Neinklinujme k fašismu, prosím

5. 3. 2012 / Marek Řezanka

Z idejí se staly bohužel časem iluze, jež byly některými hnutími symbolicky pohřbeny 17. listopadu 2011 na Staroměstském náměstí v Praze. Pohřbívaly se iluze, nikoli ideály. Jakkoli může na cestě k jejich naplnění dojít odchýlení z cesty, cíl zůstává neměnným. Jenom to chce najít novou cestu.

Touto novou cestou rozhodně nejsou jakýkoli druh nesnášenlivosti, xenofobie, rasismus či přímý příklon k fašismu jako takovému. Bohužel, nemalá část lidí nespokojených se stavem společnosti a s vládnoucí elitou, se k podobným slepým uličkám historického vývoje uchyluje a vidí v nich svou spásu. Běda tomu, kdo by jim jejich totem v podobě nějakého opěvovaného vůdce haněl a jejich tabu, že jedinou pravdu a jediný recept na východisko z krize mají oni, vyvracel.

Vládnoucí politici jsou kritizováni jednak za korupci a jednak za všechny doktríny, jimiž údajně drtí "malého spravedlivého člověka". Lidé ztrácejí důvěru v právní systém, což v zemi, kde se aféra jednoho politika zametala pod koberec celé jedno volební období, kde nedošlo k soudnímu procesu jenom proto, že obžalovaný z trestného činu byl cizím státním příslušníkem a hlavně bohatým, kde jediná z médii otevřených kauz nedospěje k nějakému konkrétnímu odsouzení a kde ti, kdo jsou obvinění ze špatného postupu při výkonu své funkce, se do této funkce vracejí svým odvolavatelům na just, není ničím překvapivým. Na jedné straně se někde točí milióny a miliardy a až ze Švýcarska sem line nelibý odér pozadí těchto transakcí, na straně druhé jsou lidé postihováni za to, že zapomněli zaplatit deseti či stokorunové pokuty a ty jim nabobtnaly do desetitisícových a statisícových rozměrů s exekutory v patách či jsou odsuzováni za pomalování předvolebních plakátů. Ano, jízda načerno či poškozování cizí věci jsou činy proti právu. Stejně tak jsou protiprávními činy korupce a podvody. Zatímco v prvním případě je vymahatelnost práva takřka blesková a bezproblémová, ve druhém až tristně pomalá a neefektivní. Tyto rozevřené nůžky v právním systému vyvolávají zlou krev.

Stačí málo. Objeví se bodrý muž, jenž neváhá pojmenovávat to, co lidi štve. Nic ho to nestojí, kromě času a trochu přípravy. Vyhýbá se závěrům nepopulárním, stačí mu údajná odvaha říkat věci, jež se oficiálně říkat nemají či jsou vládnoucími prezentovány jako škodlivé. Nikdo už neřeší, že některé postoje a hodnoty mohou být sice těmi, kteří si je přivlastnili, zprofanované, že to ale nic nemění na jejich potřebnosti, a je nebezpečné je relativizovat či destruovat.

S krizí současné podoby demokratického systému souvisí rostoucí míra fašismu ve společnosti: "Typickými rysy fašistických ideologií jsou mimo jiné vypjatý nacionalismus, autoritativní a charismatické vůdcovství, militarismus, kult modernity, mládí a síly jakož i silná ekonomická role státu, často chápaného korporativisticky". Toliko Wikipedie k vymezení tohoto pojmu.

Málokdo o sobě prohlásí, že je fašista. Naopak, hájí se proti nálepkování a operuje svobodou slova. Každá společnost, která si chce svobodu slova uchovat, a zároveň odmítá inklinovat k fašismu, musí vést debatu o určitých limitech, kde již svoboda slova jednoho omezuje svobodu někoho jiného, a takové jednání nelze připustit. Jako příklad bych uvedl jeden z článků novináře Bartoše.

