Problematika osob bez přístřeší

28. 12. 2011

Kromě spousty jiných problémů je s lidmi bez přístřeší spojena problematika zdravotní péče. Život na ulici je většinou bez přístupu k nám naprosto automaticky braným vymoženostem jako jsou umyvadlo, sprcha, vana, plná lednice, zato často oplývá přemírou nepřízně počasí a alkoholických nápojů s trochou chudé stravy. Dlouhodobý života bez uspokojení základních životních potřeb, samozřejmě nejen těch fyziologických, ale také sociálních, sebou nese mnohem větší riziko fyzických, ovšem také psychických potíží. Všichni podléháme nemocem a postupnému stárnutí. U lidí na ulici je tento proces často ještě zjevnější a rychlejší. A přicházíme pomalu k jádru pudla. Na rozdíl od nás tak běžné možnosti -- totiž mít možnost o své zdraví pečovat s pomocí specialistů, tak lidé bez domova jsou často odkázáni pouze na neodkladnou péči v případě přímého ohrožení života. A jakmile tato odezní, končí zase znovu na ulici ve velmi tristních podmínkách, které rozhodně neodpovídají představám o rekonvalescenci či dokonce léčení. Lidé bez domova většinou neplatí zdravotní pojištění a také často nemají ani doklady. Pro systém jakoby neexistují. Pokud onemocní tak je jejich léčba pouze na nich a dá se říci, že o ni většinou příliš nedbají. V náruči institucionální zdravotní péče končí většinou až ve fázi, kdy jsou v bezprostředním ohrožení života. Nezřídka tak, že podchlazené či v jinak v zuboženém stavu je na ulici najdou a přivezou policisté. Lékaři z nich nepřekvapivě radost nemívají. Co s nimi? Smrdí, jsou špinaví, zabírají místo pro řádně pojištěné a jak je vykážeme? Nelze se tedy příliš divit, že po základním ošetření či ve chvíli, kdy je uznáno, že jsou mimo nebezpečí života, končí znovu na ulici, třeba s receptem v ruce. Ten si většinou ani nevyzvednou, natož aby užívali předepsané a někdy skutečně potřebné léky.

Těžko lze s tímto přístupem očekávat, že se jejich zdravotní stav zlepší -- a to jak díky tomu, že jej zanedbávají sami, tak díky zanedbávání ze strany institucí a koneckonců celé společnosti. Co s touto situací? Neexistují, jako i jinde v podobných situacích, snadná a jednoduchá řešení. Nebo ano? Na západě je relativně běžná existence "nemocnic" pro bezdomovce. Dost často je jejich provoz zajišťován dobrovolníky. Těžko si představit u nás lékaře, který bude chodit dobrovolně ošetřovat rány bezdomovcům, ale věřme, že tací jsou a sám jsem několik takových poznal. Když jsem pracoval v azylovém domě v Praze -- nebudu jmenovat, tak pod zástěrkou sociálního pracovníka tam pracoval bývalý lékař, který ve velmi polních podmínkách ošetřoval bezplatně lidi, které by asi jinde jen těžko přijali k ošetření. Podobně tak i jiná zařízení občas disponují lékařem či sestrou pro základní ošetření. Nejedná se však o lůžkovou péči. Teprve letos proběhla pražskými médii zpráva o návrhu na vytvoření lůžkového zařízení. Autoři se brání označení nemocnice pro bezdomovce. "Jedná se spíše o azylový dům s ošetřující péčí, do kterého budou přijati bezdomovci, kteří byli hospitalizovaní a z nemocničního pobytu by se měli vrátit zpět na ulici. Zařízení bude sloužit na doléčení pacientů," uvedl v médiích Tomáš Ján, ředitel Centra sociálních služeb. Nezbývá než takovou vizi vítat. Dům by měl být v Praze v Ďáblicích v objektu, který patřil domovu pro seniory. Lidé bez domova by zde měli mít možnost se doléčit po pobytu v nemocnici či i vyležet běžné nemoci jako angíny, virózy či pro bezdomovce tak časté bércové vředy.

