Ti, kdo nemohou jinak

24. 4. 2012 / Marek Řezanka

Odpovědní a zodpovědní

I když jsou slova "odpovědnost" a "zodpovědnost" v češtině více méně synonymy, vláda ČR mezi ně svým konáním jisté rozlišující znaky vkládá. Ohání se argumentem, že je vládou "rozpočtové odpovědnosti", že je odpovědná svým voličům za dodržení svého programu, a nemůže je zradit.

Někomu se to poslouchá dobře, ale možná se to paradoxně vůbec dobře neposlouchá mnohým voličům jednotlivých stran trojkoalice.

Neškodilo by, kdyby si vláda zjistila, jaké procento těch, kdo ji v roce 2010 volili, si dnes přeje její demisi. A nejednalo by se pouze o exvoliče Věcí veřejných. Na Václavské náměstí přišli i bývalí voliči např. TOP09. S jedním z nich jsem mluvil. Litoval své volby, kterou učinil jenom proto, že chtěl něco nového, protože stávající strany ho svým chováním neuspokojovaly. Vláda tvrdí, že voliči jí dali hlas kvůli jejímu současnému programu. Jak ale plní svůj program Věci veřejné? Nakolik jsou voliči ODS spokojeni s růstem daní z Kalouskovy dílny? Rozvážná tvář Karoliny Peake se nás snaží přesvědčit (nebo ani nesnaží a jenom něco říká, aby se neřeklo?), že vláda dělá pro občany maximum, že nezradí své voliče a že v zájmu voličů vláda nepadne.

Nezbývá, než si klást otázku, komu se to vlastně vláda zodpovídá, a z čeho by se měla zodpovídat občanům ČR. Je evidentní, že z nějakého důvodu si nedovede představit, že by nyní měla skončit. Proto tolikrát omílané slovo "odpovědnost", proto apel na "dotažení reforem" a utažení šroubů všem těm, kdo se již s utahováním nechtějí smířit.

Pozor vlk

Snad každý zná anekdotu s člověkem, který vždy zvolal: "Pomoc, vlk" a když se všichni seběhli, vysmál se jim, že si vlka vymyslil. Takto vyburcoval lidi dvakrát. Když volal potřetí s tím, že tentokrát ho opravdu psovitá šelma napadla, nikdo mu již na pomoc neběžel a nechali ho sežrat.

Tento příběh se realizuje na naší politické scéně nejméně ve dvou rovinách. V politické i ekonomické. Kolikrát lidé slyšeli stížnost z úst ke korupci inklinujícího V. Bárty, okořeněnou o sprosťárny K. Kočí všeho druhu, že zde byly tlaky na přetažení poslanců z Věcí veřejných koaličními partnery a že Věci veřejné měly být rozloženy? Kdo dnes nebohým veverkám podá pomocnou ruku, zvlášť když jenom změnily srst a program, který pro ně platil stejně jenom na papíře?

Ještě horší efekt zneužitého volání o pomoc nastane v ekonomické sféře, až vláda jednou vyklidí pozice a někdo po ní dostane na starost vyrabovanou kasu. Jak asi lidé přijmou neotřepanou frázi, že tentokrát už opravdu je nutné začít šetřit a snižovat nafouklý deficit, si lze představit. Bez systémové změny totiž na nejchudší teprve potom dopadne vše, co tato koaliční vláda nachystala, a co chce dotáhnout až do hořkého konce, údajně, aby nezklamala ty, kteří jí dali svůj hlas. Že i tito lidé přišli na sobotní demonstraci, slyšet rozhodně nechce.

Jak (ne)vzniká lůza

Názory na cokoli se vždy objeví různé, což je dobře. Aspoň je nad čím se zamýšlet. Například nad postojem některých lidí, kteří v sobotní demonstraci vidí toliko jednání "nezodpovědné lůzy" a vidí v ní nástup ochlokracie, tedy tyranie většiny.