Novinář Adam B. Bartoš se mj. na svých webových stránkách zabývá časopisem Kraus. Na tom, že mu obsah časopisu nesedí, by nebylo nic zvláštního. Tomu se líbí to, tomu zase něco jiného. Stačí si vybrat a podle gusta periodikum buď zakoupit, či nechat být. V tomto případě však nejde o běžnou kritiku, ale o kritiku nenávistnou. Nenávistnou vůči lidem určitého smýšlení, nenávistnou vůči osobě V. Havla, nenávistnou vůči lidem homosexuální orientace. Nenávistnou vůči lidem, kteří si, nedej Bože, dovolí kritizovat V. Klause a jeho postoje. Nenávist se tu ale soustřeďuje kromě sexuální orientace a politických názorů i na konkrétní etnickou příslušnost, a to židovskou. Stačí citovat: "Mediální svět je ovládán židovským vlivem, o tom není sporu." Věta, která nelze doložit důkazy, věta generalizující a věta, která se stává určitým hodnotícím tabu. Autor, který se netají tím, že má názorově blízko k V. Klausovi a váží si ho, nějak zapomíná na jeho zásadní prvek, který vše řídí a vše ovlivňuje -- trh. Co je neúspěšné a špatné, mělo by zkrachovat. Ono to ale nekrachuje, tak se dozvídáme: "...Židovské tiskoviny (určené pro gójímy) většinou ani jiný účel nemají. Ať už jde o deníky zabývající se politikou, časopisy pro teenagery či společenské magazíny pro střední třídu, snaží se nám vnutit úpadkový a neosobní životní styl, jednotvárnou uniformitu, levicový pohled na svět, pouze schválený okruh témat a myšlenek, kterými je možno se zabývat, návody na to, jak bychom měli žít, čím bychom se měli bavit, co bychom si měli myslet. Tomu, co považujeme za vskutku hodnotné, se naopak vysmívají".

Dohromady je zde dáváno "židovství" a levicový politický postoj. Člověka až zamrazí, když si vzpomene na historicky nechvalnou nálepku "židobolševik". Nálepku plnou zloby a nenávisti.

Klasickou generalizací je následující věta, jež jasně popírá, že autor by se vymezoval antisionisticky, tj. vůči určitým tezím, s nimiž nesouhlasí, ale naopak dokládá, že mu leží v žaludku veškeré "židovské tiskoviny", jakkoli je na jedné z fotek na svém blogu vyfocen s rozvinutou izraelskou vlajkou: "Židovské tiskoviny neměly nikdy jiný účel, než mystifikovat, zamlčovat, vést propagandu, dělat si legraci z křesťanských hodnot, z národa, útočit na lidské pudy, narušovat morálku, preferovat zvrácenosti a úchylnosti, propagovat revoluci, usilovat o rozvrat, o změnu režimu. To vše najdeme i v KRAUSovi. Pornografie, texty o transsexuálech a jiných deviantech a oslavu tohoto životního stylu jako něčeho přirozeného. Útoky na vše, co má něco společného s národem -- od národní povahy Čechů (všichni jsme zloději, barbaři a zaostalci) přes národní symboly (česká vlajka v ženském klínu, ba -- co hůře -- v klínu odpudivě tlusté černošky) až po současnou politickou reprezentaci. Zesměšňování křesťanských symbolů a vůbec křesťanství jako takového". Kdo není schopen humoru, má velmi blízko k fanatismu. I proto je humor tak vzácným a vyhledávaným. Při bližším pohledu na výše citovaný text je zřejmé, že autor je nesnášenlivý vůči všemu, co nepovažuje za "svaté". Napadá časopis Kraus a potažmo samotného pana Krause za "narušování morálky" či "preferování zvrácenosti a úchylnosti". Takováto slova lze bez jakýchkoli doložených důkazů kromě vulgárnosti považovat za nactiutrhání. Tato část článku pana Bartoše je plná slov, jako jsou "národ", "křesťanství" či "křesťanské hodnoty". Na parodii křesťanských symbolů reaguje ve stejném duchu jako islámští duchovní na karikatury proroka Mohameda.

Vysloveně antisemitsky zabarvené spojení lze nalézt v tomto úryvku, v jakémsi shrnutí: "Časopis plný židovské nenávisti, pravdoláskařské propagandy, výsměchu a urážek". Například devianti, zloději, podvodníci, rasisté, ale i hrdinové mohou být čeští, japonští, američtí či izraelští, křesťanští či židovští, pojem "židovská nenávist" už vyžaduje patřičnou míru fantazie a zloby. Bude to patrně jiná nenávist než česká, německá či anglická. Bude se vyznačovat určitými konkrétními rysy, které platí pro všechny příslušníky této nenávisti a bude to ta ze všech nenávistí nejhorší. Těžko v tomto spojení rasismus neviděti. Ale kdo nechce, nevidí a neuvidí.

Blogger Miroslav Červenka žádné škodlivé tendence ve zmiňovaném článku nespatřuje. Naopak, kritizuje ty, kdo se opovážili proti autorovi textu vystoupit, za omezování svobody slova. Jiný blogger, pod pseudonymem vonrammstein, k Bartošovu článku napsal mj. toto: "Lidi, co se honosí titulem PhDr, by snad mohli být natolik inteligentní, aby chápali rozdíl mezi antisemitismem a antisionismem. A pokud nejsou, měli by držet hubu a nepsat články o věcech, kterým nerozumí, natož pak podávat trestní oznámení. Leda že by to formulovali jako trestní oznámení na svobodu slova. Což-doufám-zatím nejde." Já osobně jsem přesvědčen, že zmíněný Bartošův článek útočí na konkrétní lidi a skupiny osob pro jejich přesvědčení, názory a víru a že se dopouští hrubé etiketizace. Místy potom inklinuje k vypjatému nacionalismu v duchu fašistických tradic -- viz citace výše.

