Vize přímé demokracie

12. 3. 2012 / Johan Bartoš

Ještě před několika lety zcela nemyslitelné se stává skutečností. Ve společnosti se všeobecně mluví o tom, že v dnešním systému už nadále nemůžeme či snad nechceme pokračovat. Donedávna neotřesitelný kapitalismus zpochybňuje stále více a více lidí. Všude se mluví o tom, že potřebujeme alternativu, novou cestu, nový směr, jenže nikdo neví jaký. Obecně je přijímáno, že nic z toho, co jsme již vyzkoušeli, nebylo lepší než současný systém, přesto se zdá, že v něm není možno pokračovat. Nezdá se, že by bylo možno odstranit sebevražedné tendence kapitalismu. A i kdyby tu byla možnost celosvětově aplikovatelného kapitalismu "s lidskou tváří" a někdo s ní přišel a přednesl ji jako konkrétní, konstruktivní návrh, jaká politická síla jej bude prosazovat? Může v krátké době prostřednictvím dnešních politických systémů projít taková změna po celém světě?

Zajisté ne. Současná politika řídící se pravidelnými cykly voleb nemá politickou moc provádět zásadní změny a zajímá se zásadně jen o krátkodobé cíle v horizontu volebního období, už vůbec si pak nelze představit, že se všechny vlády světa dohodnou a společně transformují planetu.To by snad ani nebylo správné. Moc se odvozuje od lidu a jedině lid jako takový by měl mít pravomoc provést takovou změnu. Jistě, mohlo by být provedeno světové referendum, ale to už zabíhám hluboko, hluboko do utopie. Změna může být postupná, vedená politickými a ekonomickými elitami našeho světa s tichou podporou občanů.

Ano, to asi možné je, jestli však něco víme o mezinárodní politice, tak to, že prosazení jakékoliv, byť kosmetické změny či ustanovení je lítý boj zájmových skupin napojených na politiku a téměř sysifovská práce a výsledkem většinou ani zdaleka nebývá to, k čemu se mělo dojít.

Hlavní překážkou je, že rozhodují politici, kteří balancují na ostří nože mezi přízní veřejnosti a svých sponzorů a často si nejsou ani úplně jistí, kdo co chce, a proto se raději do žádných odvážnějších počinů nepouštějí.

Překážkou je tedy zastupitelská demokracie. Mnozí by řekli, že lepší systém vládnutí neexistuje a vůbec nemá smysl o něčem takovém polemizovat, ale to není pravda. Jak mohla v Aténách fungovat částečně přímá demokracie před více než dvěma tisíci lety, když teď v době moderních komunikačních technologií možná není?

Odpovědí je, že není nemožná. V dnešní době není problém, aby mohli všichni občané hlasovat o všech zákonech sami. Většina obyvatelstva v naší zemi má přístup k internetu a zbytek by mohl hlasovat například na jednoduchých "hlasovacích automatech," které by byly denně přístupné na obecních úřadech.

Zákony by se navrhovaly skrze internetové "petice" stejně jako obsazení ministerských postů. To vše by potom bylo schvalováno prostou většinou a zase by mohlo být navrhnuto jejich odvolání či zrušení. Musely by samozřejmě být jasně dané části ústavy, které nelze změnit, a na všechno by musel ještě pečlivěji než dnes dohlížet ústavní soud.

Zhruba se nám rýsuje obraz docela prosté přímé demokracie. Má to však jeden háček: kolik lidí by se skutečně aktivně podílelo na zákonodárném procesu? Odpovědí je, že asi mnoho ne. Vypadá to jako neřešitelný problém, nepřekonatelná překážka pro přímou demokracii. Když jsem se nad tím zamýšlel, napadlo mě, proč oba systémy nespojit?

Na jedné straně máme systém reálně fungující, jehož problémem je pomalost rozhodování, nedůvěra v rozhodnutí, zaměření pouze na krátkodobé cíle a neschopnost prosadit nějaké větší změny, na straně druhé systém, kterému tohle všechno doufejme chybí, systém, který dokáže dynamicky reagovat na přání občanů a okamžitě řešit problémy podle jeho vůle.

Jde však o systém, pro jehož fungování bychom pravděpodobně potřebovali občany s o několik řádů vyšší mírou politické participace a chuti se politikou aktivně zabývat. Proč tedy nevyužít předností obou, vzít základní systém přímé demokracie navržený výše a zakomponovat do něj demokracii zastupitelskou? V uvažovaném systému by člověk, který se aktivně nemá zájem účastnit rozhodování, mohl předat svůj hlas svému zastupiteli, jímž by mohl být kdokoliv, mohl by to být manžel, starosta, nebo oblíbený vrcholný politik.

Tím by se zajistilo, že zákony nebudou prosazovány pouze úzkými skupinami politicky aktivních extrémistů jako u čistě přímé demokracie, kde by většinu lidí politika unavovala a hlasování by se vůbec neúčastnila. Kvůli kontrole by občané měli přístup k tomu, jak s jejich hlasy zastupitel nakládá, a kdykoliv by mu mohli svůj hlas odejmout a předat někomu jinému, nebo si ho ponechat.

Docházelo by tak k rychlým změnám politické situace podle skutečné vůle lidí, byly by schvalovány zákony, které by si lidé skutečně přáli, a politici by byli politiky jen tak dlouho, dokud by měli důvěru občanů. V takovémto politickém systému, který obstojně reprezentuje názory svých občanů, je dle mého názoru šance na počátek nového socioekonomického systému přívětivého pro občany.