Všichni ti, kdo hájí postup současné vlády jako moudrý a nutný, aby se ČR nedostala do stejných potíží jako třeba Řecko a Španělsko, by však měli začít u sebe. Měli by si začít klást otázky, a to otázky následující a ihned by se měli shánět po všech relevantních datech. Opravdu státní dluh za Nečasovy vlády klesá? Neexistují v navrhované důchodové reformě rizika, jež nahrávají soukromým penzijním fondům a jež ohrožují penze lidí? Jaké kroky vedly k řecké či španělské krizi? Jak se v Řecku podepsaly na vzniklé situaci předražené vojenské zakázky a jak nedostatečná sociální politika? Jaká rizika s sebou nese zmražení koupěschopnosti středních vrstev? Co se děje ve světě a jak Čína formuje politiku a ekonomiku ostatních zemí? Je únosné, aby se společnost neuměla postarat o své handicapované a o seniory? Otázek by mohlo přibývat, to ale není podstatné. Podstatné je, že vláda tvrdí, že představuje většinu populace, aspoň v součtu voličských hlasů a k určitému datu. Nezbývá, než se ptát, zda ochlokracii neznázorňuje právě tato vláda -- a jediné, oč dnes usiluje, je uzurpace moci na co nejdelší období. Pokud by přesto měla záchvat iluze, že by měla být odpovědnou kvůli svým voličům (kterých má být většina), není nic jednoduššího, než vypsat nové volby a o důvěře lidí se přesvědčit. O to tu ale v žádném případě nejde, a proto lidem nezbude, než realizovat další demonstrace, početnější a dlouhodobější.

Bohužel lze očekávat, že s každou časovou prodlevou a každou další demonstrací budou její kultivovanost a nenásilnost upadat, neboť geometricky poroste počet těch, kteří přicházejí o vše a nemohou čekat. Pokud cítí, že jsou bojkotováni, přitlačí. Pokud je tedy vláda odpovědnou, a nechce vyhrotit rozpad sociálního smíru, jenž je pro každou společnost nezbytným, neměla by tak okatě dávat najevo, že jí jsou reální demonstranti ukradení, a operovat imaginárními počty "svých voličů".

Pokud v sobotu 21. 4. bylo na Václavském náměstí něco k vidění, o lůzu rozhodně nešlo. Stejně jako lůzu nepředstavovali lidé protestující proti režimu v roce 1989. Lůza je jinde, chtělo by se říci, a bohužel všem na očích.

Co není minulostí?

Minulostí rozhodně není pravolevé dělení v rámci ideového spektra. Stejně jako bylo mýtem tvrzení, že nastal konec dějin, nedošlo ani k zániku zásadního rozporu mezi "pravicí" a "levicí". V čem ale tento rozpor tkví? Mnozí znechucení lidé budou říkat, že např. mezi TOP09 a ČSSD zase tak nepřekonatelný ideologický rozpor nebude, když se dohodnou na nutnosti tzv. Fiskálního paktu. Problematikou (ne)levicovosti ČSSD se v této stati zabývat nehodlám. O co mi jde, je vymezení levice a pravice v tom zásadním. V otázce, jaké zájmy podporují a o koho se opírají. Všechny pravicové režimy mají společné jedno, a to od nejdemokratičtějších modelů pravicových vlád po fašismus a nacismus -- vždy se opírají o velkokapitál. Levice jako taková by proti tomu měla usilovat o podporu lidí a vymezení se vůči elitářství všeho druhu, vymezení se vůči nadvládě velkokapitálu. Jenom proto, že se o velkokapitál neopíraly, lze stalinistické režimy řadit mezi levicové. Jenže, je tu jedno jenže. Tyto režimy byly ve své podstatě elitářské a připravovaly půdu pro novou formu kapitalismu -- což je nejpatrněji možné sledovat v Číně ale i v Rusku a jiných zemích). Skutečný levicový model totiž je v přímém rozporu s jakýmkoli elitářstvím. Kdo studoval dějiny, ví, jak masivní povstání byla ze strany dělnictva v roce 1951 v Československu a jak masivní mnohem později v Polsku proti tzv. komunistickým elitám -- i jak byla potlačena.

Levice ve své nezprzněné podobě pak vylučuje jakýkoli projev rasismu či xenofobie a staví na své otevřenosti. Oproti tomu pravice bude více či méně sklouzávat k vypjatému (již dávno překonanému) nacionalismu a k odvádění pozornosti od skutečných příčin systémové krize kapitalismu k vybraným skupinám občanů ve společnosti, kteří se onálepkují jako nepřátelé a bude požadováno jejich vyčlenění ze společnosti.