Problémem jsou, jako koneckonců takřka všude v sociální sféře, peníze. V oblasti bezdomovectví je toto téma obzvláště aktuální. I když by to člověk neznalý problematiky možná pokládal za nepatřičné tak i v neziskové a sociální oblasti fungují tržní mechanismy. Peníze sem tečou různými směry a jejich množství a že vůbec budou, je velice nejisté. Kromě státních, městských, stále ještě i unijních a tedy do jisté míry jistých, ale často nedostatečných dotací, žijí neziskové organizace ze sponzorských darů, sbírek. Může být relativně snadnější sehnat peníze a sponzory pro skupiny jako jsou tělesně postižení, nemocné děti, staří lidé, děti z dětských domovů, nemocní rakovinou. Máme totiž pocit, že ti si to zaslouží. Zaslouží si péči, pomoc, soucit a tedy i naše peníze. Proč? Protože zato přece nemohou. Nemohou zato, že onemocněli rakovinou, že se narodili postižení či je postihla ztráta nějakého smyslu, že je opustili rodiče a přece každý zestárneme. I kdyže už u starých lidí je to na vážkách, protože fakt stárnutí si často raději příliš nepřipomínáme a staré lidi nezřídka odsouváme do ústavů namísto toho nechat je stárnout v přirozeném prostředí. Ještě sem můžeme zařadit mentálně postižené, i když ti už nejsou úplně v první lize zájmu a péče. Přece jen zde už hrají roli další faktory. Není to skupina lidí o kterých bychom chtěli příliš vědět a natož je vidět. Mít dementní dítě či jiného příbuzného, s tím se asi každý nepoběží hned chlubit. Ještě hůře na tom jsou pak duševně nemocní. Nezávisle na faktu, že počet různých typů duševních nemocí a problémů v naší společnosti stále narůstá tak samotný fakt duševní nemoci je velmi silně poznamenán stigmatizací a negativními představami. A na pomyslném konci žebříčku zájmu a soucitu společnosti jsou pak narkomani a bezdomovci. Nevšimli jste si kupříkladu jaké dobročinné organizace a kampaně zaštiťují mediálně známé osobnosti svým jménem? Ano, je to právě první liga soucitu -- nemocné, postižené děti, děti z dětských domovů, nevidomí, rakovina prsu a rakovina obecně apod. Nevšiml jsem si, že by někdo propůjčil své jméno na podporu narkomanů či bezdomovců. Zřejmě i zde hraje roli obecný společenský postoj, možná i podpořený doporučením PR poradců.

Obecně a zjednodušeně lze říci, že postoj k posledně jmenovaným skupinám lze shrnout do věty: Proč jim pomáhat, vždyť si zato přece můžou sami! Kdyby pracovali a nefetovali tak tyto problémy nemají! Ještě tak zajistit, aby neohrožovali počestné občany, ale to ať zařídí stát. Na první pohled jasné, pádné a logické. Ovšem právě jen na první pohled. Pokud bychom chtěli takovou logiku uplatňovat nestranně všude tak by to mohlo vypadat kupříkladu takhle. Máte rakovinu plic? Hezky si léčbu zaplaťte sami, vždyť si za to můžete sami, kdo vás nutil kouřit. Máte problémy se střevy, bodejť by ne, když se cpete horami nekvalitních uzenin, lepíte se bílou moukou, jíte hromady tučných jídel a sladkostí, můžete si za to sami, proč by vám měla společnost pomáhat. Skončil jste na vozíku po havárii na motorce? No ano, nebezpečná a rychlá jízda, ale to je vaše chyba a vy si zajistěte léčbu ze svého. Možná přitažené za vlasy, ale v principu stejný přístup. Věc je ovšem samozřejmě složitější a dobře to vědí právě lidé, kteří pracují v přímé péči. Málokdo se rozhodne stát se člověkem bez domova či narkomanem z osobní svobodné volby. V drtivé většině se za tím skrývají hluboké osobní bolesti, rodinná traumata, neošetřená vnitřní zranění, zvýšená citlivost, narušený osobnostní vývoj, patologické rodinné prostředí, nepříznivá sociální situace či obecně chudoba. To, že vidíme na ulici zapáchající vousatou postavu či vychrtlého otrhaného muže s těkavým pohledem, by nás nemělo zmást. Jsou to stále lidé a to lidé, kterým náleží lidská důstojnost, i když jí třeba momentálně nedisponují. Bezpochyby je možné říci, že kdyby onen člověk chtěl tak se "z toho" dostane. Ale jsou situace -- a do nějaké její formy se můžeme dostat každý z nás velmi snadno, kdy se z toho zkrátka sami bez pomoci nedostaneme. I když si třeba do té doby myslíme, že vše zvládneme sami.

Co se dá ovšem udělat prakticky? Výše zmíněný projekt zařízení, které by mělo lůžkovou část pro nemocné osoby bez přístřeší, je velmi potřebný. Rozhodně by nemělo zůstat jen u jednoho a jen v hlavním městě. Bohužel současné společenské a ekonomické směřování spíše nahrává trendu zvyšování rozdílu mezi bohatší a chudší vrstvou obyvatelstva se zvyšováním podílu těch opravdu nemajetných. Zkrátka počet lidí bez domova může dále růst. I když jsou většinou neplatiči zdravotního pojištění, určitě vyjde stát a tedy nás samé levněji, když jim bude poskytnuta základní bezplatná péče než nechávat dojít věci až do krajností, kdy komplikovaná léčba obvykle stojí mnohem více. Navíc když uvážíme fakt, že by v těchto zařízeních mohli pracovat z určité části dobrovolníci. Jak bylo řečeno, na západ od nás podobná zařízení již dávno fungují a my bychom neměli zapomínat, že když se chceme přibližovat "vyspělému" světu, je třeba se k němu přibližovat i co se týká sociálních služeb. Měli bychom plně přijmout, že zkrátka kapitalismus má své temné stránky. Občas se zdá, že to stále u nás nechápeme a naivně máme pocit, že tu bude jakýsi stálý růst a negativní jevy, které vznikají, jsou problémy různých "nepřizpůsobivých", kteří si za to buď můžou sami nebo naopak parazitují na systému. Málokdy to však bývá takto jednoduché a černobílé. Systém není dokonalý.

