O POTRAVINOVÉ SOBĚSTAČNOSTI:

Hluší, slepí, lhostejní

15. 11. 2012 / Petr Tuček

Projeví se to především na zdraví obyvatelstva, se všemi potenciálními důsledky. Výživa českého obyvatelstva je rostoucí měrou závislá na dovozu, podíl domácí produkce na spotřebě potravin dlouhodobě klesá. Redukce tuzemského zemědělství pokračuje navzdory výzvám mezinárodních renomovaných organizací a odborných týmů k posilování národní potravinové soběstačnosti. Ve snaze udržet objem tržeb nabízí potravinářský obchod stále častěji levnější zboží pochybné kvality, občas dokonce na hranici zdravotní nezávadnosti.

Stěží lze přijmout názor (vyslovený v minulosti mj. presidentem Klausem), že zemědělství je "odvětví jako každé jiné". Čeští vrcholoví politici bezmezně věří, že vše vyřeší trh.

Opakovaně jsme svědky toho, že navzdory vzrůstajícímu pokroku ve všech oborech s výrobou potravin souvisejících stačí jedna nebo dvě sezony sucha ve významných produkčních oblastech a jsou ohroženy miliony lidí hladem, redukují se stavy hospodářských zvířat, pro které není nejen dostatek krmiv, ale ani vody.

Vlády se obávají sociálních, resp. hladových bouří. Již několik let vzrůstá cena zemědělské půdy, mnohé státy a soukromé společnosti kupují půdu v zahraničí po desítkách tisíc hektarů a investiční společnosti a banky v očekávání růstu cen masivně investují do agrárních komodit, čímž dále přispívají k  jejich zdražování. Zvyšující se frekvence meteorologických anomálií by také měla v zodpovědných politicích podpořit jejich zatím velmi nedostatečnou představivost.

Třeba co by asi způsobil takový extrémní živel, jako hurikán Sandy, kdyby přešel přes zemědělské produkční oblasti v období plné vegetace. Lidstvo se může obejít bez většiny vyráběných produktů, bez potravin však ne. Zajištění adekvátní zdravé výživy pro všechny by tedy mělo být vládní prioritou. Vše nasvědčuje tomu, že není.

Česká Obchodní banka nabízí svým klientům investici do nového "Fondu Optimum ČSOB Potravin a nápojů 1" orientovaného na potraviny. Předpokládá zhodnocení vložených prostředků za 5 let a 6 měsíců až o 40 %. Banka nepochybně vychází z kvalifikovaných predikcí a dlouhodobého sledování mezinárodního trhu, vztahů mezi poptávkou a nabídkou a vývoje rozhodujících faktorů, které mohou tento tržní segment ovlivnit.

Časopis Ekonom v srpnovém čísle 33 cituje Deutsche Bank: "Nejvíce v krizi vynášela kukuřice a drahé kovy". Mezi nejlepšími investicemi v letech 2007-2012 byla kukuřice vykazující cenový růst 146 % na prvém místě. Podobně zajímavý cenový růst vykázala pšenice.

Další a pravděpodobně dlouhodobé zdražování potravin, s ním spojený již dnes probíhající nebezpečný pokles jejich jakosti a nutriční hodnoty a paralelní vzestup nedostatečně živených obyvatel ČR je před námi a nezdá se, že by to naše "zodpovědné" politiky a funkcionáře znepokojovalo.

Ani debaty v české společnosti -- alespoň podle jejich odrazu v mediích- se téměř vůbec netýkají problémů a vzrůstajících rizik plynoucích z ohrožení potravinové bezpečnosti. V hierarchii našich aktuálních těžkostí a hrozeb jsou tyto na samém vrcholu. Je ovšem pravda, že ti, kteří jsou ohrožení nejvíc, ti opravdu chudí, většinou do novin (ani internetových) nepíší.

Společenský diskurz o klesající soběstačnosti či spíš vzrůstající závislosti výživy české populace na zahraničních dodavatelích, o pokračující redukci českého zemědělství a potravinářství, o tendencích ve světové nabídce potravin a zemědělských surovin a jejich cenách se u nás nekoná, nebo je zanedbatelný. Je zvláštní, že ani v kampaních presidentských kandidátů se toto téma neobjevuje, sporadické je také v programech politických stran. Ale chudých lidí u nás přibývá a očekávaný -- a velmi pravděpodobný -- vývoj v oblasti cen a reálných příjmů signalizuje jen zhoršení tohoto stavu.