Moc zákonodárná

Představme si tedy politický systém, kde může každý hlasovat o každém zákoně a pokud o to nemá zájem, tak svůj hlas může převést na někoho jiného. Samotní občané by tedy byli veškerým držitelem zákonodárné moci od návrhů zákonů po jejich schválení. Každý občan s hlasovacím právem by musel mít možnost předkládat návrhy zákonů, takovýto návrh by nejprve putoval do jakéhosi "předsálí," kde by každému takovému návrhu muselo vyjádřit podporu dostatečné množství lidí, aby o něm bylo uspořádáno všelidové hlasování.  Pravděpodobně by se při navržení zákona musela také skládat kauce, aby lidé nenavrhovali nesmysly a seriózní návrhy kvůli tomu nezůstaly v záplavě nedůležitého opomenuty.  

O každém zákonu by se potom hlasovalo dostatečnou dobu, aby měli všichni lidé čas dát svůj hlas. O změnách by musela kvalitně informovat veřejnoprávní média, která by si zvala předkladatele návrhů i odborníky na danou oblast a ti by o nich vedli hlubokou rozpravu. Muselo by být důsledně kontrolováno, že zákony dodržují ústavu a musela by vzniknout finanční ústava, která by přikazovala vyrovnaný nebo pouze lehce deficitní rozpočet, aby nedocházelo například ke snižování daní, které by způsobilo nepokrytelné díry v rozpočtu.

Úřady by musely dělat podrobnou analýzu, jaké ekonomické vlivy by každá změna přinesla a jestli je finančně únosné takovou věc schválit. V případě, že by návrhy s dostatečnou podporou pro to, aby o nich bylo zahájeno hlasování, nebyly realizovatelné, nebyly by k hlasování vůbec připuštěny, pokud by nebyly změněny tak, aby vyhovovaly normám. Případně pokud by k nim nebyl připojen návrh úsporných opatření, nebo zvýšení příjmů, který by zajistil finanční stabilitu rozpočtu.

Zákony by samozřejmě omezovala ústava, jejíž dodržování by musel striktně vynucovat ústavní soud. Dále by určité množství lidí muselo mít možnost připomínkovat zákony a pokládat pozměňovací návrhy atd.

Moc výkonná

Každý volený vykonavatel výkonné moci, ať už je to starosta, radní, hejtman, ministr nebo prezident, by byl volen přímo lidmi, nebo jejich vybranými zástupci a snad kromě prezidenta by mohl být kdykoliv odvolán v případě nespokojenosti většiny občanů. Nemohla by tak nastat situace, jako je ta současná, kdy má vláda podporu sotva 20% obyvatel.

Všichni by byli pod neustálou kontrolou a byl by na ně zvyšován tlak, protože by neměly místo jisté až do dalších voleb, ale mohli by o ně přijít kdykoliv, kdy udělají něco špatně, nevýhodně nebo pro vlastní prospěch. Občanům by mohly být také předkládány k rozhodnutí zásadní politické otázky, například zasáhnout, nebo nezasáhnout na CzechTeku, připojit se, nebo nepřipojit k rozpočtovému paktu EU?

Lidé by mohli udělovat milosti s kontrasignací prezidenta nebo jiného významného ústavního činitele. Mělo by být umožněno vyjadřovat se i k věřejným zakázkám, nemohlo by záležet jen na rozhodnutí občanů, ale bylo by třeba k jejich názoru při výběru přihlížet. Lidé by mohli hlasovat, na co je potřeba dávat přednostně peníze, když jich není dost, samozřejmě s ústavní pojistkou, že nedojde k tomu, aby někdo nedostával alespoň životní minimum. To je jen několik málo věcí, které by občané mohli rozhodovat.

Představte si ty možnosti, představte si, jak rychle bychom mohli schválit tolik zákonů, které jsou tak důležité a na které už tolik let bezvýsledně čekáme, kvalitní zákony o veřejných zakázkách, o služebním poměru a mnohé další. Konec zkorumpovanosti politiků, kteří by se konečně museli bát krást, konec neprůhlednému financování, konec reformám, které lid nechce.

Konečně změny podle naší vůle, podle vůle většiny, ale byly by tyto výhody dostatečně velké, aby převážily mnohá úskalí, která by tento systém přinesl? Chovali by se lidé skutečně rozumně, nebo by zvítězil populismus?

Jakou moc bychom tímto řešením dali do rukou médiím, která podle toho, jak budou o různých návrzích psát, mohou silně ovlivnit rozhodování? Nedošlo by k diskriminaci menšin, Romů, cizinců a dalších? Co by schvalovali lidé, pokud dojde k českému "Řecku" nebo 11. září?

Měli by ministři vůbec čas se na svém postu zorientovat nebo bychom je zase obratem všechny odvolávali? Nedocházelo by ke kupování hlasů? Je mnoho dalších otázek, které tento systém vyvolává. Mnohé se k tomuto systému nevztahují o nic více než k tomu současnému. Některé vyvolávají jen zbytečné obavy. Některé jsou však skutečnou hrozbou. Ale přesto si myslím, že výhody tohoto systému jeho rizika bohatě převáží.

Nic není jednoduché, černobílé, a proto bych byl rád, kdybyste se na tento návrh dívali z nejrůznějších pohledů a podělili se o to, v čem vidíte problémy, případně výhody tohoto systému, co by bylo potřeba pro to, aby byl zaveden, a případně jak byste byli ochotni pomoct. Mnoho lidí si stěžuje, že ostatní neprotestují proti vládě a systému, který se jim nelíbí, ti neprotestující jim odpovídají, že zde není vize, co by se mohlo změnit. Toto je vize, vize lepší politiky, vize větší demokracie, vize něčeho, za co stojí bojovat. Přemýšlejte, nevzdávejte se, bojujte.

Diskutovat o navrženém systému můžete ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 12.3. 2012