Představitelem řady lidí znechucených ze současné politiky se stal v posledním roce Tomio Okamura. Pro mnohé nedotknutelný spasitel, jenž by se vyjímal v presidentském křesle. Tu se zastane stávkujících, tu vyjádří pochopení pro naštvanost lidí, tam přilije své sympatie prostému řidiči autobusu, že korupce mocných je horším zločinem než počmárané plakáty, onde zase vyjádří přesvědčení, že za mřížemi sedí nevinný. Ve svém článku Hon na Bátoru, ostuda politiků a novinářů rozvíjí své přesvědčení, že pan Bátora není v ničem extremistickým a pouze mu je některými lidmi upíráno právo na svobodu slova. Okamura se v případě působení pana Bátory na vysokém postu na Ministerstvu školství a tělovýchovy ČR nezabývá ani tak důvody kritiků tohoto stavu, jako vzděláním pana Bátory: "Nekompetentní nacionalista" a "kandidát ultrapravicové Národní strany" Ladislav Bátora, má podle všeho 4 vysoké školy. Vystudoval anglistiku a amerikanistiku na Filosofické fakultě UK, posléze ekonomiku zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde později absolvoval i doktorské studium mezinárodních politických vztahů, a nakonec vystudoval pražskou Právnickou fakultu. Vyučoval v církevní Vyšší odborné škole publicistiky". S faktem, že L. Bátora byl v roce 2006 lídrem kandidátní listiny Zlínského kraje za Národní stranu, se Okamura vypořádal velmi svérázně: "Národní strana, za kterou kdysi jako nečlen kandidoval prokletý pan Bátora, není strana, kterou jsem kdy volil, v každém případě to byl legitimní politický subjekt zaregistrovaný na Ministerstvu vnitra a splňující zákonnou podmínku, že jejich program není v rozporu s listinou práv a svobod a nepropaguje násilí na jednotlivci ani skupině obyvatel. Národní strana byla řádně zaregistrovanou politickou stranou a nikdy nebylo proti ní vedeno soudní řízení o zastavení činnosti". Okolnost, že Ministerstvo vnitra ČR tuto stranu odmítalo opakovaně zaregistrovat, ale kvůli výroku Nejvyššího soudu ČR tak musilo učinit (důvody pro neregistraci údajně neměly oporu v platných zákonech ČR -- to samo o sobě ale nic nevypovídá o Národní straně jako takové, jež dočasně kooperovala s Republikány Miroslava Sládka), se již Okamura nezmiňuje. Zato si tentokrát asi nepoložil otázku jako ve svém článku nazvaném "Nestáváme se rukojmími lékařů a soudců?", kde naopak veřejnosti předhodil dvě jasně vymezené skupiny lidí, kteří podle něho zneužívají svou moc. Pokud soudy rozhodly, že Národní strana má být řádně zaregistrována, je vše v pořádku.

Pan Okamura však systematicky bagatelizuje a opomíjí důvody, jež se neslučovaly s Bátorovou funkcí na resortu školství. Člověk, jenž se aktivně hlásí ke stranám a hnutím potlačujícím lidská práva (Národní strana, Hnutí D.O.S.T., účastníka Vlastenecké fronty, jenž má dlouhodobé vazby na radikální extremistické pravicové kruhy s inklinací k antisemitismu) by měl být automaticky v demokratickém právním státě s takovouto funkcí neslučitelným. Bátora není náhodným řadovým návštěvníkem akcí extremistické pravice, je jejím aktivním členem, a co víc, patří mezi její představitele, vzory. Ale frustraci, kterou muselo pocítit mnoho pedagogů, zvláště dějepisářů, pan Okamura zjevně pochopit nedokáže. Což demonstruje závěrem své stati: "Kontroverzní spis o konečném řešení cikánské otázky jsem četl. Nepropagoval žádné vystěhovávání romských spoluobčanů do Indie. Navrhoval v kontextu s dřívějšími vystěhovaleckými vlnami Romů do zahraničí koordinaci vystěhovalectví nejlépe do některého ze státu Indie. Podpora vystěhovalectví samozřejmě jen pro ty, kdo sami chtějí, se státní podporou na založení nové existence v zahraničí a navíc po oboustranné dohodě s cílovým státem či provincií. Třebaže tahle myšlenka je v praxi nereálná, nelze na ní shledat nic jiného, než inspiraci ve staré sionistické idei budování židovského státu a vystěhování do něj". Termín "konečná otázka" nechal pana Okamuru lhostejným buď z naprosté historické neznalosti, nebo zkrátka proto, že na něm nic špatného nenachází. Jak asi vnímají text lidé, jimž je tato "konečná otázka adresována", se Okamura zjevně nezamýšlí. Budou-li se bát a budou-li před nenávistí utíkat, tím lépe. Na to přece mají plné právo.