Index cen potravin Organizace pro zemědělství a výživu (FAO)", vychází z exportních cen 55 agrárních komodit. Jeho bází je průměr let 2000-04 a od roku 2000 téměř kontinuálně vzrůstá. V září 2012 dosahuje hodnoty 216. Paralelně sledovaný index cen obilovin, tedy rozhodující skupiny zemědělských surovin však v září 2012 vystoupil na nejvyšší úroveň od roku 2000, tzn. 263 bodů. Podle amerického ministerstva zemědělství (USDA) by konečné světové neprodané zásoby (jejichž podíl na globální spotřebě je jedním z rozhodujících faktorů ovlivňujících cenový vývoj) měly v této sezoně klesnout u pšenice o cca 11%, u kukuřice o 11,3 %. Protože současně globální spotřeba vzrůstá, dojde k dalšímu poklesu tohoto podílu s naznačeným důsledkem pro cenový vývoj. Zdroj: FAO

Další připravené zvýšení DPH, snížení parametrů pro valorizaci důchodů, zdražení většiny základních životních potřeb a služeb, avízované a již realizované zvyšování cen potravin v důsledku růstu jejich cen na mezinárodním trhu, ale také zdražování energií, fosilních paliv a následně produkčních a přepravních nákladů jsou pouze ty nejmarkantnější faktory prohlubující naznačenou tendenci. Snaha o udržení objemů obratu a marží výrobců i prodávajících vede k dalšímu hledání nejlevnějších surovin, náhražek a aditiv, s nežádoucím dopadem na nutriční hodnotu potravin.

Dramatické snižování rozměru českého zemědělství se pravděpodobně urychlí, pokud dojde k připravovanému krácení rozpočtových prostředků pro toto odvětví národního hospodářství (o navrhovaných 5 mld. Kč) a zrušení nebo redukci daňové úlevy zemědělcům prostřednictví tzv. zelené nafty. Tyto kroky povedou k dalšímu snížení konkurenceschopnosti českého zemědělství (také proto, že většina evropských zemědělců výhodu "zelené nafty" má), přibydou bankroty zemědělských podniků, dále se zvýší česká závislost na zahraničních dodavatelích a vzroste nezaměstnanost na venkově.

Hrubá zemědělská produkce českého zemědělství se od roku 1990 kontinuálně snižuje. Zatímco v roce 1990 činila 106 mld. Kč, poklesla do roku 2010 na pouhých 68 mld. Kč (ve stálých cenách r. 1989). Živočišná produkce vykazuje ještě rychlejší pokles. V roce 1990 dosahovala hodnoty 61,7 mld. Kč, v roce 2010 již pouze 33,0 mld. Kč. Výroba jatečných zvířat se v ČR od roku 1990 do roku 2010 snížila o 677 tis. t živé hmotnosti, tzn. téměř o 54 %. Zatímco české zemědělství produkovalo v roce 1990 více než 4,8 mld. litrů mléka, v roce 2010 již pouze 2,6 mld. l. Stavy skotu se do roku 2011 snížily o více než 60 %, stavy prasat poklesly ze 4,8 mil. Ks na 1,7 mil. Ks v roce 2011. Zdroj: Český statistický úřad

Od sedmdesátých let minulého století -- až do listopadu 1989- bylo hlavním cílem československé agrární politiky dosažení soběstačnosti v základních druzích potravin mírného pásma, resp. zvýšení celkové potravinové soběstačnosti. Jakkoliv byl jedním z motivů přijetí této koncepce nedostatek volnoměnových platebních prostředků (domácí měna nebyla směnitelná)a přetrvávající stav "studené války", tedy disharmonické mezinárodní vztahy a z nich vyplývající řada omezení v obchodních vztazích mezi "socialistickými zeměmi" a vyspělými kapitalistickými státy, byla tato koncepce rozumná.

Československý agrární sektor v předlistopadovém období disponoval konvertibilním exportním zbožím, ovšem jak EHS, tak některé další vyspělé země uplatňovaly vůči jednotlivým zemím "Rady vzájemné hospodářské pomoci" (RVHP) řadu tarifních i netarifních barier, včetně např. kvantitativních dovozních omezení (kvót) atd. Získat vývozem "volné měny" bylo obtížné. Od konce druhé světové války však československá a tedy i česká potravinová soběstačnost vzrůstala, ať již byla měřena či vyjadřována podílem dovozu na domácí spotřebě, nebo stupněm krytí doporučených výživových dávek vlastní, tedy českou produkcí. Přesto, že nebylo nikdy plné soběstačnosti ve všech skupinách základních potravin dosaženo, v osmdesátých letech již vykazoval český agrární sektor přebytkové bilance ve většině kategorií živočišné produkce, při vysoké úrovni domácí spotřeby.

Navzdory skutečnosti, že zvyšování potravinové soběstačnosti bylo a je základem agrárních politik mnoha racionálně řízených zemí (a konec konců i společná zemědělská politika EU jím byla motivována) a přesto, že většina odborných i vědeckých mezinárodních týmů, symposií a konferencí vyzývá státy k jejímu zvyšování, byla v ČR orientace na tento růst z ideologických důvodů odmítnuta. Chtělo by se říct stejně, jako některé další fungující a osvědčené směry, praktiky a principy. Zdůvodněno to bylo rozporem s optimálním působením trhu.