Podobným a možná ještě větším problémem v případě lidí bez domova je stáří. Co se starými bezdomovci, kteří už nezvládají bezpochyby těžký úděl života na ulici a přežívání po azylových domech. Nechat je zemřít na ulici? Pro populistické ignoranty možná řešení, ne však skutečné. Už v době, kdy jsem pracoval v azylovém domě, se téma absence zařízení pro přestárlé bezdomovce často diskutovalo. Situace se občas řeší tak, že bezproblémovým starším klientům je stále prodlužován pobyt, i když oficiálně má každý azylový dům pouze omezenou dobu, kdy mohou klienti jeho služeb využívat. Bylo to před zhruba pěti lety a situace se stále příliš nezměnila. Je zde podobný problém jako u nemocných bezdomovců -- absence dokladů a finančních prostředků. Jsou to často lidé, kteří nemají odpracován věk potřebný pro důchod, a tedy nemají k dispozici potřebné prostředky pro pobyt v domově pro seniory. Jedná se v podstatě o prázdné místo v sociální síti. Místo, kde mohou lidé bez prostředků, bez domova, dožít alespoň v trochu důstojných podmínkách. Najde se organizace či zájemci o práci s touto cílovou skupinou, kteří tuto mezeru zaplní?

Podobně je s podivem, že v rámci azylových domů zatím neexistují či jen ve velmi malém rozsahu pracovní příležitosti pro lidi bez domova. Chráněné dílny, chráněná pracovní místa, sociální firmy, to jsou už zaběhnuté formy pracovního uplatnění pro různě znevýhodněné občany a je s podivem jak málo se této možnosti užívá u osob bez přístřeší, u nichž je právě stabilní zaměstnání často velkým problémem. A nemysleme si zase, že je to jen a pouze proto, že sami nechtějí pracovat. Ano, někteří skutečně nemají o práci zájem, ale většina, třeba i po určité osobní, psychické stabilizaci, by rádi opět začali fungovat za důstojnějších podmínek. Vlastně jediný větší dlouhodobě fungující projekt je prodej časopisu Nový Prostor, což je velice málo. Co třeba nějaká forma pracovní komunity, podobně jako je mají abstinující narkomani? Legislativní rámec pro chráněné zaměstnávání zde je. Určitě by takový typ aktivit přispěl i k pozitivnějšímu vnímání lidí bez přístřeší. Zároveň i jim by umožnil znovu získat ztracené pracovní návyky. Ono pouze nabízet krátkodobé ubytování, polévku a šatstvo zdarma je sice záslužné a potřebné, ale v podstatě velmi nedostatečné. Je zde třeba komplexnější přístup, pokud chceme, abychom problém bezdomovectví skutečně začali řešit, ne jej pouze drželi v určitých hranicích. S tím by ovšem souvisela potřeba dalších služeb, jako je např. péče psychologická, protože hodně osob na ulici trpí většími či menšími psychickými problémy, což je často i příčinou toho, že na ulici končí. Ve své praxi jsem se setkal s člověkem v chráněném bydlení pro duševně nemocné, který se tam dostal po několika letech živoření na ulici a po různých ubytovnách a azylových domech. Díky svému psychickému stavu přišel o byt, přitom to byl inteligentní člověk s titulem magistr umění, jen zkrátka nedokázal svou situaci řešit sám bez pomoci. Stejně tak je potřebné podat pomocnou ruku v otázce alkoholismu bezdomovců, kdy alkohol slouží spíše jako možnost úniku a otupení před tristní životní realitou než že by byl sám o sobě cílem života.

Z uvedeného můžeme vidět, že v naší společnosti zatím stále chybí či jsou nedostatečně rozvinuté podstatné články sociální péče pro osoby bez přístřeší, které by umožnily komplexnější přístup k řešení tohoto problému. I když si pochopitelně nenamlouvejme, že kdyby zde v plné míře existovaly, vedlo by to k vymizení bezdomovectví. Tento jev je zkrátka částí reality dnešní doby a na nás je spíše tuto realitu přijmout a učit se s ní pracovat než ji pouze odsouvat a zastírat. Doufejme, že se najdou organizace a jednotlivci s vůlí, energií a schopnostmi tato slepá místa zaplnit a poskytnout služby, které pomohou lidem bez přístřeší vést důstojnější život a nabídnou jim také možnost se znovu začlenit do společnosti. Nebyla by to služba pouze pro osoby v nouzi, ale také pro celou společnost. Vždyť všichni jsme propojení, jedno zda si to uvědomujeme či nikoli.

Vytisknout