jednotící svazek mezi občany Evropy? Odkud čerpá Evropa svůj nezaměnitelný význam a politickou legitimitu, kvůli čemu je přijímána?
Když obdržela Evropská unie v listopadu Nobelovu cenu, popisovali slavnostní řečníci Evropu jako mírový projekt. Je nezapomenutelné, jak Winston Churchill požadoval roku 1946 ve své slavné řeči k mládeži v Curychu "znovuvytvoření evropské rodiny". Je nezapomenutelné, jak bylo tehdy nejhlubší přesvědčení politiků i obyvatelstva vyjádřeno třemi slovy: "Už nikdy válku!"
Mladá generace, která se narodila v osmdesátých letech a později, vidí opět Evropu zcela jinýma očima. Jejich prarodiče a praprarodiče, kteří zažili Berlín, Varšavu a Rotterdam v sutinách a popelu, dokázali Evropu znovu vybudovat a na západě dokonce předat svým dětem a vnoučatům blahobyt.
Přesto je samozřejmě pravda to, co se často připomíná: v Evropě chybí velké vyprávění zakládající identitu. Nemáme společné evropské vyprávění sjednocující 500 milionů lidí kolem společného příběhu, který by je chytal za srdce a pobízel jejich ruce k vytváření. Ano, je to tak: my Evropané nemáme dodnes žádný zakládající mýtus na způsob nějaké rozhodující bitvy, v níž by se Evropa mohla postavit nějakému nepříteli, zvítězit nebo prohrát, ale v každém případě zachovat svoji identitu. Nemáme také žádný zakládající mýtus ve smyslu úspěšné revoluce, v níž by občané kontinentu společně provedli akt sociální emancipace. Jedné společné identity je stejně málo jako evropského dému, evropského státního lidu nebo jednoho evropského národa.
Naše evropské hodnotové společenství chce být prostorem svobody a tolerance. Trestá fanatiky a ideology, kteří rozeštvávají lidi, hlásají násilí a podkopávají naše politické základy. Chce být prostorem, v němž spolu národy žijí v pokoji a netáhnou proti sobě do pole. Taková válka jako na Balkáně, kde dodnes musí evropští vojáci a civilní síly zajišťovat mír, se už nikdy nesmí stát krvavou realitou.
Naše evropské hodnoty jsou závazné a současně zavazují. Pokud by evropské státy porušovaly pravidla Evropy, mohou být žalovány u evropských soudů. Evropský hodnotový kánon není vázán na hranice zemí a jeho platnost přesahuje všechny národní, etnické, kulturní a náboženské rozdíly. Zřetelně je to vidět na příkladu muslimů žijících v Evropě. Stali se samozřejmou součástí naší evropské pospolitosti. Evropská identita se nedefinuje negativním vymezováním vůči jiným. Evropská identita roste spolu s pospolitostí a přesvědčením lidí, kteří říkají: chceme být součástí tohoto společenství, protože sdílíme jeho společné hodnoty. Víc Evropy znamená: víc žité a sjednocené rozmanitosti.
Nacházíme se uprostřed této diskuse a ne na jejím konci. A na institucionálním rámci se shodneme snadněji, když společně a do všech podrobností prodiskutujeme základní otázky budoucnosti evropského projektu.
Naštěstí se už politika pod silným tlakem pustila do nutných přizpůsobení hospodářské a finanční politiky v europrostoru. Všichni ale víme,. že Evropa stojí před dalšími výzvami. Kdysi byly evropské státy velmocemi a globálními hráči. V globalizovaném světě dneška s velkými novými nastupujícími zeměmi se může jako globální hráč udržet v nejlepším případě sjednocená Evropa:
Politicky, aby mohla podstatnou měrou spolurozhodovat a celosvětově vystupovat za naše hodnoty svobodu, lidskou důstojnost a solidaritu.
Hospodářsky, aby zůstala konkurenceschopná a tak v Evropě zajistila naši materiální jistotu a tím také vnitrospolečenský mír.