Společná zemědělská politika byla oficiálně ustavena 25. 7. 1958 "Římskou smlouvou". Uplatňovat se začala v roce 1962. Pět cílů SZP je obsaženo v článku 49 "Římské smlouvy". Jsou to:

Zvýšení produktivity zemědělské výroby

Zajištění stabilních příjmů zemědělců

Stabilizace agrárního trhu

Potravinová soběstačnost

Zajištění příznivých cen pro spotřebitele potravin

Řada expertů i odborných institucí předpovídá, že růst cen bude pokračovat, sucho se může opakovat také v příštích sezonách, průměrné teploty vzrůstají již několik let po sobě, frekvence meteorologických extrémů se zvyšuje. Výměra zemědělské půdy na jednoho obyvatele Země se rychle snižuje a ubývá přirozených zdrojů výživy.

Nemyslím, že je poctivé strašit veřejnost hypotetickými či spekulativními odhady možného zhoršení cenové dostupnosti potravin, ale za horší považuji zamlčování nebo bagatelizování vážných rizik a s vysokou mírou pravděpodobnosti prognózovaných dopadů současného a očekávaného vývoje na mezinárodním i domácím potravinovém trhu. Predikce růstu životních nákladů v ČR nejsou příznivé a pokles nezaměstnanosti se neočekává. Je zvláštní, že v době, kdy odborné i vládní instituce disponují řadou technických možností zpracovat modely budoucího vývoje a prognózy zohledňující většinu jeho determinujících faktorů a následné dopady na disponibilitu zdravých potravin v tuzemsku, tuto možnost nevyužívají. Myslím, že pokud by tyto modely zohlednily rozhodující vývojové trendy, jejich výsledky by -- za předpokladu odpovídající míry kolektivní zodpovědnosti politiků- zásadně změnily jejich postoje a rozhodnutí. Zdá se však, že českou vládu a odpovědné úředníky tato rizika nezajímají.

Naše soběstačnost v základních potravinách je nízká a stále klesá, podíl dovezených potravin (nezřídka z velmi vzdálených teritorií) na domácí spotřebě se průběžně zvyšuje. Podle Zemědělského svazu ČR se např. každoročně zvyšuje podíl dovozu na domácí spotřebě hovězího masa, vepřového masa i mléka a mlékárenských výrobků. Zatímco v průměru let 2001-03 participoval na celkové tuzemské spotřebě hovězího masa dovoz pouze 2,4 %, v roce 2009 to bylo již 24,8 % a v roce 2011 dokonce 30,8 %. Na spotřebě vepřového se podílelo maso z dovozu v letech 2001-03 5,4 %, v roce 2009 ale 45,0% a v roce 2011 činil ten podíl dokonce 52,4 %. Také náš konzum mléka a mlékárenských produktů z českých mlékáren je stále rychleji nahrazován importovaným zbožím. V letech 2001 -- 2003 se podílely domácí mléčné výrobky na jejich celkové spotřebě 88,3 %, v roce 2009 již pouze 61,8 % a v roce 2011 jenom 60,1 %, tzn., že téměř 40 % české spotřeby mléka a mlékárenských produktů bylo kryto dovozem.

Schodek bilance zemědělsko-potravinářského zahraničního obchodu (záporné saldo) dosáhl v roce 2011 historického maxima v hodnotě téměř 35 miliard Kč. Hodnota dovozu agrárního zboží se zvýšila ze 31,5 mld. Kč v roce 2003 na 156 mld. Kč v roce 2011.

Neotřesitelná víra v dokonalost trhu a jeho schopnosti optimalizovat produkční struktury, obchodní vztahy a snad také celkové ekonomické klima každé společnosti má pro český agrární sektor a pro výživu domácího obyvatelstva naprosto neblahé důsledky. Vyjadřovat se mohu jenom k fungování a charakteru mezinárodního agrárního trhu, jehož vrtochy, kolísáním, deformacemi a nekorektností jsem se čtyřicet let zabýval. A pokud jsem na začátku tohoto textu kategoricky odmítl názor Václava Klause, že zemědělství je "odvětví jako každé jiné", na tomto místě vyjadřuji souhlas s jeho razantní větou, týkající se komerčních vztahů uvnitř EU, že "žádný jednotný trh EU neexistuje".

Tzv. "jednotný trh EU" -- pokud jde o jeho agrární segment- je zápasnickým ringem, ve kterém jde o maximalizaci profitu či zisku za všech okolností, bez skrupulí, bez ohledů a bez nějaké ohleduplnosti či tolerance k menším, slabším, nezkušeným. To, že zde neexistují tarifní bariery, na principech tvrdého konkurenčního boje nic nemění. České zemědělství na tento trh vstupovalo s celou plejádou handicapů a podmínky pro jeho uplatnění byly od počátku diskriminující. Když navíc za této situace chyběla (a chybí) adekvátní podpora domácí vlády, je situace jaká je a náš domácí agrární sektor chřadne a chřadne. Český spotřebitel je odkázán rostoucí měrou na rozkolísaný a nestabilní mezinárodní trh a každý jeho výkyv se promítá na domácím spotřebitelském trhu markantněji, než kdyby naše soběstačnost byla vyšší. Ale to už je zase poněkud jiné téma a o tom snad někdy příště.

Vytisknout