Jakou bychom měli hlavu státu v případě zvolení Okamury presidentem, ukazuje následující text, nabádající k politické nekorektnosti. Ono všeho moc škodí, i té politické korektnosti, zvláště, když je míněna pouze jako póza. Jenže obhajoba DSSS jako neextremistické strany není počinem politické nekorektnosti, ale neznalosti, či něčeho mnohem horšího -- sympatií s touto stranou.

Okamura píše: "...V téhle souvislosti mám ještě jednu připomínku. O Dělnické straně píšeme, že je extrémistická, ale čím doopravdy? V čem je například extrémní názor, že Cikáni by si měli založit vlastní stát a že Česká republika by měla podpořit jejich vystěhovalectví do země, odkud pochází jejich prapředci? Téměř všechny evropské vlády podporovaly založení Izraele a Židé sami o něj usilovali. Naopak sionisté bývali a jsou považováni za extrémisty. Je to samozřejmě dané tím, že Židé jsou národem knihy a mají už od starověku opravdu vysoké ambice."

Možná by Tomio Okamurovi nedalo příliš času si aspoň něco málo o DSSS zjistit, například na Wikipedii:

Možná toto vše ale Okamura ví a netřeba ho dovzdělávat. Možná až příliš dobře ví, že DSSS v současnosti usiluje o velmi laciné body za žádost o milost pro "muže z lidu", obyčejného řidiče autobusu, jenž se postavil vládní zvůli a pomaloval plakáty a byl dopaden za ničení a poškozování cizí věci. Jak by řekl doktor Sváček, v právním státě je třeba dodržovat zákon, jinak se právnímu státu vzdalujeme. Václav Klaus už se nechal slyšet, že bude případu věnovat maximální pozornost. Pokud by na konci dojemného příběhu "nespravedlivě persekuovaného" řidiče autobusu byla presidentská milost, kruh by se uzavřel. I takto se rodí hrdinové -- a nemusejí ani svazovat policisty a střílet po pokladnících.

Však také Okamura pozadu nezůstal a namluvil velmi emocionální nahrávku na obranu spravedlivě rozhořčeného řidiče.

Pana Okamuru člověk neuslyší vyjádřit se ke kauzám rasově motivovaných útoků, neslyší ho varovat před fašismem, neslyší ho rozebírat podmínky tzv. "sociálně vyloučených". Láska k bližnímu již není v módě, hlavně ne u těch, kdo se zastávají "tradičních křesťanských hodnot".

Ano, Evropa se fašizuje. Tento trend lze to pozorovat v Řecku, Maďarsku, Německu, Nizozemí i v dalších zemích. Souvisí se zhoršenou sociální úrovní lidí a s obavou před levicovými alternativami. Do popředí se dostává vágní slovo "národ", kde si nikdo nemůže být jist, že je do tohoto pojmu zařazen, přidružují se pojmy "řád a pořádek" a samozřejmě "rodina". Dosavadní svět je prohnilý a tedy potřebuje nápravu a silnou ruku.

Nenechme si tuto ideologii vnutit, nenechme si vnutit silné charismatické vůdce. Tím demokracii nechráníme ani nebudujeme, tím ji pouze likvidujeme a pohřbíváme. Chápu, že krize je v přímém rozporu s tvářením se, že je všechno v pořádku. Není to v pořádku, ale voláním po zavedení pořádku se nic nespraví. Naopak, upevní se hierarchie vládnutí a svoboda slova lidí, po níž krajně pravicoví radikálově volají v případě, že se jim šlápne na kuří oko, bude potlačena na minimum. To je ve hře, kde se hraje vabank.

Všichni, pro něž je pan Bátora hrdina si musí uvědomit, že byl exponovaným mužem člověka, jenž symbolizuje nekompetentnost celé stávající vlády, pana J. Dobeše (slabá diplomová práce, problémy se získáním peněz z evropských fondů kvůli chybám, snaha podlomit vliv vysokých škol a uzurpovat právo na vzdělání výhradně pro bohaté). Všichni, kdo tleskají řidiči z davu a upínají zraky k panu Klausovi, by si měli připomenout postoje pana Klause ke stávce jako takové. Pak by možná shledali, že jejich cesta končí v bažinách, kde dno je velmi, ale skutečně velmi hluboko.