Svobodu a demokracii neohrožují oprávněné protesty, ale likvidace sociálního státu

7. 12. 2012 / Tomáš Fiala

Před 23 lety tisíce lidí demonstrovaly za změnu charakteru našeho státu. Nebyl totiž ani demokratický ani svobodný. Volby byly téměř "povinnou", ale vysloveně formální záležitostí, protože název vítězné strany byl předem zakotven v ústavě. Lidé byli nuceni předstírat a "vykazovat" takzvanou společenskou a politickou angažovanost, zatímco skutečná angažovanost byla často velmi tvrdě postihována. Možnosti svobodného podnikání, spolčování či cestování byly velmi omezené. Mnoho autorů, knih, filmů či divadelních her jinde běžně dostupných bylo u nás tabu. A co bylo nejhorší, řada lidí toužících po svobodě a demokracii byla pronásledována, někteří dokonce vězněni. Podle oficiální propagandy byli všichni šťastní a spokojení, ale ve skutečnosti byla řada lidí vystavena utrpení.

Mnohé se před 23 lety změnilo poměrně rychle k lepšímu, ale postupem přicházely i méně příjemné změny. Vzpomínám si, jak jsem byl šokován, když jsem (již před zhruba deseti lety) na tržišti viděl několik důchodců přebírat vyhozenou poloshnilou zeleninu za úšklebků přítomných prodejců. (Domníval jsem se, že tento obraz patří do kapitalismu 19. století nebo do učebnice socialistické propagandy.) Na ulicích začalo přibývat nejen lidí, kteří přebírají popelnice, ale i bezdomovců. Čteme stále více zpráv o případech, kdy malý nedoplatek (o kterém se dotyčný často ani nedozvěděl), měl za následek zabavení předmětů mnohonásobně vyšší hodnoty nejen dlužníka, ale často i jeho příbuzných či známých, kteří s ním měli společné bydliště. Způsob vymáhání pohledávek užívaný u nás nemá v řadě civilizovaných zemí obdoby. Lidé se opět často bojí vyjádřit svůj názor, nikoli z důvodu nebezpečí ztráty svobody, ale ztráty zaměstnání, které by v některých případech ­ na rozdíl od doby minulé ­ hledali mnohem hůře.

Přibývá varovných zpráv, že lidé by neměli spoléhat, že se o ně stát postará, i když pracují a platí sociální i zdravotní pojištění. Že by si měli více spořit, protože důchody budou stále nižší, že by měli počítat se stále větší finanční spoluúčastí při poskytování zdravotní péče. (Přitom jsou na druhou stranu přímo či nepřímo vyzýváni k větší spotřebě, často i za cenu zadlužení, protože jinak nedosáhneme potřebného ekonomického růstu.)

Před 23 lety jsme odmítli stát, který měl ve svém názvu slovo SOCIALISTICKÝ. Dnes je asi řada z nás rozhořčena a šokována, že náš stát přestává být SOCIÁLNÍ. Že, jak hezky řekl před rokem Ivan Štampach ZDE, zlo je (ve srovnání s minulým režimem) jinak rozloženo, ale jeho míra je zhruba stejná. I stávající systém šíří v řadě případů a situací zbytečné utrpení.

Albert Einstein kdysi řekl něco v tom smyslu, že USA chtěly spasit svět ve jménu svobody, zatímco SSSR ve jménu rovnosti, proto nemohlo dojít mezi těmito velmocemi k dohodě. Vše je ale trochu složitější.

Po roce 1948 byla v dnešní ČR "v zájmu dosažení rovnosti" velmi brutálním způsobem omezována svoboda řady občanů. Ale časem byla narušována i ta rovnost, Existovaly například speciální obchody či speciální zdravotnická zařízení jen pro "vyvolené". Obávám se, že po roce 1989 jsme postupně dospěli do opačného extrému. V zájmu svobody dochází k velkému zvyšování nerovnosti a k volání po co největšímu omezení jakékoli regulace a zásahů ze strany státu.

A postupně se pak vytrácí i ta svoboda. Jakou svobodu má například pracovník, který pod hrozbou ztráty zaměstnání musí trvale pracovat přesčas, klamat a šidit zákazníky a bojí se cokoliv kritického říci? Jakou svobodu mají dlouhodobě nezaměstnaní či bezdomovci? Jakou svobodu mají důchodci, kterým se snižuje valorizace důchodů, a přitom životní náklady rostou? Často váhají, zda mohou nastoupit do nemocnice, což znamená současně platit kromě nájemného též regulační poplatky. Jakou svobodu mají tělesně postižení při stálém omezování dávek a zvyšováním životních nákladů? Jakou svobodu mají přibývající oběti exekutorů?

Vůbec se nedivím, že v posledních letech zaznívají (nejen) 17. listopadu na lidových shromážděních namísto oslavných projevů stále více kritické hlasy. Nejedná se o žádné "zneužití oslav" (to zní mimochodem jako z doby normalizace 70. let), ani to neohrožuje svobodu a demokracii. Slušný svobodný a demokratický stát totiž by měl opravdu vypadat jinak.

Často se hovoří o nutnosti nezapomínat na zločiny a bezpráví, ke kterému docházelo v minulém režimu, a připomínat to především dnešním mladým lidem, kteří to nezažili. Některé instituce a projekty se této problematice systematicky věnují. Ale věnuje někdo stejnou pozornost tomu, jak se účinně bránit nesolidárnímu, nelidskému, bezprávnímu a někdy dokonce zločinnému jednání, kterého jsme svědky v dnešní době? Nebude třeba za několik let zakládat úřad pro vyšetřování zločinů současného systému?

Kromě eliminace bezprávného jednání proto usilujme o zachování a dokonce zlepšování sociální role státu. Domnívám se, že je to nutnou podmínkou posílení a udržení svobody a demokracie.

Jinak se totiž může stát, že bude přibývat frustrovaných lidí majících pocit, že demokracie selhává. Může mezi nimi sílit přesvědčení, že v době minulé to zase nebylo tak špatné, může přibývat stoupenců návratu vlády jedné strany (a nemusí to být vůbec ta, která zde vládla před rokem 1989), může narůstat volání po vládě pevné ruky. Může se objevit člověk nebo skupina lidí nabízející rychlé vyřešení všech přibývajících problémů. Ovšem složité problémy nelze obvykle rychle a jednoduše vyřešit. A těm, kteří to slibují, jde zpravidla především o osobní prospěch a moc.

Možná uslyšíme, že v rámci současného politicko-ekonomického systému není koncept udržení sociálního státu nadále reálný ani možný. Pak je ovšem legitimní prohlásit současný systém za špatný a nereformovatelný a uvažovat o tom, jak tento systém odstranit a čím jej nahradit. Je to nutné v zájmu zachování svobody a demokracie. A především v zájmu omezování zbytečného utrpení lidí.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 7.12. 2012