Operovat stalinským rasismem a antisemitismem k napadení levice jako takové pokulhává právě ve skutečnosti, že stalinismus byl rozkročen mezi levicí a pravicí, mezi odklonem od velkokapitálu a příklonem k elitářství a rasismu.

Fanatičtí ideologové se ve svém "marxismu" od Marxovy analýzy společnosti často hrubě odchylovali -- a mimo jiné se od ní odchylovali v otázce antisemitismu a rasismu vůbec. Nic takového se ve stěžejním Marxově díle, v Kapitálu, nevyskytuje. A pokud mu někdo chce předhazovat antisemitský postoj kvůli drobnému spisu K židovské otázce (1843), a to pro formulaci, že Židé jsou oběťmi, ale i původci kapitalistického systému, je třeba se podívat na Německo 19. století a na poměry, které v něm panovaly a které mistrně ve svém románu Žid Süss mj. popsal Lion Feuchtwanger. Stejně tak by nebylo košer vinit dnešní optikou z antisemitismu třeba Jana Nerudu, aniž svou kritiku zasadíme do hlubšího společenského koloritu tehdejšího národního obrození, kde ti, kdo hráli německou kartu, zkrátka v oblibě obrozenců nebyli. Dávat ovšem rovnítko mezi Marxovu vědeckou analýzu tehdejší společnosti a nástupu kapitalismu a Hitlerův rasistický nenávistný spis namířený proti konkrétní skupině osob, je zcestné a nemožné. Stejně jako je zcestné a nemožné po vzoru L. Jakla (v rozhovoru s J. Šiklovou) tvrdit, že Hitler vzešel z prostředí lidí vymezujících se proti kapitalismu. Doslova řekl:" ...No tak to by chtělo nějakého Hitlera, ten měl schopnosti nespokojené sjednotit. A ten určitě vzejde z toho vašeho prostředí, toho já se obávám!... Z prostředí lidí, kteří jsou pro kapitalismus a demokracii? Určitě ne. Spíš z lidí, kteří jsou proti svobodnému trhu..."

Tady se L. Jakl patrně mýlí a sklouzává k hrubému zjednodušení. A to zejména proto, že dnes je pojem "svobodný trh" velmi diskutabilním a proto, že Hitler byl klasickým představitelem člověka, který se opírá o velkokapitál a hájí jeho zájmy. Jistě, že na začátku své kariery potřeboval operovat i s nějakou tou sociální spravedlností -- vždy se však vymezoval antilevicově. A k moci ho nedostala ani tak ulice jako dohody v parlamentu právě z obavy před sílící levicí.

Co dodat?

Sobotní demonstrace je již minulostí. Byla demonstrací masovou a pokrývala široké názorové spektrum společnosti, stejně jako spektrum věkové, vzdělanostní či profesní. Stala se důležitým krokem v probuzení občanů a k uvědomění jejich práv. Bude na vládě, jak (ne)zareaguje.

A. Christie proslavila mj. kniha Deset malých černoušků, kde jeden po druhém mizí a pachatel zůstává dlouho nepoznán. Vláda předvádí Deset malých černoušků v opačném gardu, kdy jeden po druhém přibývají, až budou schopni podržet -- navzdory všem občanům -- vládu, kterou většina společnosti nechce. Nechce ji proto, že kroky, které podniká, fungování společnosti škodí, proto, že její rozhodnutí jsou často z pohledu logiky funkčnosti státu diletantská až hloupá a proto, že většinou disponuje vláda na základě podpory někoho, kdo se jako politický subjekt musí teprve ustanovit.

Skutečně chce jít vláda cestou, kdy se bude muset spoléhat na jeden dva hlasy (které mají zřejmě symbolizovat většinu voličů) a kdy budou soudy zkoumat legitimnost jejího vzniku (bez demokratických voleb, toliko přeskupením již zvolených poslanců, kteří měli hájit program zcela jiného subjektu?). Pokud ano, znamená to, že asi opravdu nemůže jinak. Nesmí se ale divit, že jinak už nemohou ani občané a že 21. 4. byl teprve začátek občanské neposlušnosti, velmi nadějný začátek. Ukázalo se totiž, že lidé se ještě umí semknout a umí vystupovat jednotně -- a že se s nimi opět bude muset počítat. A to je ve světě jinak ne moc dobrých zpráv poselstvím přímo vynikajícím.

Vytisknout