O slunečném dnu, Romech v klecích a špatném svědomí

15. 11. 2012 / Pavel Kelly-Tychtl

Tento článek vznikl jako omluva za něco, co jsem měl udělat a bohužel neudělal. Minulý víkend jsem trávil v málem městečku Černovice na Vysočině, kde se konala vzpomínka na židovské spoluobčany, kteří v městečku žili po několik staletí až do listopadu 1942, kdy několik posledních židovských rodin, které v té době v Černovicích žili, byli nuceni odejít do Terezína a poté do vyhlazovacích táborů na "Východě". Nevrátil se nikdo. Válku přežila jen hrstka, většinou ze smíšených manželství. Ale také ne všichni, neboť první židovskou obětí v Černovicích byl židovský zvěrolékař s manželkou nežidovského původu, a tedy chráněný před deportaci. Bohužel však byl již v roce 1939 zatčen gestapem a zemřel v koncentračním táboře.

Důvod? Udal ho místní starosta, ruský legionář, který ho chtěl zbavit místa městského veterináře, protože ho potřeboval pro svého známého. Historie nikoli neobvyklá. Po březnu 1939 se několik stovek bývalých československých důstojníků hlásilo o arizaci židovského majetku. Budoucí ostudě zabránily nacistické úřady, které neměly zájem na tom, aby arizovaný majetek přišel do českých rukou.

Historie, ale není černobílá. Za dr. Tellera, jak se tato první oběť nacismu a kolaborace jmenovala, se postavili čtyři nežidovští členové městské rady žádající jeho setrvání ve funkci městského veterináře.

I na ně přišlo udání, byli zatčeni a s výjimkou jednoho, utýráni v koncentračních táborech.

Po skončení války následovala obvyklá historie. Synagoga zůstala prázdná, aby z ní na začátku padesátých let byla vylámána novogotická okna a budova byla přestavěna na to, čemu se v tomto geografickém pásmu eufemisticky říká "bytovka".

Náhrobky na starém židovském hřbitově byly buď vylámány nebo zpřeráženy. Cesta ke hřbitovu, rozorána, zmizela z oči i myslí. Ne však úplně, někteří místní rodáci chodili na hřbitov kopat a hledat cennosti.

Na začátku nového tisíciletí potomek židovské rodiny pocházející z Černovic při procházce zničeným hřbitovem zakopl o rozbitý náhrobní kámen svého pradědečka. Díky jeho iniciativě, podpoře jeho přátel a několika černovických rodáků a starosty obce je dnes hřbitov obnoven. U hřbitova se nachází památník obětí holocaustu původem z Černovic.

Není již mnoho pamětníků bolestně historie z doby před sedmdesáti lety, kdy židovské rodiny odcházely z Černovic, kam se již neměly vrátit. Snad nejpůsobivější je svědectví paní, která v době války žila na okraji městečka ve stejně ulici jako rodina Metzlů.

V den transportu byl slunečný den, a Táborská ulice byla přesto úplně prázdná. Jen tři lidé v černých šatech šli pomalým a vzpřímeným krokem ulici směrem k nádraží. Uprostřed pan Metzl, na jedné straně jeho žena a na druhé dcera Věra s krásnými havraními vlasy.

Sousedé byli schovaní za záclonami v oknech. Nikdo nevyšel, aby se s nimi rozloučil. V městečku panoval strach. Metzlovi zahynuli o tři měsíce později v Osvětimi.

Schovaní za okny, vytvořili jsme si individuální a kolektivní trauma. Zachránit jsme nemohli, ale snad jsme mohli alespoň vyslovit sympatie, účast a nesouhlas.

Bruselský starosta Jules Coelst odmítl rozdělovat Davidovy hvězdy bruselským Židům, protože se to příčí důstojnosti člověka.

Musíme být vděční za taková gesta humanity, která mohou dát do jistě míry smysl tomu co se stalo ve čtyřicátých letech s evropskými Židy.

V Černovicích roku 1942 ruka na rozloučenou podána nebyla. Bolavé místo však zůstalo v paměti a dnes je napříč desetiletími ruka napřažená do prázdna. Je proto nanejvýš důležité, aby ti kdo dnes žijí v místech minulých tragédii nezapomněli. Černovická škola, úřad města projevují zájem o svou minulost, a tak snad bude prázdnota alespoň částečně zaplněna.

S těmito myšlenkami jsem brzy v pondělí ráno odlétal z pražského letiště. Dnes letiště Václava Havla, humanisty a kritického myslitele, jehož idea demokratického a tolerantního státu snad není úplnou iluzí. Za mnou v řadě stáli dva mladí muži, podle vzezření již narození po roce 1989.

Mladí muži kultivovaného vzhledu, podle rozhovoru znali cizích jazyků a světa. Jeden z nich začal vzpomínat na svou cestu do Kuala Lumpur s, podle jeho názoru, hlučnou romskou rodinou. Další konverzace se odehrávala přibližně takto: "myslíš cikány, ne, copak oni mají povolení cestovat bez kleci?".

Bylo pět hodin ráno a tak jsem se snažil myslet si, že ještě spím a mám jen nějaký zlý noční sen.

Neobrátil jsem se, abych mladíkům řekl, že v této zemi a na letišti tohoto jména a vlastně nikde na světě není možné mluvit tímto jazykem, který přivedl milióny do vyhlazovacích táborů a kterým jsme před cestou že strachu nepodali ruku. To byl můj moment za oknem se staženými záclonami.

Tento článek je alespoň malou omluvou a zároveň výzvou k sobě i k ostatním - až zase uslyšíte o klecích a podlidech, otevřete okno a zakřičte DOST!

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 15.11. 2012