Kdy je (ne) možné chápat násilí

23. 7. 2012 / Marek Řezanka

Po tragédii následovala pitva - pitva motivů, pitva obětí, které již nedostaly šanci cokoli říci. Před kamerami se objevil střelec, který vše údajně sám promyslel, naplánoval a poté vykonal. Se svým činem však sám rozhodně zůstat nehodlá. Záleží mu na publicitě, vydává se za mesiáše před "multikulturním peklem", za prvního z bojovníků ve válce, která ještě nezačala a kterou chtěl bezhlavým zabíjením vyprovokovat. Touží po odezvě, po obdivu, snaží se svému jednání dodat politický podtext. Jak je vůbec možné, že vrah tolika lidí může mít něčí sympatie? A jak je možné, že jeho vraždění nevyvolalo ve světě větší vlnu odporu proti všemu, co pachatel ztělesňuje?

Nejhorší je, když se vraždění začne obhajovat. Je nepřijatelné, aby utracené životy byly devalvovány postoji a idejemi obětí. Aby se řeklo, "no jo, levičáci, patří jim to". Nebo: "Dovolili si kritizovat politiku Izraele, tak to byli antisemiti, dobře jim tak, aspoň poznali terorismus zblízka."

Připustíme-li, aby takovéto názory nacházely u nás živnou půdu, děláme přesně to, co chce atentátník. Jediná šance, jak ho porazit, je, jeho argumenty odmítnout a dát mu jednoznačně najevo, jak jsou zrůdné.

Právě Izrael by měl uspořádat tryznu za oběti nesmyslného a šíleného teroru. Neboť mladí lidé, kteří na Utoye umírali, umírali s idejí lidské vzájemnosti a idejemi sociálního smíru, tolik potřebného v dnešní rozklížené Evropě.

Nepropagovali antisemitismus, naopak, svou kritikou určitého mocenského přístupu určitých kruhů Izraeli pomáhali. Je načase, aby si lidé uvědomili, že nejlépe to s nimi často myslí ti, kteří dokážou kritizovat a říkat i nepříjemná fakta. Izraelská společnost je v otázce samostatného palestinského státu neskutečně rozdělena -- a není jednotná ani v otázce budování dalších izraelských osad na okupovaném území. Ani jeden z postojů -- podpora palestinskému státu či odpor proti němu -- nemohou být projevem antisemitismu. Neboť obě stanoviska jsou sdílena samotnými Izraelci.

Ještě zrůdnější je potom bagatelizace vražd desítek žen a mužů jenom proto, že se hlásili k levici. Byli to demokraté a humanisté. Byli to lidé, kteří měli představu fungující společnosti, která není prohnilá rasismem, xenofobií a asociálnem. Byli to lidé, kteří si nezaslouží, aby se po nich plivalo. To oni mají být připomínáni jmény, ne ten, kdo je postřílel, aby propagoval svůj manifest, jehož úroveň je až nebezpečně podobná Hitlerově ideologii.

V historii lidstva nastávají momenty, kdy mlčení je snad ještě horší, než demonstrace zvůle. Neboť mlčení demonstraci zvůle podporuje a dává jí potřebné palivo, aby se rozhořela. Následné požáry bývají k neuhašení.

Patrně je v evropských společnostech něco v nepořádku, nedovedou-li jejich občané razantněji vystoupit proti zřejmým praktikám fašismu a zároveň nedovedou více cítit s oběťmi podobných útoků a s jejich rodinami. Tato lhostejnost je nebezpečná a otevírá prostor diktátorům.

V předvečer připomenutí nebývale brutálního zločinu došlo v USA ke střelbě v kině. Motiv pachatele není dosud znám, jeho oběťmi byli muži, ženy i šestileté dítě. Jako by nám mělo být připomenuto, že nejsme nikde v bezpečí -- v kině, v obchodech, na poutích... Princ Prospero neunikne zkáze ani za pevnými hradbami. A že nemůžeme mít na každém rohu ozbrojence, kteří nás ochrání.

Jistě, můžeme se pídit po pachatelových motivech, po příčinách toho, co odstartovalo jeho čin. Můžeme se dobrat závěru, že byl něčím dlouhodobě frustrován. Pak ale musíme rozlišovat, zda jeho frustrace pramenila ze stavu, kdy jsou soustavně pošlapávány demokracie a lidská práva, nebo zda se jedná o frustraci vraha, kterému je bráněno vraždit či deprivaci rasisty, že je limitován ve svém rasismu.

Všichni politici by si potom měli uvědomit, zda je vhodné, aby jakoukoli vraždu povýšili na "hrdinský čin". Je to velmi nebezpečné (a navíc hloupé) -- a může se to obracet i proti nim samým. Je totiž velmi nebezpečné zahrávat si s myšlenkou, že je na občanovi a jeho svědomí, aby dokázal vzít zbraň a bojovat s režimem tak, že zabije někoho ze spoluobčanů. Že je na jednotlivci, kdy vyhlásí světu válku. Vražda zůstává vraždou. Jedinou výjimkou je válka. Válka je sama o sobě tím nejhorším, co může lidskou společnost zasáhnout, ve válce se zkrátka vraždit musí. Tam jsou již limity překročeny -- ale i ve válce existují určitá pravidla a ani ve válkách není dovoleno zabíjet, jak se komu zlíbí.

Nedejme se strhávat do válek. Projevme větší odvahu, než vzít do ruky zbraň a někoho picnout. Naučme se nemlčet. Nemlčet k bezpráví, k porušování našich práv, k sociálním nespravedlnostem a k takovému jednání politiků, jež výrazně zhoršuje politickou kulturu v zemi. Nepřecházejme zvůli mocných mlčením. Ale zároveň neinklinujme k násilí. Objeví-li se zpráva, že někdo chce bojovat tak, že chce někoho vraždit a mučit, ozvěme se proti tomu. Toto není cesta.

V neděli zaplavily Norsko růže. Norská společnost se nerozložila, naopak, po činu egoistického sebestředného narcistického fašisty se semkla. Jsou chvíle, kdy člověk nemůže zůstávat mimo, a musí si vybrat. Relativismus, že vše není černobílé, je sice pěkná věc, ale nemůže se také stát alibi pro věčné postávání stranou. Nebuďme k našemu okolí lhostejní, neboť jsme na svém okolí sami závislými. Naučme se tedy nemlčet a aktivně říkat, co už nehodláme tolerovat. Utvářejme si svůj názor a nebuďme ve vleku médií. Jedině tak je možné zabránit výbuchu nahromaděného přetlaku -- výbuchu zoufalství a koncentrátu zloby. Uchovejme si jména a příběhy obětí na Utoye, ne jméno vraha. To je nepodstatné. Podstatné jsou úsilí a odkaz, které tady zanechali například Bano Abobákar Rašídová a mnozí další. Teprve v konfrontaci s nesmírnou bolestí můžeme pochopit, jakou vnitřní sílu vyžaduje nastavení druhé tváře poté, kdy nás někdo udeřil do jedné. A že nejde vůbec o výraz slabosti či zbabělosti. Věřme, že Utoya se stane symbolem odporu proti zvůli, rasismu, nesnášenlivosti a zlobě. Nezapomínejme.

Vytisknout