Dodneška je Evropa na tuto roli málo připravena. Potřebujeme širší vnitřní sjednocení. Bez společné finanční a hospodářské politiky totiž může společná měna sotva přežít. Potřebujeme také rozsáhlejší sjednocení naší zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky, abychom byli připraveni na nové hrozby a mohli jednotněji a účinněji vystupovat. Potřebujeme také společné koncepty v ekologické a společenskopolitické rovině -- zde jde například o migraci -- a v neposlední řadě také v ekologické rovině.
Provést to vše s trpělivostí a prozíravostí je úkolem všech, kdo se cítí zavázáni vůči projektu Evropy. Nejistota a strach nesmí nikoho zahánět do rukou populistů a nacionalistů. Proto by klíčová otázka při všech těchto změnách měla znít: jak může vypadat demokratická Evropa, která zbavuje občana obav, poskytuje mu možnosti svého utváření, zkrátka: Evropa, s níž se může ztotožnit?
Na tomto místě bych chtěl pohlédnout na Velkou Británii. S velkým zájmem jsem vyslechl dvojí poselství předsedy vlády: "ano" britské tradici a britským zájmům, které by nemělo být žádným "ne" Evropě. Je jistě věcí Britů rozhodovat o své vlastní budoucnosti, ale možná jsou přece jen ochotni vyslechnout přání ze zámku Bellevue:
Milí Angličané, Skotové, Walesané, Severoirové a noví britští občané! Chtěli bychom vás u toho mít dál! Potřebujeme vaše zkušenosti země s nejstarší parlamentní demokracií, potřebujeme vaše tradice, vaši střízlivost a odvahu! Svým nasazením ve druhé světové válce jste pomohli zachránit naši Evropu -- je to také vaše Evropa. Ať spolu dál vedeme spory o cestě k evropské Res Publica, protože jen společně dorosteme budoucím výzvám. Víc Evropy nemá znamenat "bez vás"!
Dělá mi starosti, když role Německa v evropském procesu okamžitě vyvolává u některých zemí skepsi a nedůvěru. Skutečnost, že se Německo po opětovném sjednocení stalo největší hospodářskou mocností uprostřed kontinentu, nahání mnoha lidem strach. Byl jsem zděšen, jak rychle se pokřivilo vnímání dnešního Německa, jako by stálo v tradiční linii německé velmocenské politiky, ba německých zločinů. Nejen populistické strany vykreslovaly dokonce i německou kancléřku jako představitelku státu, který si údajně chce tak jako v minulosti vymoci německou Evropu a potlačovat jiné národy.
Stojí za to, aby si všech dvacet sedm partnerů v našem společenství ještě jednou připomenulo slib, s nímž kdysi odstartovala měnová Unie. Tato unie bude nesena myšlenkou, že se budou dodržovat pravidla a trestat jejich porušování. Tato unie znamená dávat a brát, pro nikoho nemůže být jednosměrnou ulicí. Drží se principu vzájemnosti, stejných práv a stejných povinností. Více Evropy musí znamenat: víc spolehlivosti. Spolehlivost a solidarita stojí i padají společně.
Jsem přesvědčen: když zůstanou všichni v Evropě věrni této zásadě, pak může vnitroevropská solidarita dokonce dál růst, aby dlouhodobě zmenšovala velké nerovnosti na kontinentu a vytvářela životní poměry, které lidem nabídnou perspektivu v jejich vlasti.
Víc Evropy vyžaduje u všech víc odvahy! Evropa dnes nepotřebuje pochybovače, ale praporečníky, nikoli váhavce, ale ty, kdo přiloží ruku k dílu, nikoli lidi vlečené událostmi, ale tvůrce.
Úplný text projevu, který přednesl německý spolkový prezident Joachim Gauck 22. února 2013 na shromáždění ve svém sídle, berlínském paláci Bellevue. Z němčiny přeložil Rudolf Převrátil. Titul a mezititulky redakce BL.
10.3. 2014 / Josef Vít
Roku 1945 existoval plán spojenců, zvaný Nemyslitelná operace, který se zdá skutečně nemyslitelný, totiž začít třetí světovou válku těsně po skončení války druhé. Měl jí být útok na Rudou armádu a kobercové bombardování ruských měst - něco na způsob ...